Čís. 15462.

Zaplatil-li vydražitel knihovně zajištěnou pohledávku, kterou převzal započtením na nejvyšší podání, před rozvrhem nejvyššího podání, nemění se tím práva účastníků okázaných na nejvyšší podání a nemusí vydražitel přihlásiti onu pohledávku k rozvrhu.
(Rozh. ze dne 3. října 1936, R I 948/36.)
Prvý soud rozvrhuje nejvyšší podáni přikázal z něho Adolfu a Frídě J-ovým určitou částku započtením na nejvyšší podání a nevyhověl odporu zadnějšího věřitele podanému proti tomuto přikázání proto, že pohledávka ta byla vydražitelem již úplně manželům J-ovým zaplacena a byl povolen proto její výmaz. Rekursní soud nepřikázav na pohledávku manželů J-ových nic uložil prvému soudu, by částku tu rozdělil dalším věřitelům. Důvody: Názor prvého soudce, že je pro přikázání pohledávky směrodatný knihovní stav v době udělení příklepu, nikoli však v době rozvrhu nejvyššího podání, je mylný. Již podle ustanovení § 224 ex. ř. je z nejvyššího podání zapraviti pohledávky vzniklé až do rozvrhu nejvyššího podání. Též § 210 ex. ř. mluví pro správnost tohoto názoru. V čas roku nařízeného k rozvrhu nejvyššího podání byl výmaz pohledávky Adolfa a Frídy J-ových povolen a je lhostejné, zda byl výmaz ten v knize pozemkové již vykonán či ne. Poněvadž vklad výmazu byl již povolen, pro pořadí vymažu je vždy směrodatný den dojití žádosti (§ 29 knih. zák.) a pohledávka byla v době rozvrhu nejvyššího podání zaplacena, byl by jen vydražitel oprávněn žádati o přikázání této pohledávky. Toto právo však nevykonal, takže na jeho místo nastupují následující hypotekární věřitelé.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Zaplatil-li vydražitel pohledávku knihovně zajištěnou na vydražené jím nemovitosti, týká se placení to pouze vnitřního poměru mezi ním a dotyčným jím převzatými hypotekámím věřitelem, a nejde o poměr, jejž bylo by exekučnímu soudu při rozvrhu respektovati. Vždyť oním zaplacením nebyla nijak dotčena a zejména nerozšířila se práva na nejvyšší podání odkázaných účastníků a nebylo dotčeno ani rozšířeno nejvyšší podání samo. Nebylo proto potřebí, aby vydražitel pohledávku onu pak sám k rozvrhu přihlašoval. Totéž platí, převzal-li vydražitel pohledávku onu neb její příslušenství k placení. Tímto placeními, pokud se týče převzetím splnil jen za souhlasu oprávněného knihovního věřitele svoji povinnost ve smyslu zákona (§ 152 ex. ř.), a nerozhoduje, platil-li snad dříve, nepouživ práva k půlletní výpovědi poskytnutého mu § 153 ex. ř. To nemůže mu býti nikterak na újmu. Rekursní soud právem sice vyslovil, že exekuční soudce musí, jak bylo dovoděno v rozhodnutí Sb. n. s. č. 5168, při rozvrhu nejvyššího podání přihlížeti ke knihovnímu stavu vydražených nemovitostí, jak se jevil v den rozvrhu, pochybil však, maje za to, že vydražitel byl povinen žádati o přikázání pohledávky jím hypotekárnímu věřiteli zaplacené, pokud se týče jím převzaté, a že nevykonav toto právo způsobil vstup následujících hypotekárních věřitelů do zástavního místa oním placením (převzetím) uprázdněného. Dotyčná přihláška vydražitelova neměla by žádného smyslu, neboť by tím bylo jen vysloveno, že má sám sobě pohledávku tu zapraviti, a šlo by tu tudíž o pouhý účetnický formalismus. Napadeným rozhodnutím rekursního soudu došlo by však ve skutečnosti k zvýšení nejvyššího podání o zmíněnou částku, vydražitelem již zapravenou, pokud se týče převzatou, kterou by musil vydražitel zapraviti tudíž po druhé. Tím by byl vydražitel neprávem značně poškozen a hypotekární věřitelé, na něž se pro vyčerpání rozdělované podstaty nic již dostati nemělo, bezdůvodně a nezákonně obohaceni. Přísluší proto vydražiteli právo brániti se proti usnesení rekursního soudu, které je právně mylné. Rekursu jeho, jímž se domáhá výroku, aby částka 50000 Kč s přísl. byla přikázána manželům Adolfu a Bedřišce J-ovým, bylo tudíž vyhověti, když tito přihlásiti včas svoji hypotekárně zajištěnou pohledávku 50000 Kč k rozvrhu tak, že kapitál má vydražitel převzíti započtením na nejvyšší podání, kdežto zadrželé úroky hotovými zaplacením, a když na tuto přihlášku se i při rozvrhovém roku odvolali.

Citace:

č. 15462. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 907-908.