NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2770.

Členství v bývalé panovnické rodině rak.-uherské: I. Mírová smlouva St. Germainská nedotýká se platnosti zák. č. 354/1921. — II. I příslušník toskánské větvě rodu habsbursko-lothrinského může býti členem bývalé panovnické rodiny rak.-uherské ve smyslu zák. č. 354/1921.
(Nález ze dne 17. října 1923 č. 17254.)
Prejudikatura: Boh. 1883 a 2769 adm.
Věc: Hubert Salvátor Habsburg-Lothringen (adv. Dr. Ant. Hlavatý z Prahy) proti ministerstvu vnitra (odb. rada Dr. Vrat. Kalousek) o uznání členství bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo vnitra zavedlo dne 26. listopadu 1921 podle ustanovení § 4 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. řízení o tom, že bývalý arcikníže Hubert Salvátor, syn arciknížete Františka Salvátora a Marie Valerie, rozené arcikněžny rakousko-uherské, jest členem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské. Když byl zemským soudem civilním v Praze k návrhu ministerstva vnitra ustanoven bývalému arciknížeti Hubertu Salvátorovi z toho důvodu, že nebydlí ve státě čsl. a nemá tu oprávněného zástupce nebo plnomocníka, ministerstvu vnitra známého, opatrovníkem Dr. A. H., advokát v Praze, poskytlo mu ministerstvo vnitra na základě citovaného § 4 zák. č. 354 z r. 1921 lhůtu k vyjádření do 20. ledna 1922. Jmenovaný opatrovník podal dne 17. ledna 1922 u ministerstva vyjádření, v němž uvedl, že vzhledem k znění čl. 208 mírové smlouvy Saint-Germainské z 10. září 1919, jakož i k znění korespondujícího s tímto čl. mírové smlouvy § 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., nemůže býti pochybnosti a jest uznati, že z převzetí statků a majetku státem čsl. jest vyloučen soukromý majetek toho kterého člena panovnického rodu rakou»sko-uherského. Kdyby prý však se mělo za to, že mírovou smlouvou Saint-Germainskou jest odůvodněno nejen převzetí c. a k. rodinného fondu a statků a majetku, stížených svěřenským svazkem korunního svěřenství císaře a krále Františka Josefa I. pro arciknížecí rod habsburskolotrinský (§ 3 č. 3 a 4 zákona č. 354/21), nýbrž i soukromých statků i majetku toho kterého člena panovnické rodiny rakousko-uherské, že by přece statky a majetek bývalého arciknížete Huberta Salvátora nespadaly pod ona ustanovení mírové smlouvy resp. pod ustanovení zákona č. 354 z r. 1921, ježto jmenovaný bývalý arcikníže Hubert Salvátor, maje s posledním panovníkem Karlem společného předka v osobě Leopolda II., jest sice i jako příslušník tak zv. toskánské větve členem bývalého panovnického rodu, nikoliv však panovnické rodiny rakousko-uherské.
Pojem rodiny (familia), jehož užívá mírová smlouva Saint-Germainská v rozhodujícím čl. 208 a ve shodě s ní i § 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., jest prý užší než pojem rod (gens).
Na to vydalo min. vnitra po dohodě s min. zahr. věcí dne 24. května 1922 pod č. 4721 na základě §§ 3 a 4 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. rozhodnutí, že Hubert Salvátor Habsburg-Lotringen, rozený v Lichteneggu dne 30. dubna 1894, jest členem bývalé panovnické rodiny rakouské-uherské a odůvodnilo rozhodnutí to takto:
Proti tomuto rozhodnutí podal opatrovník bývalého arciknížete H. S. stížnost k nss pro neúplnost řízení a nezákonnost a činí v ní tyto námitky:
1. Ministerstvo vnitra, dávajíc opatrovníku možnost se vyjádřiti podle § 4 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., neoznačilo statků a majetku, o něž jde. Statky a majetek bývalého arciknížete Huberta Salvátora jsou na Vitorazsku. Suverenita státu čsl. byla na Vitorazsko rozšířena podle ustanovení mírové smlouvy Saint-Germainské z 10. září 1919, jež nabyla působnosti dne 16. července 1920, teprve opatřením stálého výboru N. S. čsl. podle § 54 úst. listiny z 23. července 1920 č. 450 Sb. V té době však bývalý arcikníže H. S. nebyl již osobou bývalé panovnické rodiny rak.-uh., protože jeho otec, bývalý arcikníže František Salvátor, učinil za sebe a svoji rodinu podle § 2 zákona z 3. dubna 1919 č. 209 stát. zák. pro stát rakouský, prohlášení, že se vzdává členství domu habsbursko-lotrinského. Jmění bývalého arciknížete H. S., které také republika rakouská nepřevzala, jest proto volným jeho osobním jměním, a jeví se zařazení bývalého arciknížete H. S. mezi osoby bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské nezákonným.
2. Z porovnání čl. 208 mírové smlouvy Saint-Germainské, který pod pojem statků a jmění vlády rakouské, bývalé a nynější, zahrnuje statky, které náležely starému císařství rakouskému a podíl tohoto císařství na statcích, které byly společným majetkem mocnářství rakousko-uherského, dále všecky statky korunní a soukromý majetek bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, se zněním zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. vychází na ievo, že z převzetí státem čsl. jest i podle zákona č. 354 z r. 1921 vyloučen volný osobní soukromý maietek toho kterého člena panovnické rodiny, a tím více člena pobočné větve panovnického rodu rakousko-uherského. Vykládá-li se § 3 č. 2 cit. zák. ve spojení s § 1, č. 1 (arg. v bývalé panovnické rodině rakousko-uherské) a v duchu dotčené mírové smlouvy, nemůže býti pochybnosti o tom, že, pokud jde o převzetí statků a majetku jednotlivých členů bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, spadají pod ustanovení § 3 č. 2 cit. zák. pouze ti členové jmenované rodiny, v jichž požitečném vlastnictví jsou statky a majetek, jichž vrchní vlastnictví náleží panovnické rodině resp. některé pobočné větvi. 3. Podle § 4, odst. 3 zák. č. 354 z r. 1921 má se nař. rozhodnutí ministerstva vnitra, dovolávající se tohoto zákona, až vejde v moc práva, státi vkladní listinou po rozumu knihovních zákonů. Nehledíc k tomu, že místo §§ 3 a 5 jest se v rozhodnutí tom dovoláváno §§ 3 a 4 cit. zák., jest řízení vadné i proto, že ono rozhodnutí, neobsahujíc zevrubné pojmenování nemovité věci, ve příčině níž se vložení má státi, by nepostačovalo, aby podle něho mohl býti povolen na nemovitosti bývalého arciknížete H. S. vklad práva vlastnického pro čsl. stát.
Rozhoduje o této stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Především bylo se zabývati námitkou, přednesenou zástupcem stížnosti při veřejném ústním líčení a tvrdící, že na daný případ nelze aplikovati normu § 3, č. 2 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., ježto prý je derogována odchylným předpisem či. 208 později publikované mírové smlouvy St. Germainské.
Nss vyslovil již v obdobném případě svým nálezem Boh. 1883 adm., na jehož odůvodnění se podle § 44 j. ř. odkazuje, právní názor, na kterém trvá i dnes, že o derogaci takové nelze mluviti, protože smlouva St. Germainská jednak není zákonem v technickém slova smyslu, který by jedině mohl rušiti zákon dřívější stejnou právní otázku upravující, jednak nenabyla platnosti a účinnosti teprve uveřejněním svým ve Sbírce zákonů a nařízení (arciť pozdějším než byla publikace zákona č. 354/21), nýbrž již uložením příslušné ratifikační listiny v ministerstvu věcí zahraničních v Paříži, které se stalo již dne 16. července 1920, tedy dříve než byl publikován zákon z 12. srpna 1921 č. 354 Sb.
Mírová smlouva St.-Germainská nedotýká se tedy platnosti zmíněného zákona.
O ostatních námitkách stížnosti uvážil nss toto:
Nss zdůraznil již ve svém výše citovaném nálezu Boh. 1883 a trvá i dnes na tom, že min. vnitra nesmí učiniti předmětem svého rozhodování podle § 4, odst. 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. nic jiného, než otázku osobního státu st-lova jako otázku prejudicielní pro řešení otázky přechodu vlastnického práva ke statkům st-lovým na čsl. stát, kteráž pak jako otázka práva soukromého spadá do výlučné kompetence řádných soudů.
Právem se tedy nař. rozhodnutí nezabývalo výpočtem statků st-lových, o něž tu jde. a nemohl se také proto nss obírati oněmi dalšími námitkami stížnosti, jimiž se dovozuje, že ve smyslu a v duchu čl. 208 mírové smlouvy Saint-Germainské jest z převzetí vyloučen i podle zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. volný osobní soukromý majetek určitého člena bývalé panovnické rodiny a tím více člena pobočné větve panovnického rodu rak.-uh. a že by se mohlo jednati nejvýše o převzetí takových statků a majetku, které jsou v požitečném vlastnictví členů jmenované rodinv, jejichž vrchní vlastnictví však náleží panovnické rodině resp. některé pobočné větvi (námitka č. 2).
Co pak se týče ostatního obsahu námitky ad 1., že totiž st-l nebyl v době, kdy byla suverenita státu čsl. rozšířena na Vitorazsko, již osobou panovnické rodiny rak.-uh. následkem resignace svého otce Františka Salvátora na členství domu habsbursko-lotrinského, není námitka ta již podle svého znění námitkou čistě právní, kterou by bylo lze uplatniti kdykoliv i teprve v řízení před nss, nýbrž jest pouhou dedukcí z určitých skutkových předpokladů, které musí býti v řízení správním bezvadně zjištěny, a úřadem vzaty za základ rozhodování. Aby se tak stalo, k tomu má osoba, o jejíž členství jde, resp. její zákonný zástupce, chce-li existenci členství toho popírati, povinnost dáti podnět v řízení právě k tomu účelu podle § 4 zákona č. 354 zavedeném, v němž musí ministerstvu vnitra, rozhodujícímu po dohodě s min. věcí zahr. jako jediná a poslední instance správní, přednésti všecky obrany, kterými míní prokázati, že tu o členství takovém mluviti nelze.
St-l ve vyjádření z 16. ledna 1922 neuplatňoval vůbec okolnost, že jeho kurand není členem bývalé panovnické rodiny rak.-uh. proto, že jeho otec, bývalý arcikníže František Salvátor učinil za sebe a svoji rodinu podle § 2. zákona republiky rakouské z 3. dubna 1919 č. 209 stát. zák. prohlášení, že se vzdává členství domu habsbursko-lotrinského, nýbrž snažil se nepříznivý pro kuranda výrok žal. úřadu odvrátiti jen tím, že uvedl jinaké důvody, které podle jeho mínění jsou způsobilé, aby přivodily záporné řešení otázky, sluší-li bývalého arciknížete H. S. pokládati za člena bývalé panovnické rodiny rak.-uh.
Žal. úřad nebyl tudíž povinen, aby rozhoduje o členství H. S. v bývalé rodině rak.-uh. vzal v okruh svých úvah také otázku, jaký význam má pro členství to resignace (renunciace) bývalého arciknížete Františka Salvátora. Žal. úřad také — jak patrno z nař. rozhodnutí — renunciaci onu po této stránce nehodnotil. Uvedl sice sám v úvodu odůvodnění nař. výroku, že F. S. učinil za sebe a svoji rodinu prohlášení podle § 2 rak. zák. z 3. dubna 1919 č. 209 stát. zák., že se vzdává členství domu habsbursko-lotrinského a zove se od té doby František Habsburg-Lotringen. Tím prostě konstatoval, jaké jméno st-li vzhledem ke zmíněné renunciaci přísluší.
O dalších důsledcích z renunciace té snad plynoucích, zejména o možném jejím vlivu na hodnocení charakteru st-le iako člena panovnické rodiny rak.-uh. ve smyslu § 3 č. 2 zák. č. 354/21 se úřad neprohlásil a vzhledem k obsahu námitek u něho vznesených ani prohlásiti nemusil.
Že nař. rozhodnutí v tomto směru žádného výroku nečiní, dokazuje jeho znění, které v onom oddíle odůvodnění, jenž se obrací k meritu a to zvláště vyzvědá úvodní větou: »Jest třeba rozhodnouti, zda Hubert Salvátor H.-L. jest ve smyslu § 3 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. členem býv. panovnické rodiny rak.-uh.,« zmíněnou renunciaci se vůbec nezabývá. Nečiní ji tedy součástí skutkové podstaty svého judikátu a nemůže proto ani nss k námitce st-lem teprve ve stížnosti přednesené založiti svůj nález na skutkové podstatě takto rozšířené, neboť mu v tom brání předpisy §§ 5 a 6 zák. o ss.
Námitka ad 2. zabývající se opětně otázkami majetkoprávními, jichž řešení je vyhrazeno řádnému soudu, byla vlastně vyřízena již pod předchozím číslem.
Pokud by v ní však bylo lze i přes ustanovení § 18 zák. o ss shledávati výtku, také ve vyjádření ze 17. ledna 1922 toliko nadhozenou, že nelze st-le jako člena pobočné větve toskánské čítati mezi členy bývalé panovnické rodiny po rozumu zmíněného předpisu zákona č. 354/1921, stačí poukázati na to, že rodinný statut dynastie habsburskolotrinské z 3. února 1839, kterého dojista plným právem lze použíti jako interpretačního pramene při výkladu pojmu »bývalé panovnické rodiny rak.-uh.« v zákoně z 12. srpna 1921, nečiní žádného rozdílu mezi hlavní a vedlejšími větvemi, nýbrž že se podle něho rodina ta skládá mimo císaře, jeho manželky a vdovy dřívějších císařů, ze všech arcivévodů a arcivévodkyň pocházejících v mužské linii od panujícího vladaře neb od jednoho ze synů společných prarodičů císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. z manželství stavu přiměřeuého a hlavou rodiny schváleného . . . .
Že by st-l svým původem takovýmto arcivévodou nebyl, nebylo tvrzeno a proto je také námitka výše zmíněná bezdůvodná.
Ad. 3. St-l jest na omylu, má-li za to, že rozhodnutí min. vnitra, vydané po dohodě s min. zahr. věcí, když nabylo právní moci, má tvořiti vkladní listinu po rozumu knihovních zákonů podle § 4, odst. 3 zák. č. 354 z r. 1921. Toto ustanovení zákonné má na mysli nikoliv rozhodnutí min. vnitra, nýbrž jen rozhodnutí podle §§ 3 a 5, tedy rozhodnutí soudní, jak bylo již vysloveno ve zdejším nálezu Boh. 1883, na nějž se podle § 44 j. ř. odkazuje. Jest tudíž i tato námitka vadnosti bezdůvodná.
Protože tato stížnost není v žádném směru opodstatněnou, bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 2770. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 777-781.