Čís. 1163.
Otázku, zda zaměstnanec opomenul po značnou dobu konati službu, jest posuzovati dle okolností případu.
Jest nutno, by mezi důvodem propouštěcím a propuštěním byla časová souvislost. Rozhodl-li se zaměstnavatel, ač měl za to, že jest tu důvod propouštěcí, pro výpověď, sluší za to míti, že vzdal se práva k propuštění.
Smlouvu s obchodním pomocníkem sluší na straně zaměstnavatelově pokládáti za obchod.
(Rozh. ze dne 6. září 1921, Rv I 304/21.)
Žalobce byl zaměstnán v obchodě žalovaného jako obchodní pomocník.
Dne 29. června 1920 dal mu žalovaný ku dni 31. července 1920 výpověď,
již žalobce nepřijal, načež ho žalovaný dne 3. července 1920 propustil
jednak pro dřívější poklesky ve službě jednak proto, že dne 29. června
dopoledne a 3. července odpoledne 1920 se nedostavil do služby. Žalobě
pomocníka o zaplacení služného za lhůtu výpovědní se 6 proc. úroky bylo
oběma nižšími soudy vyhověno. Důvody: V tom, že žalobce
nepřišel, třebas svémocně, dne 3. července 1920 odpoledne do služby,
nelze shledávati dostatečný důvod ku propuštění, byť již před tím dne
29. června (svátek) dopoledne byl službu zanedbal, ježto nejde o vzdalování se služby po dobu, dle okolností značnou ve smyslu § 27 zák. оbch. pom. a žalobce, jak zjištěno, dříve služby nezanedbával. I kdyby
se přihlédlo k dřívějším okolnostem, na nichž žalovaný zakládá propuštění žalobcovo, nebylo by lze uznati propuštění ospravedlněným. Leč
všechny tyto příhody, jež se sběhly delší dobu před propuštěním, staly
se pro žalovaného bezcennými, ježto, ač se o nich v zápětí dozvěděl, jich
neuplatňoval, nýbrž žalobce dále ve službě podržel. Mezi propuštěním
a příhodou, jež zavdala k němu podnět, musí býti jistá souvislost, jinak
pomíjí právo na propuštění, ježto možnost, propustiti zaměstnance pro jeho osobní vlastnosti neb pro určité události není časově neobmezena a
není ponechána libovůli zaměstnavatelově. Nelze proto přiznati žalovanému právo, by sahal napotomně k ospravedlnění propuštění zaměstnance
ku všem nepřístojnostem ve službě, jimž puvůdně sám nepřikládal váhy a z nichž nevyvodil ihned důsledku.
Nejvyšší soud soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o právní posouzení věci, souhlasí dovolací soud s názorem
soudu odvolacího, že žalovaný není oprávněn, žalobce propustiti ze služby z důvodu, které předcházely výpovědi dne 29. června 1920. Žalovaný,
dav žalobci výpověď, dal tím na jevo, že nechce případu jemu známých
použíti za důvod k okamžitému propuštění žalobce. Jest zajisté nutno,
aby mezi důvodem propouštěcím a mezi propuštěním byla časová souvislost, a aby nebylo za důvod propuštění použito událostí minulých,
o nichž možno se domnívati, že byly mlčky prominuty. Jestliže se tedy
žalovaný, ač měl za to, že jest tu důvod k propuštění, rozhodl pro výpověď, sluší za to míti, že se práva k propuštění vzdal. Přicházejí tedy
v úvahu pouze důvody, vzniklé po 29. červnu 1920, z nichž zbývá jediný
důvod, který by ve smyslu § 27 čís. 4 zák. o obch. pom. mohl býti závažným, totiž ten, že žalobce, jak jest nesporno, zanedbal dne 3. července
1920 odpoledne konati službu, nedostaviv se také již dne 29. června 1920
dopoledne do služby. Dle shora citovaného ustanovení zákona sluší otázku,
zda zaměstnanec opomenul konati službu po značnou dobu, pusuzovati
dle okolností jednotlivého případu. Vzhledem k tomu, že dne 29. června
1920 byl den sváteční, bylo by možno nedostavení se žalobcovo touto
okolností omluviti, a žalovaný sám, dav toho dne žalobci výpověď, dal
tím na jevo, že toto opomenutí nepokládá za důvod k propuštění. Závažnější jest opomenutí žalobcovo dostaviti se do služby dne 3. července
1920 odpoledne. Poněvadž však doba tato sama o sobě značnou není a
není tu také zvláštních okolností, které by tento závěr připouštěly, souhlasí soud dovolací s názorem soudu prvé stolice, že tu není důvodu propouštěcího ve smyslu § 27 čís. 4 cit. zák. Výrok odvolacího soudu o náhradě 6 proc. úroků odůvodněn jest ustanovením čl. 292 obch. zák., neboť
i smlouvu s obchodním pomocníkem sluší na straně žalovaného pokládati
za obchod ve smyslu čl. 273 a 274 obch. zák.