NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Č. 9631.

Zaměstnanci veřejní. — Zdravotnictví: I. *Obecními a obvodními lékaři ve smyslu zák. č. 237/22 jsou také obecní lékaři, ustanovení podle slezského zem. zák. z 30. dubna 1896 č. 31 ř. z. slez. — II. * Předpisy závaznými pro přiznání nároku na zaopatřovací požitky pozůstalých po obecních a obvodních lékařích nerozumí se v § 2 odst. 2. zák. č. 237/22 jen normy, mající povahu formálních zákonů. (Nález ze dne 29. ledna 1932 č. 1178.)
Věc: Městská obec S. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o převzetí pense vdovy po městském lékaři státem.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. zdrav, žádosti městské obce S., aby ve smyslu ustanovení § 2 zák. č. 237/22 stát převzal placení zaopatřovacích požitků vdově po definitivním obecním lékaři Dru Vladislavu R. ve S., zemřelém dne 27. května 1913, které žadatelka vdově té podle obecních stanov přiznala, a aby jmenované obci nahradil zaopatřovací požitky, vyplacené uvedené vdově od 1. července 1922. Zamítavé své rozhodnutí odůvodnil žal. úřad v podstatě tím, že v ustanovení § 1, § 6 odst. 1 a § 11 zák. č. 31/1896 z. z. slez. je patrno, že ve Slezsku nebyli ustanovováni obecní (obvodní) lékaři v pravém slova smyslu jako v Čech. nebo na Mor., nýbrž lékaři jmenovaní podle cit. zem. zák. byli pouze lékaři smluvními. Cit. zákon nezaručil těmto lékařům také nijakých nároků pensijních nebo zaopatřovacích a zaručila-li obec. Sl. takové nároky Dru R., případně jeho pozůstalým, musí sama splniti povinnosti z toho pro ni plynoucí.
O stížnosti uvážil nss:
Nař. rozhodnutí jest po názoru nss-u rozuměti tak, že žal. úřad odepřel vyhověti žádosti stěžující si obce o převzetí zaopatřovacích požitků vdovy po obecním lékaři státem především proto, že obecní lékaři ve smyslu slez. zem. zák. č. 31/1896 z. z. slez. nejsou obecními a obvodními lékaři v pravém slova smyslu, jako jsou v Čechách a na Moravě a jaké má na mysli také předpis § 2 zák. č. 237/22 a že proto nelze tento předpis vztáhnouti na pozůstalé po obecních lékařích ve Slezsku. Ale i kdyby bylo možno uznati, že i tito lékaři jsou obecními lékaři ve smyslu zák. č. 237/22, neplynula by po názoru žal. úřadu z toho povinnost státu ku převzetí zaopatřovacích požitků pozůstalých po těchto lékařích, poněvadž tito obecní lékaři neměli podle slez. zem. zák. č. 31/ 1896 z. z. slez. nijakých nároků pensijních.
Ani první ani druhý důvod neuznal nss zákonným.
V § 2 zák. ze 13. července 1922 č. 237 Sb. se stanoví, že také zaopatřovací požitky pozůstalých po lékařích obecních a obvodních, kteří zemřeli před účinností zák. z 13. července 1922 č. 236 Sb., i po lékařích v § 1 tohoto zákona, budou hrazeny za určitých předpokladů z prostředků státních. Zákon č. 236/22 nabyl ve Slezsku účinnosti dnem 1. července 1922 (arg. § 28 odst. 1 zák. č. 236/22). Vymezení pojmu obecní a obvodní lékař není obsaženo ani v tomto předpisu, ani na jiném místě zákona č. 237/22, rovněž v zák. č. 236/22 a č. 332/20 není v předpisech, jednajících o lékařích obecních a obvodních, řečeno, koho jest rozuměti lékařem obecním neb obvodním, nýbrž operuje se s tímto zákonným označením jako s právním pojmem v platném právním řádu již známým.
Výkon zdravotní policie v obcích pomocí obecních a obvodních lékařů nebyl do té doby na území čsl. státu po stránce právní upraven jednotně, neboť v tomto oboru byly v Čech., na Mor. a ve Slezsku vydány zvláštní zákony zemské, na Slov. a v Podk. Rusi platily předpisy práva uherského. Pokud jde o Slezsko, byl tam, v době vydání zákonů č. 332/20, 236 a 237/22 v platnosti zemský zákon z 30. dubna 1896 č. 31 z. z. slez., který obsahuje též, byť i jen kusá, ustanovení o obecních lékařích, Zejména se tam stanoví v §§ 7 a 11, že ustanovení obecního lékaře náleží zásadně obci a že služební požitky obecního lékaře platí obec, pokud se týče společný správní orgán sdružených obcí. Je tedy i cit. slez. zem. zákonu z r. 1896 známa instituce obecního lékaře, jímž zákon ten stejně jako ostatní partikulární zákony rozumí osobu s kvalifikací lékařskou, povolanou k tornu, aby obstarávala agendu zdravotní policie, spadající do oboru obecní samosprávy a spolupůsobila při jejím výkonu.
Mluví-li se tedy v cit. § 2 zák. č. 237/22 o obecních a obvodních lékařích vůbec, dlužno tím rozuměti všechny lékaře, jimž byla propůjčena příslušným k tomu orgánem právní povaha obecního (obvodního) lékaře. Při tom je nerozhodno, jakým aktem služební poměr lékaře toho byl založen, zda jednostranným aktem či služební smlouvou, a je tedy pro otázku dnes spornou bez právního významu forma, jakou k ustanovení toho kterého obecního lékaře došlo. Pak nutno však předpisům zák. č. 332/20, 236/22 i zákonu 237/22 podrobiti i obecní lékaře, ustanovené podle slez. zem. zákona z r. 1896. Tomu není na závadu ani okolnost, že slez. zem. zákon neobsahuje podrobnějších předpisů, upravujících služební poměry obecních lékařů; neboť zákonná úprava služebního poměru nenáleží tou měrou k podstatným znakům pojmu obecního lékaře, že bez takové podrobné zákonné úpravy by bylo zřízení obecního lékaře nemyslitelno. Citované zákony z roku 1920 a 1922 také ani nevyžadují, aby služební poměr obecního (obvodního) lékaře vyhovoval po této stránce určitým náležitostem. Nelze-li však ani obecním lékařům ve Slezsku upříti právní povahu obecních lékařů, pak nelze použití předpisu § 2 zák. 237/22 vyloučiti jen proto, že jde o pozůstalé po obecním lékaři slezském.
Žal. úřad vycházel tedy z nesprávného výkladu zákona, měl-li za to, že předpis § 2 zák. č. 237/22 nezavazuje státní správu k převzetí zaopatřovacích požitků pozůstalých po obecních lékařích, jde-li o obecní lékaře ve Slezsku, ustanovené podle zem. zák. slez. z 30. dubna 1896 č. 31 z. z. slez., ježto lékaři ti nejsou lékaři v »pravém slova smyslu«.
Opřeno o důvod první nemohlo by tedy nař. rozhodnutí po zákonu obstáti. Leč žal. úřad uvádí pro své zamítavé rozhodnutí ještě důvod další, totiž že obecní lékař ve Slezsku neměl podle zák. č. 31/1896 z. z. slez. nijakých nároků pensijních a zaopatřovacích. Podle toho má žal. úřad za to, že nárok na převzetí zaopatřovacích požitků pozůstalých po obecních a obvodních lékařích ve Slezsku je dán ve smyslu § 2 zák. č. 237/22 jen tehdy, měl-li obecní lékař na požitky ty nárok podle cit. zákona. Nss shledal, že ani tento důvod nemá opory v zákoně.
V odst. 2 § 2 zák. č. 237/22 se praví, že státní správa je oprávněna přezkoumati i správnost nároků na tyto požitky zaopatřovací (t. j. pozůstalých po obecních a obvodních lékařích); není-li nárok odůvodněn předpisy pro jeho přiznání závaznými, je s nimi naložiti podle ustanovení platných pro pozůstalé po zaměstnancích státních. Zákon tu mluví o nárocích, odůvodněných předpisy »pro přiznání závaznými«. Z použitého obratu »závazné předpisy« nelze soudí ti, že zákon tu měl na mysli jen zemské zákony, které jednají o obecních a obvodních lékařích, nebo jiné normy, jež mají povahu formálních zákonů, neboť »závaznými předpisy« mohou býti zajisté i ustanovení jiného druhu, upravující otázku pensijních nároků obecních a obvodních lékařů a jejich pozůstalých na př. i obecní statuty. I touto cestou mohla obec ve Slezsku, opírajíc se o ustanovení § 31 obec. zříz. slez., vydati závazný všeobecný předpis pro přiznání zaopatřovacích požitků pozůstalým po obecním lékaři. Stěžující si obec S. také vskutku ve správním řízení tvrdila, že vdově po obecním lékaři Dru R. přiznala zaopatřovací požitky podle obecních stanov.
Vycházel-li tedy žal. úřad z názoru, že není nároku na převzetí zaopatřovacích požitků vdovy po obecním lékaři Dru R. proto, že jmenovaný obecní lékař neměl vůči obci nároku na zaopatřovací požitky podle zem. zák. č. 31/1896 z. z. slez., vykládal si nesprávně zákon č. 237/22. Veden tímto nesprávným právním, názorem, žal. úřad nezjistil, zda v daném případě nárok vdovy po obecním lékaři Dru R. na zaopatřovací požitky vůči stěžující si obci není snad založen předpisem jiným než cit. zemským zákonem. Zůstala tedy po této stránce skutková podstata nevyšetřena. Z těchto úvah zrušil nss rozhodnutí podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9631. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 297-300.