Č. 9113.

Zdravotnictví. — Pojištění nemocenské: * Zákaz, vydaný okresní nemocenské pojišťovně, míti na skladě a vydávati svým členům léčiva, nelze opříti o ustanovení zákona o úpravě lékámictví č. 5/1907 ř. z.
(Nález ze dne 12. března 1931 č. 3903.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Č. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (vrch. min. kom. Dr. Frt. Nádvorník) o vydávání léků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzen byl v pořadí instančním zákaz, daný stěžující si pojišťovně, aby vydávala svým onemocnělým členům tablety octanu hlinitého a natřené náplasti a aby měla na skladě obvazové impregnované látky (na př. vioformový, jodoformový atd. gáz), masti připravované podle lékopisu a natřené náplasti. Zákaz ten odůvodnil žal. úřad — na rozdíl od obou nižších stolic, které jej opřely jen o ustanovení § 3 min. nař. ze 17. září 1883 č. 152 ř. z., kterým byla ohraničena oprávnění lékárníků proti obchodům se zbožím materiálním a sem patřícím jiným živnostem — zákonem o úpravě lékárnictví z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907. Žal. úřad vycházel z právního názoru, že podle tohoto zákona dispensace všech léčiv, bez rozdílu, jde-li o léky, jež může lékárna vydati jen na lékařský předpis, či o takové, jež lze vydati bez lékařského předpisu, jest vyhrazena jen lékárnám (veřejným, domácím a ústavním). Poněvadž pak stěžující si pojišťovna nemá povolení k provozování ústavní lékárny podle § 35 cit. zák., a poněvadž přípravek »Statimpatrone«, obvazové látky a náplasti napuštěné léčivy jsou lékárnám vyhrazená léčiva, nesmí je pojišťovna míti na skladě a vydávati svým členům, a to ani tenkráte, kdyby je odebírala pro své členy z lékáren, ježto podle § 5 min. nař. č. 152/1883 smějí lékárny vydávati větší kvanta léčiv jen překupníkům, kteří jsou odpovědni úřadům. Mezi ně pojišťovny, nemající ústavní lékárny, nenáležejí.
Z tohoto odůvodnění nař. rozhodnutí jest zřejmo, že žal. úřad posuzoval zakázanou činnost stěžující si pojišťovny především s hlediska zák. č. 5/1907, pak s hlediska § 5 min. nař. č. 152/1883 a že považoval chování léčiv na skladě a vydávání jich členům pojišťovny za provozování ústavní lékárny ve smyslu § 35 cit. zák., a to za provozování nepřípustné, ježto pojišťovna nemá povolení k provozování lékárny. Důsledkem tohoto svého právního stanoviska prohlásil pak za nerozhodno, zda léčiva, o něž jde, smějí býti vydávána na lékařský předpis či bez něho.
Stížnost nepopírá, že přípravky, kterých se zákaz týče, sluší pokládati za léčiva, za něž je žal. úřad prohlašuje, namítá však, že zák. č. 5/1907 nemůže býti právní základnou pro vydaný zákaz. Dovolávajíc se nálezů ss-u Budw. A 11324/1916 a č. 11385/1916 a ztotožňujíc se patrně s právními hledisky v nich zaujatými, dovozuje stížnost, že o provozu ústavní lékárny bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby pojišťovna vyráběla léčiva pro své členy, nebo kdyby vydávaná léčiva byla taková, že by podle platných předpisů mohla býti vydávána jen na předpis lékařský. Že by pojišťovna léčiva vyráběla, žal. úřad netvrdí. Za tohoto stavu věcí nutno po názoru stížnosti hleděti k tomu, zda jde o lék, který může býti vydán jen na lékařský předpis či bez něho. Stížnost poukazuje k tomu, že již dekret dvoř. kanceláře ze 3. listopadu 1808 č. 16135 rozeznává mezi těmito dvěma druhy léků, kteréžto rozeze návání přešlo také i do pozdějších nařízení a do farmakopee, v níž uvedena jsou léčiva, jež mohou býti vydávána jen na lékařský předpis. Se zřetelem k tomu nemůže býti považován za nezákonný nákup většího množství takových léčiv v lékárně do zásoby, jichž prodej není vázán na lékařský předpis, pro příští vlastní potřebu konsumentovu nebo pro osoby, o jichž léčení musí pečovati. A není-li to zakázáno jednotlivci, není to nepřípustno ani u pojišťovny, jež nenakupuje léčiva po živnostensku, nýbrž jen pro osoby, jimž jest podle zákona povinna v nemoci poskytovati patřičná léčiva.
Podstatnou vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad, vycházeje z právního názoru, jakoby bylo lhostejno, jde-li o léky, které mohou býti vydávány jen na předpis lékařův či o léky, které vydá lékárna bez něho, a maje za to, že pojišťovna nesmí míti pro své členy připraveny ani ty, ani ony léky, nezabýval se vůbec otázkou, zda léčiva, kterých se týká vydaný zákaz, náležejí do té či oné kategorie léčiv. Stížnost konečně konstatuje, že podle cit. nálezu ss-u není nepřípustno, aby pojišťovna měla na skladě impregnované obvazové látky.
Při veřejném ústním líčení o této stížnosti konaném dokazoval zástupce žal. úřadu ze zák. o úpravě lékárnictví z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, že vydávání léčiv je vyhrazeno lékárnám. Poukázal příkladmo na některá ustanovení tohoto zákona, pokud je v nich řeč o vydávacím místě léčiv, o právu a povinnosti lékaře, majícího domácí lékárnu, vydávati léčiva, o povinnosti ústavní lékárny vydati léčiva (§§ 24 odst. 1, 29 odst. 1, 30 odst. 2, 36 odst. 2 posl. věta).
Zákon o úpravě lékárnictví spočívá na zásadní myšlence, že vydávati léčebné prostředky jest vyhrazeno veřejným lékárnám. Výjimky z tohoto pravidla připouští zákon jen v případech v zákoně zvláště uvedených, jež týkají se jednak lékáren domácích (§§ 28 a násl.), jednak ordinujících lékařů, jednak ústavních lékáren (§§ 35 a násl.). (Srv. nál. Boh. A 441/20.) Zákon nečiní rozdílu mezi léky, jež lékárna může vydati jen na lékařský předpis a léky, které lékárna může vydávati i bez takového předpisu. Leč z toho ještě neplyne, že by rozdíl mezi oběma těmito druhy léčiv neměl právního významu při posuzování otázky, smí-li pojišťovna míti na skladě a vydávati léky svým onemocnělým členům, jež si předem opatřila. Již dekret dvoř. kanceláře ze 3. listopadu 1808 č. 16135 (Mayerhofer 3. svazek, str. 78) rozeznává mezi mírně působícími, neškodnými léčivy a léčivy, která již v malém množství jsou velmi účinná a silně působí, a dovoluje ruční prodej oněch, kdežto vydávání těchto váže lékařským předpisem. Toto všeobecné ustanovení bylo pak vysvětleno v min. nař. ze 14. března 1884 č. 34 ř. z., 1. srpna 1884 č. 131 ř. z., ze 17. prosince 1894 č. 239 ř. z. a z 8. ledna 1906 č. 10 ř. z. Ve farmakopei uvádějí se léky, jež z ručního prodeje jsou vyňaty. Při léčivech, která se vydávají v ručním prodeji a označují někdy jako volně prodejná (sr. na př. min. nař. z 21. prosince 1910 č. 237 ř. z.), není třeba, aby při odběru v lékárně byl prokázán lékařský předpis a jím okamžitá potřeba. Proto nelze pokládati za nezákonné, když jednotlivý spotřebitel odebere v lékárně ve větším množství jako zásobu pro sebe nebo pro osoby, o jichž léčení jest povinen se postarati, ta léčiva, která při výdeji nejsou podrobena obmezení. Zástupce žal. úřadu při veřejném líčení tvrdil, že to přípustno není, neboť se strany lékárníka byl by to velkoobchod, avšak on smí ve velkém prodávati léčebné prostředky jen velkoobchodníkům a oprávněným živnostníkům. Tvrzení, jakoby jednotlivý spotřebitel nesměl v lékárně léčiva, která jsou v ručním prodeji, odebrati ve větším množství, zástupce žal. úřadu neodůvodnil, vycházel však patrně jako nař. rozhodnutí z právního názoru, že § 5 min. nař. č. 152/1883 brání tomu, aby někdo jiný než »oprávněný překupník« nakupoval léčiva, jichž prodej je lékárníkům vyhrazen, ve větších množstvích z lékáren, z obchodu s léčivy a od výrobců. Stížnost v tomto směru namítá, že ustanovení cit. § 5 v daném případě v úvahu přijíti nemůže.
Podle §§ 2 a 3 téhož min. nař. je pouze lékárnám dovoleno na prodej chovati a prodávati farmaceutické preparáty, jakož i takové dietetické a kosmetické prostředky, které jsou kvalifikovány jako smíšeniny léků, pak drogy a chemické preparáty, které se upotřebují výlučně k účelům léčivým. Tato omezení prodeje týkají se podle § 5 drobného prodeje řečených léčiv. Omezení tato neplatí o obchodě s tímto zbožím mezi výrobci, obchodníky a lékárníky. »Velkoobchodem« ve smyslu tohoto ustanovení je tedy obchod mezi producenty a takovými obchodníky, kteří řečené zboží nedávají bezprostředně do konsumu, pak obchodování těchto obchodníků mezi sebou, obchod producentů a obchodníků s lékárníky. Bezprostřední odevzdání tohoto zboží do konsumu nepovažuje se po rozumu ustanovení § 5 min. nař. č. 152/1883 za velkoobchod ani tenkráte, odebere-li jednotlivec tohoto zboží větší množství. Stěžující si pojišťovna nemá ústavní lékárny, nýbrž odebírá tyto léky, aby je její členové zkonsumovali. Nepatří tedy mezi řečené kategorie a vydávání léků pojišťovně majitelem veř. lékárny není tedy velkoobchodem ve smyslu cit. min. nař. a to ani tenkráte, kdyby se dálo ve větším rozsahu. Nemá tedy názor žal. úřadu, že lékárník nesmí ani fysické osobě vydati větší množství léčiv, která jsou v ručním prodeji, opory v normě, které se nař. rozhodnutí dovolalo.
Nelze-li takovýto odběr léčiv v ručním prodeji a uschování jich fysickou osobou pokládati za nezákonný, pak nelze jej pokládati za nezákonný ani u pojišťovny, neboť ani ona neopatřuje si léčiva k živnostenskému vydávání jich, nýbrž jen pro své členy, jimž podle příslušných zákonných ustanovení jest povinna potřebné léky v nemoci poskytnouti (srv. § 95 zák. č. 221/24.) Opatřuje-li si pojišťovna léčiva, jichž vydávání lékárnami není omezeno na lékařský předpis, a má-li je na skladě jen k tomuto účelu a plníc zákonem jí uloženou povinnost, poskytuje je svým onemocnělým členům, pak nelze v této její činnosti shledávati neoprávněné provozování ústavní lékárny, jak za to má žal. úřad, a dispensaci léků ve smyslu zák. č. 5/1907.
Vycházel-li žal. úřad z opačného právního názoru a prohlásil-li v důsledku toho v nař. rozhodnutí, že pojišťovna nesmí míti na skladě a vydávati svým členům vůbec přípravky, jež jsou léčivy, ať jde o léky na lékařský předpis či bez něho, a nezabýval-li se proto otázkou, zda léčiva, o něž v daném případě šlo, jsou toho či onoho druhu, dlužno v tom spatřovati podstatnou vadu řízení; neboť kdyby bylo zjištěno, že léčiva, na které se zákaz vztahoval, byla taková, jež lze v lékárně odebrati bez lékařského předpisu, nebylo by lze podle předcházejících úvah pokládati vydaný zákaz za odůvodněný zák. č. 5/1907. Poněvadž pak řečená vada byla způsobena nesprávným právním názorem žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9113. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 528-532.