NPD documents search: Všehrd, 5 (1924) - Prof. Dr. Rud. Dominik, Prameny čs. bursovního práva v dějinném vývoji

— Čís. 7456 —
Čís. 7456.

Pro vydržení vlastnického práva jest prvním předpokladem držba ve smyslu občanského práva, kterou v případě pochyb musí dokázati ten, kdo tvrdí vydržení.
Požitková práva, příslušející k obecnímu statku určitým usedlíkům v důsledku jejich členství v obci, nejsou držbou věci, která by mohla vésti k nabytí věci vydržením. Pro otázku, zda určité jmění jest obecním jměním či obecním statkem, jest směrodatno určení, jehož se dostalo obecnímu majetku příslušnými orgány. Je-li obec knihovní vlastnicí pozemků, jichž však užívají od nepamětných dob vlastníci jen určitých statků v obci, jest míti za to, že jde o požitková práva starousedlíků, jež tvoří poměr veřejnoprávní, a jest věcí toho kterého uživatele, by provedl — Čís. 7456 —
důkaz, že jeho poměr jest poměrem soukromoprávním, t. j. že nabyl držby věci podle práva soukromého.
(Rozh. ze dne 27. října 1927, Rv I 182/27.)
Žaloba, jíž domáhali se žalobci proti žalované obci uznání vlastnictví k části pozemku, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, uplatňující důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., není oprávněno. Žalobci tvrdí, že nabyli vlastnictví sporného dílce pozemkového vydržením, protože jako vlastníci usedlosti č. p. 8 hospodařili i na sporném pozemku bezelstně s připočtením času svých předchůdců po dobu více než 40 roků a pokládali jej za své vlastnictví a součást své usedlosti (§§ 1460, 1472, 1477 a 1493 obč. zák.). Jest nesporné, že dotyčný dílec jest částí pozemkové parcely čís. kat. 129/3, která jest ještě s jinými parcelami zapsána v knize pozemkové jako vlastnictví obce. Žalovaná obec namítá, že sporný dílec jest jedním z 18 dílců pozemků, jež tvoří obecní statek a jichž užívají vlastníci některých usedlostí od dávných dob za to, že tito starousedlíci stravovali zdarma vojsko do obce přišlé a živili zdarma chudé obecní příslušníky k práci neschopné, že tedy nejde o soukromoprávní držbu, nýbrž o užívání obecního statku po rozumu § 70 čes. obec. zříz. ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák., tudíž o poměr veřejnoprávní. Obě strany nabídly o svých tvrzeních důkazy, které z největší části byly provedeny, ale jichž nižší soudy nezhodnotily a pro skutková zjištění nepoužily. Dovolatelé vytýkají to jako vadu řízení, při čemž ovšem by si přáli, by byla učiněna skutková zjištění jen z výpovědi svědků, jež pokládají pro sebe za příznivé, zanedbávajíce výpovědi svědků, kteří vypovídali pro ně nepříznivě. Vada řízení by tu byla, kdyby nebylo lze spor rozhodnouti bez skutkových zjištění o tvrzeních stran, ale tomu tak není, jakž bude později vyloženo. Jak z tohoto stručného děje vidno, závisí rozhodnutí sporu na zodpovědění otázky, zda žalobci a jejich právní předchůdci užívali sporného pozemkového dílce a jej drželi s vůlí nakládati s ním jakoby s vlastním, či zdali byli pouze v držbě požitkových práv k pozemku jako k obecnímu statku po rozumu § 70 čes. obec. zříz. Nižší soudy rozhodly spor jen na podkladě výnosu okresní správní komise ze dne 22. června 1923, jímž bylo uloženo obecní radě, by nejpozději do 31. srpna 1923 »provedla v příčině 18 částí bývalého obecního statku zv. »Na dílcích« zákon ze dne 17. července 1919, čís. 421 sb. z. a n.«. Nižší soudy zastávají názor, že toto rozhodnutí jest již právoplatné a že jím bylo také rozhodnuto o tom, že žalobci užívají sporného pozemku podle § 70 čes. obec. zříz. Přes to však první soud (prohlásiv, že tímto rozhodnutím správního úřadu vázán není), zkoumal zákonnost rozhodnutí a doložil (ačkoli ve výnosu není řeči o šetření a jeho obsahu), že okresní správní komise učinila rozhodnutí na základě šetření, vyslechnuvši řadu pamětníků, o jichž, výpovědi své rozhodnutí opřela. Odvolací soud vše to schválil. Také v tomto — Čís. 7456 —
směru vytýká dovolaní nižším soudům neúplnost řízení z důvodu, že neprovedly důkazy nejen o tom, že žalobci drželi sporný pozemek přes 40 roků bezelstně, nýbrž ani o tom, že výnos správní komise nebyl žalobcům doručen a nenabyl proti nim moci práva. Též tato vada by zde byla, kdyby již z nesporných skutečností a ze správních spisů nebylo lze zodpověděti otázku, zda onen výnos nabyl moci práva také proti žalobcům. Ale tuto otázku lze zodpověděti. Žalovaná obec totiž ani netvrdila, že výnos ze dne 22. června 1923 byl doručen také usedlíkům, nýbrž tvrdila, že se obecní rada usnesla dne 8. února 1926 (tedy po více než 2 létech, ačkoli měla provésti výnos do 2 měsíců), vyzvati uživatele, by na základě právoplatného rozhodnutí okresní správní komise odevzdali pozemky obci a tvrdila, že toto vyzvání přijal i spolužalobce 9. března 1926 (tedy nikoli také jeho manželka, spolužalobkyně). Ale žalovaná obec hned také dodala, že asi 12 dnů poté podali všichni starousedlíci proti usnesení obecní rady stížnost, kterou však náměstek starosty prostě vrátil prvnímu ze stěžovatelů. Podle tohoto přednesu byla stížnost podána, ale nebylo o ní rozhodnuto. K tomu však namítali ještě žalobci, že se usnesení obecní rady nestalo způsobem zákonným, a nabídli o tom důkazy, které rovněž nebyly provedeny. Nižší soudy spokojily se s tím, že zjistily ze správních spisů, že proti rozhodnutí okresní správní komise podala stížnost jen obecní rada a že tato stížnost byla zemským správním výborem odmítnuta, z čehož vyvozovaly, že rozhodnutí nabylo moci práva. Tento názor není správný, neboť z rozhodnutí zemského správního výboru jest vidno, že stížnost byla odmítnuta jen pro nedostatek oprávnění, že rozhodnutí okresní správní komise nebylo ve věci přezkoumáváno a že — jak se v důvodech praví — stalo se tak proto, že by si mohl stěžovati »pouze volič, nebo poplatník nebo specielně oprávněný interesent příslušné obce«, což se nestalo. To však se nestalo proto, že rozhodnutí okresní správní komise nebylo uživatelům doručeno a nelze tedy za tohoto stavu věci ze správních spisů vyvozovati, že rozhodnutí nabylo moci práva proti nim. Kdyby se tak opravdu bylo stalo, pak by zajisté soudy byly vázány rozhodnutím správního úřadu o této veřejnoprávní otázce a nesměly by toto rozhodnutí v žádném směru přezkoumávati. Ani na tom by nezáleželo, což dovolání vytýká, že rozhodnutí bylo vydáno teprve po žalobě, jen kdyby bylo nabylo právoplatnosti před tím, než bylo o žalobě rozhodnuto. Ale to se nestalo a jsou tedy soudy povinny, by samy zkoumaly, zda jest dokázáno, že žalobci měli sporný pozemek v držbě ve smyslu práva soukromého, či zda je za to pokládati, že měli na pozemku jen požitková práva podle § 70 čes. obec. zříz., kteroužto předurčující otázku, třebaže jde o otázku veřejnoprávní, musí si soudy samy rozhodnouti k vůli rozhodnutí sporu o vydržení práva vlastnického (§ 190 c. ř. s.). Toto rozhodnutí není ovšem schopno právní moci a jest jen důvodem rozhodovacím pro spor, který na pořad práva náleží. Žalobci, tvrdíce, že nabyli vlastnictví sporného dílce pozemkového vydržením, musili by dokázati všechny zákonné předpoklady vydržení, tedy na prvním místě držbu к vydržení způsobilou, t. j. držbu pozemku s vůlí nakládati s ním jakoby s vlastním, tedy držbu ve — Čís. 7456 —
smyslu občanského práva. Kdyby totiž šlo jen o práva požitková, příslušející k obecnímu statku určitým usedlíkům v důsledku jejich členství v obci, nebylo by tu držby způsobilé k vydržení vlastnického práva, nýbrž šlo by jen o výkon užívacího práva z důvodu veřejnoprávního. Taková práva nejsou držbou věci, která by mohla vésti k nabytí věci vydržením. Na rozsahu takových požitkových práv nezáleží. I kdyby nebyla proti předpisu § 70 čes. obec. zříz. obmezena jen na potřeby dotyčného statku, nýbrž byla by co do objemu neobmezena, takže by se podobala právu požívacímu podle §§ 509 a 511 obč. zák., zůstala by přece jen požitkovými právy podle zmíněného předpisu, tedy právy rázu veřejnoprávního. Pro otázku, zda určitý majetek obce jest obecním jměním, majetkem, jehož používá obec pro svůj užitek jako každý jiný soukromý vlastník, či obecním statkem, majetkem, kterého užívají buď všichni členové obce, neb určité třídy občanstva z důvodu své přináležitosti k obci, jest směrodatno určení, jakého se dostalo obecnímu majetku příslušnými orgány. Slouží-li obecní majetek podle svého určení k tomu, by jeho výtěžky připadly usedlíkům, kteří důvod tohoto práva čerpají ze svého veřejnoprávního vztahu k obci, jest tu obecní statek po rozumu § 70 čes. obec. zříz. Bezpečnou rozpoznávací známkou mezi obojím druhem užívání obecního majetku jest tedy zjištění onoho právního důvodu, na němž jsou užívací práva založena. Nade vší pochybnost šlo by o užívání podle § 70 čes. obec. zříz., kdyby s požitkovými právy spojena byla jako náhrada povinnost plniti určitá veřejná břemena, jak i v tomto případě bylo žalovanou tvrzeno, ale ani nedostatek této povinnosti nevylučuje veřejnoprávní povahu dotyčných požívacích práv. Kde jsou takové poměry, jako v souzeném případě, kde obec jest nesporně knihovní vlastnicí pozemků, ale kde pozemků těch užívají od nepamětných dob vlastníci jen určitých statků v obci, jest za to míti, že jde o požitková práva starousedlíků a musil by býti opak zvláště dokázán. Jde tu o právní domněnku, že jest tu poměr veřejnoprávní a jest na dotyčném uživateli, by provedl důkaz, že jeho poměr jest poměrem soukromoprávním, t. j. že nabyl držby věci podle práva soukromého. Tak bylo vysloveno již ve zdejším rozhodnutí čís. 2661 sb. n. s., kde se dále praví, že, má-li právní poměr k obecnímu majetku býti pokládán za soukromoprávní, musí býti tato soukromoprávnost zjevná, t. j. dokázána a že nestačí pouhá skutečnost držby, aby se poměr mohl pokládati za soukromoprávní. Poněvadž žalobci soukromoprávní ujetí se držby vůbec netvrdí a jen na nepamětné užívání se odvolávají, je z toho podle hořejších výkladů patrno, že není dokázán první předpoklad vydržení, totiž držba pozemku takového způsobu, že by jej žalobci drželi a jeho jako svého vlastnictví užívali. Marně se žalobci odvolávají na to, že jde o držení přes 40 roků trvající, tedy o vydržení mimořádné (§ 1472 obč. zák.), při kterém nebylo třeba udávati řádný titul držby (§ 1477 obč. zák.) a že žalobci i jejich předchůdci byli dobré víry, že užívají pozemku vlastního. Kdyby již tyto skutečnosti stačily, měli by všichni t. zv. starousedlíci vlastnická práva již dávno vydržena, a celý předpis § 70 čes. obec. zříz. i zákon ze dne 17. července 1919 čís. 421 sb. z. a n. — Čís. 7457 —
byly by bezpředmětnými. Vydržení není vůbec »titulem« práva, nýbrž pouze způsobem nabývacím. Zákon při mimořádném vydržení promíjí sice důkaz titulu, ale předpokládá držbu ve smyslu občanského zákona. Takovou držbu musí ve případě pochybnosti dokázati ten, kdo tvrdí, že nabyl vlastnického práva vydržením, ale k důkazu takové držby nestačí, že žalobci a jejich právní předchůdci byli dobré víry a že se pokládali za vlastníky, nýbrž bylo by třeba důkazu, že obec jako vlastnice nemovitostí, které náležejí k obecnímu jmění, přenechala soukromoprávním aktem předchůdcům žalobců držbu pozemku nebo že tito nabyli bezelstně držby pozemku s vůlí nakládati s ním jakoby s vlastním (§§ 309, 312, 1463 obč. zák.). O tento důkaz se žalobci ani nepokusili. Není tedy oprávněn ani dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s.

Citace:

č. 7456. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 389-393.