NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 813.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
»Jiným zbožím« ve smyslu § 13 lich. zák. jest jakékoliv zboží kromě předmětu požadovaného, tedy i předměty potřeby.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1922, Kr II 609/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně ze dne 1. února 1921, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem dle § 13 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalované uplatňuje zmatek dle § 281 čís. 9 a) tr. ř., dovozujíc, že zjištěný skutek obžalované neopodstatňuje přečinu dle § 13 lichevního zákona, ježto zákon slovy »jiné zboží« označuje dle souvislosti zboží, nenáležející mezi »předměty potřeby«. Než názoru tomu nelze přisvědčiti. Důvodová zpráva právního výboru uvádí po této stránce, že § 13 čelí oné formě zastřené lichvy, kde obchodník prodával zboží jen s podmínkou, že kupitel odebéře ještě jiné, proň třeba bezcenné věci. Rozhodujícím jest dle toho i dle znění § 13 lichevního zákona toliko, že šlo o »jiné zboží« než o předměty potřeby, jichž kupující potřeboval, a jichž proto koupí nabyti se snažil. Ne na okolnosti, bylo-li ono jiné zboží, na jehož odebrání prodávající prodej předmětů potřeby, kupitelem požadovaných, činil závislým, předmětem potřeby ve smyslu § 1. lichevního zákona, nýbrž na tom, že prodej předmětu potřeby byl odepřen, neodebéře-li kupitel i jiné, jakékoli zboží, jež koupiti si nepřál, jest skutková podstata přečinu dle § 13 lichevního zákona závislou. Poukazuje-li zmateční stížnost na domnělou neshodu zákona, jímž trestal by se případ, kde prodávající prostě požaduje zřejmě přemrštěnou cenu za předmět potřeby, dle okolností mírněji, než případ, kde prodávající kupitele jaksi odškodňuje poskytnutím dalšího zboží, byť i tímto nežádaného, sluší uvésti, že zákon novými trestnými podstatami snažil se zasáhnouti právě takové formy válečné lichvy, které se vyvinuly ze snahy, aby dosavad platné formy byly obcházeny. Posuzuje-li snad některou z nich přísněji, než způsob trestné lichvy, jenž jí měl býti obcházen, možno z toho jen vyvozovati, že právě takovouto zakrytou lichvu pokládá za nebezpečnější a proto po případě trestnější. Ne bez vlivu byla snad i úvaha, že skutková podstata, přečinu dle § 13 lichevního zákona podobná, byla již za poměrů mírových, alespoň u živnostníků, trestná dle § 482 tr. zák., čehož při prostém předražovaní nebylo. Ostatně by tento důvod zmateční stížnosti naprosto nepodporoval výklad § 13 lichev. zákona, jak o něj opírá stížnost tvrzení, že zákon odsouzením byl porušen.

Citace:

č. 813. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 230-231.