Čís. 16273.

Z předpisu § 21 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. nelze dovoditi, že rekursní soud má z úřadu přihlížeti k tomu, že vymáhající věřitel s právem na oddělené uspokojení (§ 13 vyr. ř.) v návrhu na povolení exekuce nucenou dražbou podaném za zemědělského vyrovnacího řízení netvrdil, že upomínal dlužníky způsobem uvedeným v § 20 vlád. nař. č. 250/1935 o zaplacení splátek podle § 21, odst. 1, vlád. nař. č. 76/1986 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 2. září 1937, R I 869/37.)
O jmění povinných Albína a Františky W-ových, rolníků v K. H., bylo zahájeno usnesením krajského soudu v M. ze dne 23. března 1937 pod Kv 95/37 zemědělské vyrovnací řízení a zahájení to bylo na jejich usedlosti č. p. 129, zapsané ve vložce č. 130 kat. území K. H., poznamenáno. Po zahájení uvedeného vyrovnacího řízení navrhla vymáhající věřitelka povolení exekuce nucenou dražbou dotčené usedlosti pro pohledávku na nemovitosti té knihovně zajištěnou. Exekuční soud povolil navrženou exekuci. Rekursní soud zamítl návrh. Důvody: Podle § 12, odst. 1, vyr. ř. nelze po zahájení vyrovnacího řízení proti dlužníkovi povoliti exekuce pro pohledávky, které nemají přednostního práva. Tím ovšem nejsou podle § 13, odst. 1, vyr. ř. dotčena práva na oddělené uspokojení, nabytá před zahájením vyrovnacího řízení. Podle obsahu exekučního titulu jest vymáhaná pohledávka 40000 Kč s přísl. zajištěna zástavním právem na nemovitosti č. p. 129 ve vložce č. 130 pozemkové knihy kat. území H. K. pod C 41, 44 a 54. Nebylo proto právo příslušící vymáhající věřitelce stran právě uvedené pohledávky na oddělené uspokojení z usedlosti zavazené pro vymáhanou pohledávku dotčeno zahájením vyrovnacího řízení a nepřekáželo by tedy nic povolení nevržené exekuce, kdyby tu — jako jest tomu v souzené věci — nešlo o. zemědělské vyrovnací řízení. Podle § 21 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. nemohou býti pohledávky, zajištěné zástavním právem ve veřejných knihách na nemovitostech zemědělského podniku náležících dlužníku, po zahájení zemědělského vyrovnacího řízení až do doby, do které má býti vyrovnání splněno, z nemovitosti vymáhány, arci jen za té podmínky, že dlužník platí řádně splátky, k nimž je zavázán, počítajíc v to splátky podle vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n., dále náležité úroky s vedlejším plněním, a dokud jsou řádně plněny ostatní závazky, které dlužník se zřetelem na pohledávku na sebe vzal. Je-li tu splněna dotčená podmínka, lze takováto zástavní práva realisovati i za zemědělského vyrovnacího řízení bez omezení. Vymáhající věřitelka ovšem v té příčině v exekučním návrhu tvrdila, že povinná na vymáhanou pohledávku dosud zcela nic nezaplatila, avšak její údaj nelze pokládati za dostačující pro to, že povinní nevyhověli své platební povinnosti podle § 13 vlád. nař. č. 250/1935 v doslovu čl. I. vlád. nař. č. 258/1936 Sb. z. a n. Schází totiž ještě údaj vymáhající věřitelky, že se v souzeném případě zachovala vůči dlužníkům podle § 20 vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. Bylo proto vyhověti rekursu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o to, zda povolení navržené exekuce vnucenou dražbou nemovitostí patřící dlužníkům bylo za zemědělského vyrovnacího řízení hledíc na § 21 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. právně možné, neboť o tom, že tu jde o právo na oddělené uspokojení podle § 13 všeobecného vyrovnacího řádu, nedotčené v souzeném případě, co se týká přípustnosti exekuce, ani předpisem § 9 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n., není již sporu a ani rekursní soud s uvedených hledisek neshledal důvodu, proč by exekuce povolena býti neměla. Rekursní soud byl toho názoru, že z návrhu na povolení exekuce neplyne, zda vymáhající věřitelka upomínala dlužníky způsobem v § 20 vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. uvedeným o zaplacení splátek podle § 21, odst. 1, vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. Avšak rekursní soud neměl příčiny, aby se tou otázkou obíral. Neboť dlužníci ve svém rekursu proti povolení exekuce nenamítali, že nebyli upomenuti o zaplacení podle § 20 vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n., ani netvrdili, že splnili podmínky stanovené v § 21, odst. 1, vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. Rekursní soud měl se proto omeziti na výslovné námitky v rekursu vytčené, jež však v uvedeném vládním nařízení nemají opory. Z ustanovení § 21 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. nelze dovoditi, že by bylo k takovému nedostatku návrhu vymáhající věřitelka, jaký shledal rekursní soud, přihlížeti z úřadu. Jelikož dovolací stěžovatelka právem vytýká, že rekursní vývody dlužníků v naznačeném směru nedávaly podnět k změně usnesení povolujícího exekuci, bylo dovolacímu rekursu vyhověno a obnoveno usnesení prvého soudu.

Citace:

č. 16273. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 120-122.