Čís. 16050.

Knihovně poznamenaný závazek vlastníka nemovitosti podle § 469 a) obč. zák., že dá vymazati uvolněné zástavní právo (hypotéku), který přechází i na právní nástupce vlastníka nemovitosti, zakládá oprávněni jen pro osobu, vůči níž byl tento závazek převzat, a její právní nástupce, nikoliv i pro jiné knihovně oprávněné osoby.
(Plenární usnesení ze dne 24. dubna 1937, Pres 220/37.)
U nejvyššího soudu byla řešena odporujícím si způsobem otázka, platí-li zákaz § 469 a) obč. zák. nakládati hypotékou, poznamenaný v pozemkové knize při hypotéce, jen v poměru smluvních stran a jejich právních nástupců, či platí-li také ve prospěch ostatních následujících knihovních věřitelů.
V rozhodnutí č. 9218, 15305 Sb. n. s. hájil nejvyšší soud názor prvý, kdežto v rozhodnutí č. 14288 Sb. n. s. vyslovil opačný názor.
První president nejvyššího soudu přikázal podle § 12, odst. 2, zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 216 Sb. z. a n. řešení této otázky zesílenému senátu, který se usnesl na právní větě v čele uvedené.
Důvody:
Předpis § 469 a) obč. zák. je částí III. dílčí novely k občanskému zákonu (§ 34) a navazuje na předchozí § 469 obč. zák., v němž v poslední větě zákon připustil, že vlastník statku může podle kvitance nebo jiné listiny, prokazující zánik zástavního dluhu, převésti zástavní právo na novou pohledávku, která nepřevyšuje částku zástavní pohledávky zapsané.
Tato vlastníkova disposice v příčině zaniklé pohledávky byla třetí dílčí novelou zavedena proto, aby vlastník statku mohl co nejvíce využíti reálního úvěru a získati možnost si podržeti volně pro případ potřeby zástavní právo určitého pořadí (Zprávy komise pro záležitosti justiční, příl. 78 sten. protokolů pánské sněmovny XXI. sez. str. 53, 58). Než toto disposiční právo má také svůj rub, poněvadž je na újmu vývoji hypotekárního úvěru, zejména ztěžuje v zadnějších hypotékách získati úvěr za výhodných podmínek. (Zprávy str. 61, 62).
Zákon v § 469 a) obč. zák. v prvé větě omezuje způsobem velícími vlastníka statku, aby se vzdal disposičního práva uvolněnou hypotékou při zřízení práva zástavního, kdežto v druhé větě upravuje právní následky závazku jeho, že dá určitou hypotéku vymazati. Podle prvé věty § 469 a) obč. zák. vlastník statku při zřízení práva zástavního nemůže se vzdáti práva volně nakládati uvolněným zástavním právem (toto disposiční právo přechází naň již ze zákona v okamžiku zániku pohledávky). Podnětem k této větě bylo podle zpráv (str. 61) to, aby poskytnutá výhoda vlastníka statku z tohoto disposičního práva nebyla zmařena úmluvami předem vylučujícími přenesení zástavního práva (hypoteky) na nový dluh; avšak na druhé straně bylo záhodno v zájmu zlevnění pozdějšího hypotekárního úvěru připustiti, aby se vlastník statku mohl vzdáti disposičního práva vůči následujícím knihovně oprávněným osobám, což bylo upraveno druhou větou § 469 a) obč. zák. ve znění: »Zaváže-li se vlastník jinému, že dá určitou hypotéku vymazati, nemůže s hypotékou nakládati, je-li tento závazek ve veřejné knize při hypotéce poznamenán«.
Smysl tohoto ustanovení je v nauce velmi sporný zejména co do účinku této poznámky1. Znění zákona je tu všeobecné, a také důvodová zpráva nedává na tuto otázku přesné odpovědi, pročež nutno z povahy věci, z úmyslu a účelu zákona se dopíditi správného závěru v dotčené otázce.
Hledí-li se na povahu závazku vlastníka statku, vychází z něho, že došlo k němu srovnalou vůlí stran, tedy smlouvou, jež byla uzavřena mezí dvěma smluvci, vlastníkem statku a jinou knihovně oprávněnou osobou (Zprávy, str. 61, 62) — a nelze tu rozuměti kohokoliv, třebas osobu knihovně nezúčastněnou přes opačné mínění některých teoretiků —, podle níž vlastník statku se vzdává ve prospěch svého smluvce disposice určitým uvolněným zástavním právem potud, že nesmí užíti tohoto zákonem mu daného práva disposičního na újmu onoho smluvce.
Dojde-li podle takového závazku podle § 469 a) obč. zák. poznamenaného v knihách skutečně k výmazu předchozího zástavního práva, mají z toho ovšem zpravidla výhodu nejen osoba, v jejíž prospěch byl založen onen závazek, nýbrž i jiní knihovně oprávnění, následují-li po vymazaném zástavním právu. Tu však jde jen o důsledek, který, ač nebyl cílem, k němuž se nesla vůle stran, se jeví přece též v poměru k jiným na smlouvě nezúčastněným osobám. Z toho však neplyne, že by těmto třetím osobám příslušel též právní nárok na tento výsledek. Věřitelé zadní, kteří poskytli vlastníku statku nový knihovní úvěr v době, kdy již byla v knihách poznámka podle § 469 a) obč. zák. v příčině jednoho nebo několika předchozích zástavních práv, se nemohou cítiti zklamáni a zkráceni, nedojde-li z nějakého důvodu přes onu poznámku k výmazu těchto předchozích práv zástavních. Vždyť může také tato oprávněná osoba upustiti od svého nároku na výmaz předchozího zástavního práva, a musí proto nový pozdější — knihovně oprávněný — počítati také s tím, že předchozí zástavní právo neodpadne. Chce-li se však nový věřitel před tím chrániti, je na něm, aby si také ve svůj prospěch vymínil podobný závazek dohodou s vlastníkem statku v příčině předcházejících zástavních práv.
Smlouva vlastníka statku s osobou knihovně oprávněnou o vzdáni se disposičního práva určitým uvolněním zástavním právem zakládá oprávnění jen pro osobu, s níž byla smlouva sjednána a pro její právní nástupce, kdežto jiné knihovně oprávněné osoby nemohou z tohoto vzdání se nabýti žádných práv. Zákon, připustiv vlastníkovi statku nakládati uvolněným zástavním právem, chtěl zabrániti samočinnému postupu do přednějšího knihovního pořadí. Pokud však při tom umožnil zadnějším knihovně oprávněným zlepšení jejich pořadí, mohlo se to státi jen za předpokladu zvláštní dohody— smlouvy — knihovně oprávněného s vlastníkem statku, avšak účinky tohoto obligačního poměru — po případě nabytí oprávnění — nemožno vztahovati na ostatní knihovně oprávněné osoby. Výkladem tím není však knihovní poznámka podle § 469 a) obč. zák. zbavena vůbec věcného účinku. Naopak, význam její záleží v tom, že — stejně jako původní smluvci byli smlouvou vázáni — každý jiný nabyvatel nemovitosti vstoupí do závazku původního dlužníka a každý knihovní nabyvatel zástavního práva vstoupí do oprávnění původního věřitele, aniž potřebuje v tom směru činiti novou smlouvu. Dochází tedy věcný účinek oné poznámky výrazu v tom, že právo a povinnost původních smluvců přechází bez další smlouvy na knihovní nástupce původních stran, nelze však její právní účinnost po případě nabytí oprávnění vztahovati na ostatní nezúčastněné knihovně oprávněné osoby. Vždyť onou dohodou se mělo dostati lepšího postavení jen určité osobě — smluvci — po případě jeho knihovnímu nástupci jako majiteli určitého knihovního práva. Ovšem věcný účinek knihovní poznámky se jeví proti třetím knihovně oprávněným osobám v tom, že tyto osoby nemohou nabýti knihovních práv na újmu smluvce, vůči němuž vlastník nemovitosti převzal knihovně poznamenaný závazek.
Rozšiřovati účinnost této poznámky také na oprávnění osob na smlouvě nezúčastněných by odporovalo duchu, smyslu a účelu zákona, není také kryto ani podstatným účelem smlouvy, ani výslovně zákonem.
Kdyby měla uvedená poznámka míti skutečně absolutní věcný účinek tak, že by z ní nabyli oprávnění i jiní a nejenom osoba, vůči níž byl závazek převzat, a její právní nástupci, musilo by se připustiti, aby se jí dovolávali též věřitelé, kteří předcházejí oprávněnému, v jehož prospěch byla tato poznámka zapsána, jen když následují po uvolněném právu zástavním, které má býti vymazáno, poněvadž i tito věřitelé vzestoupí pořadím, odpadne-li předchozí zástavní právo, třebaže v době, kdy nabyli svých knihovních práv, závazek dlužníkův podle § 469 a) obč. zák. ještě tu ani nebyl.
Nelze konečně ani přehlédnouti, že ona poznámka může býti vymazána v dohodě smluvních stran po případě dočasných knihovně oprávněných a zavázaných osob bez zřetele na ostatní knihovně oprávněné, jejichž svolení k výmazu této poznámky ani podle zákona, ani podle povahy věci není potřebí, jejichž souhlasu však by bylo třeba, kdyby jim příslušelo z ní skutečně věcné právo. Nenabyly-li tyto osoby žádného oprávnění od počátku z takové smlouvy, nemají je ani po čas trvání poznámky v knihách, což má právní význam zejména pro knihovní a exekuční řízení. Žádá-li v knihovním řízení vlastník statku za spojení uvolněného zástavního práva s jinou pohledávkou, ač je knihovně poznamenán jeho závazek dáti toto zástavní právo vymazati, nesměl by knihovní soud takovou žádost zamítnouti, prokázal-li by žadatel souhlas toho, v jehož prospěch byla poznámka podle § 469 a) obč. zák. uskutečněna.
Než i tehda, kdyby takový souhlas nebyl podán, nemohl by knihovní soud žádost zamítnouti, nýbrž byl by povinen jí vyhověti, ovšem jen s omezením, že se tak děje »bez újmy práv osoby, v jejíž prospěch zní ona poznámka«, jako se to činí i v jiných případech, na příklad při zastavení statku , bez souhlasu fideikomisárních nástupců, nebo při výmazu zástavního práva bez souhlasu knihovně zapsaného nadzástavního věřitele, kdy se takové zápisy, povolují s omezením »bez újmy práv oprávněných osob«, jejichž souhlas nebyl vykázán. Takové vyřízení neodporuje předpisům § 96 knih. zák., poněvadž se tu povoluje méně, než bylo žádáno, a právo oprávněné osoby není tím dotčeno.
Také v řízení exekučním při rozvrhu výtěžků vnucené správy nebo nejvyššího podání nejsou oprávněni třetí hypotekární věřitelé k odporu (§§ 128, 213 ex. ř.) proti přikázání knihovní pohledávky poznámkou podle § 469 a) obč. zák. postižené z důvodu, že byla spojena s jinou pohledávkou, a že to odporuje poznámce o vzdání se disposičního práva tímto zástavním právem, poněvadž ani tu v důsledku relativní účinnosti oné poznámky nebylo dotčeno nějaké právo oněch odporujících třetích osob knihovně oprávněných.
Vycházeje z těchto úvah, usnesl se zesílený senát přes široké a povšechné znění zákona ve větě v čele uvedené.

Schey (Gerichtszeitung 1916, str. 212) doličuje, že tato poznámka má věcný účinek, záležící v tom, že ani vlastník nemovitosti, ani jeho právní nástupce nemůže hypotékou jinak nakládati než jejím výmazem a že každá jiná disposice je vůči zadnímu hypotekárnímu věřiteli (rozuměj s kterým byla dohoda sjednána) neúčinná a opravňuje ho k odporu podle § 213 ex ř. Téhož názoru je Eisner (»Das Verfügungsrecht des Eigentümers uber die Hypothek« GZ. 1917, str. 135), který mluví o věcném účinku poznámky a dovolává se článku Scheyova. Podle Klanga [Kommentar zum ABGB. § 469 a)], který se zmiňuje o věcné účinnosti poznámky (»die Verdinglichung des Verzichtes«), působí vzdání se vlastníkovo nakládati hypotékou i proti osobám třetím, takže třetí osoba, bylo-li zástavní právo protismluvně na její pohledávku přeneseno, musí strpěti námitku vzdání se. Poznámka knihovní zbavuje vlastníka oprávnění k jiným tabulárním úkonům, příslušné hypotéky se týkajícím, než k výmazu hypotéky, takže knihovní soudce by musel zamítnouti žádost na převod hypotéky. Autor však ještě upozorňuje, že depurační závazek, převzatý vůči určitému věřiteli, má též reflexní účinek co do jiných knihovních věřitelů, ježto odpadnutím hypotéky, k jejímuž výmazu se zavázal vlastník statku, tito zadní hypotekární věřitelé automaticky vzestupují, avšak jde tu o pouhý faktický důsledek a nikoli o právo zadních věřitelů na vzestup, pročež knihovní poznámka může býti kdykoli vymazána dohodou stran, které svého času ujednaly depurační závazek vlastníkův. V Komentáři profesorů Roučka - Sedláčka k čs. obecnému zákonu občanskému je zdůrazněno, že vlastníkovo vzdání se, které bylo v knihách poznamenáno, působí i vůči osobám třetím, které musí strpěti námitku vzdání se, byla-li s jejich pohledávkou uvolněná hypotéka spojena. Skupina jiných spisovatelů jde ještě poněkud dále. Stieber (»Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypoteky«, str. 144 a násl.) učí, že poznámka depuračního závazku má účinky absolutní. Znemožňuje vlastníkovu disposici a knihovní soudce musí ji respektovati a všelikou vlastníkovu disposici odmítnouti. Poznámka není ani vázána na existenci práva, k jehož prospěchu měla sloužiti, a trvá i po jeho výmazu. Mrština (»Vlastníkova hypotéka v novele obč. zák.«, Zprávy Právnické jednoty Moravské, 1917, str. 154) vyslovuje názor, že se zřením na věcný účinek poznámky nelze převod práva povoliti, ale i kdyby se povolení stalo, nemůže nabýti účinku a »měl by jistě každý zadní věřitel právo odporu dle § 213 ex. ř.«. Svoboda (»O vlastníkově právu nakládati hypotekou«. Právník 1916, str. 691 a násl.) zdůrazňuje, že jakmile se při hypotéce objeví poznámka závazku, že ji dá vlastník vymazati, pozbude vlastník práva hypotékou nakládati, a to bez jakéhokoli omezení. Účinek ztráty práva disposičního nastane tedy absolutně, nikoli jen relativně ve prospěch osoby, vůči níž se vlastník zavázal, a vůči jejím nástupcům ve věřitelství pohledávky, jíž se mělo poskytnouti právo na vzestup. Autor je názoru, že poznámka vzdání se disposičního práva nemůže býti vymazána bez souhlasu všech zadních hypotekárních věřitelů a že ti jí nabývají práva vzestupu, aniž si vyhradili výmaz předchozích hypoték. Tytéž právní názory vyslovuje i Hecht (»Das Verfügungsrecht des Eigenthümers über bestehende Hypotheken G. Z. 1918, str. 193). Jiní spisovatelé odkazují k tomu, že je myslem ustanovení § 469 a) obč. zák. chrániti jen jednotlivce, t. j. věřitele, kterému se má dostati lepšího postavení. Tak Ehrenzweig (ř/2, str. 518) vyslovuje, že poznámka má jen relativní účinek a nebrání disposici, s níž souhlasí oprávněný věřitel, ježto může v dohodě s ním býti i poznámka vymazána. Stejně Grünzweig (»Literarische Anzeigen« G. Z. 1919, str. 96), který schvaluje názor polského autora Stanisl. Golaba, doličujícího, že není vlastníku zabráněno, aby nakládal hypotékou, třebas poznámkou podle § 469 a) obč. zák. postiženou, a že disposice je neúčinná toliko vůči věřiteli, v jehož prospěch zřeknutí disposičního práva se stalo, kdežto ostatní hypotekární věřitelé z tohoto vzdání se nemohou vyvozovati žádného oprávnění. Hendel (»Die Verfügung des Eigenthümers uber die Hypothek«, str. 116) poznamenává, že poznámka podle § 469 a) obč. zák. nemá jiného významu než poznámky podle § 20 b) knih. zák., že z této poznámky nabývá práva jen hypotekární věřitel, v jehož prospěch se stala, a že reflexní účinek nastane u ostatních zadních hypoték jen tehda, došlo-li k výmazu hypotéky poznámkou postižené.

Citace:

č. 16050. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 554-558.