Č. 3513.

Stavební právo: * Zákaz pokračování v povolené stavbě může stavební úřad podle hlavy VIII. čes. stav. řádu vydati jen z důvodů stavební policie. Takovým důvodem není, jestliže stavebník mezi stavbou pozbyl majetkového práva na staveniště nebo jestliže se právo to stalo sporným.
(Nález ze dne 24. dubna 1924 č. 19.654/23.)
Věc: Městská obec M. (adv. Dr. Oskar Bergmann z Mostu) proti zemské správě politické v Praze o zákaz pokračování ve stavbě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Rozhodnutím ze 6. června 1921 zamítla zsp v Praze stížnost městské rad obce M. z 23. května 1921 do rozhodnutí osp-é v M. z 9. května 1921, jímž ve prospěch Konráda K. v M. byla na základě zák. o stav. ruchu z 11. března 1921 č. 100 Sb. vyvlastněna pozemková parcela č. kat. 96/1 v kat. obci M., náležející městské obci M., a doplnila vyvlastňovací nález potud, že se vyvlastňuje plocha 647 m2 z pozemku čís. parc. 96/ a že jest vyvlastnitel povinen postaviti na vyvlastněném pozemku obytný dům dvoupatrový s mansardami.
Rozhodnutím zsp-é z 21. července 1921 bylo Konrádu K. k jeho rekursu do rozhodnutí městské rady v M. z 29. června 1921 č. — uděleno stavební povolení ke zřízení třípatrové budovy na vyvlastněném pozemku č. kat. 96/1 v M.
Nálezem nss z 23. února 1922 č. 2462 byl vyvlastňovací nález zsp-é ke stížnosti obce města M. zrušen pro nezákonnost.
Opírajíc se o zrušující nález ten zakázala městská rada v M. usnesením z 26. dubna 1922 Konrádu K-ovi pokračovati ve stavbě na vyvlastněném pozemku, protože nemá potřebného právního podkladu. Zároveň odvoláno stavební povolení Konrádu K-ovi udělené.
Ke stížnosti Konráda K. zrušila zsp rozhodnutím z 20. května 1922 usnesení městské rady jako zákonem neodůvodněné z těchto důvodů:
Konrádu K. dáno bylo povolení k stavbě domu na pozemku dříve č. kat. 96/1 v M. dle předložených plánů stavebních rozhodnutím zsp-é z 21. června 1921. Toto stavební povolení, jakož i podmínky dodatečně městskou radou stanovené nabyly právní moci, a samosprávné úřady nejsou oprávněny z moci úřední zrušovati nálezy, které v moc práva již vešly. V tomto případě není k tomu městská rada také z toho důvodu oprávněna, že stavební povolení bylo uděleno rozhodnutím zdejším z 21. června 1921 a je naprosto nepřípustno, aby úřad odvolával pravoplatné rozhodnutí instance nadřízené. Zakazovati pokračování ve stavbě jsou stavební úřady oprávněny pouze v případech § 122 č. 1, 3 a 4 stav. řádu z roku 1889. Žádný z těchto případů však zde nenastal a v odpor vzatý nál. také žádný z nich neuvedl.«
Ve stížnosti, kterou proti tomuto rozhodnutí zsp-é u tohoto soudu podala městské obec m-cká, vytýká jako vlastnice staveniště vyvlastněním ji odňatého v podstatě jen tolik, že městská rada v M. byla podle § 122 čes. stav. řádu a hledíc k obecné její příslušnosti jako stavební úřad prvé stolice oprávněna pokračování v dotčené stavbě zapověděti, ježto disposiční právo stavebníkovo, kteréž tento v době udělení konsensu stavebního na základě provedeného vyvlastnění v příčině staveniště měl, později zase pominulo.
St-lka zastává tedy právní náhled, ze stavební úřad, když bylo povolení stavební uděleno, má až do skončení stavby neustále bdíti nad tím, zdali stavebník nepozbyl majetkoprávní disposiční moci nad staveništěm, a že úřad ten je oprávněn, nastala-li v tom po dobu stavby nějaká změna, pokračování ve stavbě zakázati.
Avšak tento právní náhled nemá v zákoně opory. Příslušnost stav. úřadu v příčině dohledu na provádění stavby jest upravena a přesně vymezena v VIII. části čes. stav. řádu, zejména v § 122. Dozorčí příslušnost stav. úřadu dle § 122 je však povahy ryze policejní, t. j. směřuje k ochraně určitých zájmů veřejných. Je to jasně patrno již z výpočtu v § 122 daného, kde se taxativním způsobem uvádějí případě, v nichž úřad stavební má svou mocí dozorčí zakročiti. Potvrzuje to ostatně i § 134, v jehož odstavci čtvrtém jest působnost úřadu stav. »vedle částky VIII. mezi stavbou« označena výslovně jako »policie stavební«.
V § 122 stav. ř. se ani slovem nenařizuje, aby pokračování ve stavebních pracích bylo stavebně-policejně zakázáno, nastane-li nějaká změna v majetkových právech na staveniště nebo dojde-li k rozepři o tato práva. Stav. úřad, jenž z takových důvodů zapověděl v započaté stavbě pokračovati, netoliko tedy nemá pro tuto zápověď v § 122 st. ř. žádné opory, nýrbž ocitá se s ustanoveními právě tohoto § v zjevném rozporu.
Neboť podle ustanovení § 122 čl. 1 č. 2 jest úřad stavební povinen přihlížeti také k tomu, »aby začatá stavba až do ukončení svého řádně postupovala«, a podle § 122 al. 5 může kterýkoli stavebník (srv. § 123 »stavebník, pokud se týče právní nástupce jeho«) býti i peněžitými pokutami doháněn, aby ve stavbě řádně pokračoval.
Stav. řád označuje tedy za požadavek zájmu veřejného, aby ve stavbě jednou započaté bylo až do jejího skončení řádně pokračováno, a ukládá úřadu stavebnímu, aby k skončení stavby působil prostředky dozorčími. Ze stav. řádu není tedy nikterak možno, jak se st-lka mylně domnívá, vyvoditi oprávnění stav. úřadu, zakázati pokračování ve stavbě již proto, že stavebník snad pozbyl majetkového práva se staveništěm disponovati.
Má-li však st-lka za to, že stavební úřad může oprávnění takové čerpati ze zák. o stav. ruchu, nemůže uvésti ani jediného ustanovení těchto zák., jimiž by předpisy stav. řádů o dohledu na provádění staveb byly nějak rozšířeny nebo vůbec měněny. Zákony o stav. ruchu naopak zachovávají tato dozorčí ustanovení řádů stav. (částka VIII. stav. ř.) beze změny v platnosti (srv. § 45, odst. 1 zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb., § 41 zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb.).
Jestliže tedy městská rada v M., jednajíc jako stav. úřad prvé stolice, zakázala Konrádu K. pokračovati v povolené stavbě z důvodu opětně zmíněného, mohl v tom úřad rekursní, jehož se stavebník byl dovolal, plným právem shledati nesprávné použití zák. a zrušiti nezákonnou zápověď dalšího stavění. Je-li však rozhodnutí před tímto soudem naříkané, jímž dotčená zápověď byla zrušena, se zák. ve shodě, i stížnost obce M. proti rozhodnutí tomu podaná již z této příčiny bezdůvodná a slušelo ji tedy zamítnouti, aniž bylo třeba v tomto sporu blíže se zabývati otázkou, zdali majetkoprávní poměry v příčině staveniště vskutku se v mezičasí změnily, jak stížnost za to má. Ježto pak nář. rozhodnutí bylo uznáno za shodné s objektivním právem, bylo lze také stranou ponechati otázku, zdali by st-lka mohla důvodně tvrditi porušení svého práva subjektivního i kdyby se nař. rozhodnutí vskutku příčilo zák., jak se stížnost snaží dovoditi (svr. nál. vid. správ, soudu Budw. 10.110 A).

Citace:

č. 3513. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1096-1098.