Č. 3405.

Státní zaměstnanci: Státní zaměstnanec, jmenovaný až po 1. lednu 1923 nemá podle § 7 zák. č. 394/1922 nárok na přídavky ve výměře vyšší než pro svobodné, třebas před jmenováním do civ. služby státní byl ve službách obecních a dříve ve službě déle sloužícího poddůstojníka.
(Nález ze dne 27. března 1924 č. 5204).
Věc: Emil J. v Bratislavě (adv. Dr. Jan Zavadil z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. taj. Dr. Kar. Vodstrčil) o rodinný přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l byl dne 27. ledna 1923 jmenován soudním kancelistou při sedrii v Bratislavě a dne 1. února téhož roku nastoupil tuto službu. V důsledku toho vyměřilo mu předsednictvo soudní tabule jednotný drahotní přídavek ve smyslu § 7 zák. č. 394 z r. 1922 jako svobodnému.
Žádosti st-le, poukazující k veřejnoprávní povaze předchozí jeho městské policejní služby v Trenčíně a k službě vojenské, kterou konal do 1. března 1919 jako déle sloužící poddůstojník, a domáhající se, aby byla se zřetelem na jeho rodinný stav při výměře drahotních přídavků použita ustanovení zák. č. 394/22, platná pro státní zaměstnance, nastoupivší službu státní před 31. prosincem 1922, byly postupem stolic správních min. sprav. nař. rozhodnutím jako neodůvodněné zamítnuty. — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Předpis § 7 zák. č. 394 z r. 1922, jenž tu jediné je rozhodným a o nějž se nař. rozhodnutí nepochybně opřelo, stanoví, že státním zaměstnancům, kteří nastoupí státní službu po 31. prosinci 1922, přísluší pouze služební místní přídavek a jednotný drahotní přídavek ve výměře pro svobodné zaměstnance. V této souvislosti sluší předem poukázati k tomu, že st-l sám jak v administrativním řízení tak i ve stížnosti k nss podané seznal, že byl dekretem z 27. ledna 1923 ze zřízence městské policie trenčínské jmenován kancelistou při sedrii v B. a že dnem 1. února 1920 tuto službu fakticky nastoupil. Arciť neklade st-l na tyto okolnosti váhu a dovozuje, že přes to vše bylo na něj neprávem použito právě cit. předpisu a to jednak proto, že byl až do podání stížnosti od 7. června 1901 nepřetržitě a většinou ve státní službě, jednak proto, že jeho ustanovení do služby státní stalo se perfektním již před 31. prosincem 1922, totiž dne 10. prosince 1922.
V prvém směru sluší předem zdůrazniti, že st-l v řízení administrativním neopíral svůj domnělý nárok o skutkové tvrzení, že stál až do svého jmenování soudním kancelistou nepřetržitě ve službě státní, nýbrž poukazoval toliko na to, že byl po tu dobu činným nepřetržitě ve službě veřejné. Neměl proto žal. úřad příležitosti, aby k uvedenému tvrzení zaujal právní stanovisko a jest tedy výtka opírající se o ně, uplatňovaná teprve ve stížnosti, nepřípustnou novotou dle § 5 zák. o ss. Míní-li však st-l touto výtkou po skutkové stránce zdůrazniti jen to, co uplatňoval již v řízení administrativním, a co také naznačuje v úvodu stížnosti, že totiž konal od roku 1901 do roku 1919 službu vojenskou jako déle sloužící poddůstojník a po té až do svého jmenování službu veřejnou jako policejní zřízenec města T. a dovoditi po právní stránce, že předpis cit. § 7 zák. č. 394 z r. 1922 má na mysli toliko zaměstnance, kteří do 31. prosince 1922 nebyli v žádné službě veřejné, odporuje toto pojetí jasnému a určitému znění zákona, jenž tu zcela nepochybně staví státní zaměstnance, kteří nastoupí službu státní po 31. prosinci 1922, toliko proti oněm, které již ve státní službě zastihl a jichž materielní poměry upravuje v normách předchozích. Míní-li v této souvislosti st-l poukazem k tomu, že do svého nynějšího jmenování stál většinou ve státní službě, při čemž má patrně, jak z kantextu stížnosti plyne, na mysli zmíněnou již službu, kterou konal jako déle sloužící poddůstojník, dovoditi, že stál již před 31. prosincem 1922 ve službě státní a že tudíž cit. § 7 na něho nelze použíti, dostačí poukázati rovněž k tomu, co právě dovozeno, že zákon zcela nepochybně staví tu proti sobě dvě skupiny státních zaměstnanců, totiž ony, které ve službě zastihl, proti oněm, kteří teprve po jeho účinnosti do ní vstoupí, při čemž nerozlišuje, zda tu jde o opětné nastoupení služby či o nastoupení zcela nové, nýbrž činí použití normy § 7 závislým toliko na existenci té skutečné okolnosti, zda ten který zaměstnanec po 31. prosinci 1922 fakticky vstoupil do služebního poměru k státu. Odlišení, jaké tu má snad stížnost na mysli, musil by zákon výslovně vytknouti, což však nečiní. Seznává-li st-l výslovně, že službu, o niž tu jde, nastoupil teprve až 1. února 1923, jest míti za to, že předpoklady pro použití cit. § 7 jsou tu dány. — — —
Jest proto stížnost ve všech bodech neodůvodněnou a bylo ji proto jako takovou zamítnouti.

Citace:

č. 3405. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 885-887.