NPD documents search: České právo, 6 (1924)

Jaké postavení přísluší v systému soudních orgánů samosoudci zavedenému nově v § 7. a) jur. n. vůbec a jmenovité tehdy, jde-li během zahájeného ústního líčení o projednání a rozhodnutí o mezitimním návrhu dle § 236. s. c. ř., jenž oceněn jest přes 2500 K.

Žalobci jako vrchnímu řediteli žalované banky X. bylo smlouvou ze dne 20. března 1913 stanoveno výslužné ročním obnosem 15000 K splatné v měsíčních lhůtách po 1250 K.
Až do 1. dubna 1914 dostával žalobce toto výslužné, a když se správní rada banky usnesla nepokládati smlouvu tu za závaznu a platnu, podal žalobce na banku X. žalobu na zaplacení obnosu 1250 K za měsíc duben 1914 u c. k. obchodního soudu v Praze.
Spor ten byl ku projednání přidělen vedle § 7. a) jur. n. samo- soudci tohoto sborového soudu. Žalovaná banka namítala při úst- ním líčení protipohledávku ve výši 1329878 K 74 h z titulu náhrady škody compensando.
Žalobce učinil ve smyslu § 236. s. ř. c. návrh mezitímní na zjištění, že smlouva učiněná o výslužném mezi žalobcem a žalovanou toho obsahu, že požitky z výslužného obnášejí ročně 15000 K a měsíčně 1250 K, trvá po právu, při čemž ocenil nárok ten na 150000 K. O tomto návrhu mezitimním bylo odděleně jednáno.
C. k. obchodní soud v Praze uznal mezitimním rozsudkem za právo, že se zjišťuje, že smlouva o výslužném trvá po právu a že se výrok o nákladech tohoto jednání ponechává rozhodnutí ve věci samé.
Vrchní soud zemský v království Českém jako soud odvolací odvolání žalované banky nevyhověl a mezitimní rozsudek I. stolice potvrdil.
Důvody:
Jak již první soudce správně odůvodnil, jsou námitky žalované, že smlouva jest neplatná proto, že odporuje služební smlouvě stranami dne 18. května 1908 uzavřené, dále proto, že nebyla správní rada, nebyvší k tomu valnou hromadou akcionářů zmocněna, oprávněna uzavříti se žalobcem smlouvu o výslužném a konečně proto, že je žalovaná z důvodu §u 27. odst. 1. zákona o obchodních pomocnících oprávněna, žalobci odepříti placení výslužného, zcela bezpodstatný. Správní rada žalované banky — společnosti to akciové — jest jejím představenstvem ve smyslu čl. 227. obch. zák. a jest oprávněna a povolána i dle § 55. stanov samostatně jmenovati ředitele a veškery úředníky, stanoviti jich služné a propouštěti je ze služby podle ustanovení služebního řádu, jakož i zrušovati poměr služební zaměstnanců, tedy je dáti do pense a stanoviti požitky pensijní.
Tato oprávněnost není vyhrazena dle stanov valné hromadě, kde práva taková, v § 66. taxativně uvedená, této vyhražena nejsou. —
Z ustanovení §u 36. čís. 3. a 39. služebního řádu plyne jedině, že končí poměr služební vstoupením v požitky pensijní, pak pro nezpůsobilost k službě neb uplynutím služebních let. Tím není vyloučeno, aby poměr služební byl zrušen dohodou. Smlouva o výslužném ze dne 20. března 1913 byla uzavřena se žalobcem na základě usnesení správní rady žalované banky — když byl služební poměr dohodou ukončen — a proto není třeba provádět! důkazů o okolnostech, jimiž žalovaná míní prokázati důvod k odepření placení výslužného na základě ustanovení §u 27. čís. 1. zák. o obchodních pomocnících.
Nejvyšší soud dovolání žalované nevyhověl.
Důvody:
Určovací nárok, o němž rozhodl sborový soud prvé stolice samosoudcem rozsudkem mezitimním a vrchní zemský soud jako stolice odvolací v senátě tří soudců, byl podle § 58. jur. n. oceněn obnosem 150000 K, tedy obnosem, který převyšuje hranici hodnoty 2500 K stanovenou v § 7. a) jur. n. pro majetkově-právní spory střední hodnoty. Tato Okolnost zavdává soudu dovolacímu podnět, aby, než pustí se do věcného vyřízení dovolání, zkoumal, zda v první stolici byl povolán samosoudce ku projednání a rozhodování o určovacím nároku, vzneseném žalobcem mezitimním návrhem, jak to připouští § 236. s. ř. c.
Aby se dospělo ku spolehlivému podkladu pro zodpovědění předchozí otázky, bylo především vyšetřiti, jaké povinnosti v systému soudních orgánů přísluší samosoudci, zavedenému nově v § 7. a) jur. n. u sborových soudů. Béře-li se v úvahu toliko slovné znění §u 7. a) jur. n., pak může býti ovšem pochybným, zda zákonodárce chtěl zavedením samosoudcovství u sborových soudů zříditi nový soud pro právní spory o majetkově-právních nárocích střední hod- noty přes 1000 K do 2500 K, či toliko vydati nařízení o obsazení sborových soudů první stolice při projednávání a rozhodování takových právních sporů. Tato pochybnost zmizí ihned, přihlíží-li se k místu, na kterémž bylo do zákona vloženo nové ustanovení, jež změnilo jurisdikční normu. § 7. jur. n., při němž byl zařazen § 7. a), stanoví toliko předpisy o obsazení sborových soudů při vykonávání soudnictví jim příslušícího. Vysvítá-li již z tohoto přičlenění nového ustanovení k § 7. jur. n., že zákonodárce jím zamýšlel toliko obmezení počtu soudců při vyřizování jistých sporů střední hodnoty, pak plyne tento úmysl zákonodárcův také ještě z následujících úvah. Kdyby bylo bývalo účelem §u 7. a) vydati nové ustanovení o pří- slušnosti, učiniti samosoudce soudem odlišným od sborového soudu, vykonávajícího soudnictví v senátech, bylo by to bývalo musilo dojíti výrazu v třetím díle prvé části a v prvním oddíle druhé části jurisdikční normy, kteréž jednají o příslušnosti všeobecně a věcné příslušnosti zvláště. Nezměnění §u 45. jur. n. a §§ 50. a 51. jur. n. svědčí zřejmě tomu, že i pro majetkově-právní spory hodnoty přes 1000 K až do 2500 K, jež jsou nyní přikázány k vyřízení samosoudci, jsou stále ještě jako dříve příslušný sborové soudy první stolice. Rozhodnou je však v každém případě okolnost, že zákonodárce v prvním odstavci §u 60. jur. n. — v novém znění — staví proti příslušnosti sborového soudu obsazení jeho podle předpisu §u 7. a) jur. n. jako aliud.
Tyto úvahy vedou k nutnému závěru, že v §u 7. a) jur. n. nelze spatřovati určení příslušnosti, nýbrž výlučně toliko nový předpis pro obsazení sborového soudu při vykonávání soudnictví ve sporných záležitostech střední hodnoty.
Vychází-li se z tohoto výsledku šetření, dlužno se zabývati zkoumáním otázky, zda v daném případě byl sborový soud prvé stolice při projednání a rozhodnutí právního sporu dle předpisů obsazen (§ 477. čís. 2. c. ř. s.).
Že tato žaloba na zaplacení 1250 K podaná dne 21. května 1914 u c. k. obchodního soudu v Praze byla po 1. červenci 1914, kteréhož dne nabylo působnosti cís. nařízení ze dne 1. června 1914 čís. 118. ř. z. ohledně předpisů, obsažených v jeho čl. IV. před započetím ústního sporného jednání přikázána ku projednání a provedení členu jmenovaného soudu jako samosoudci, vyhovuje předpisu §u 7. a), odst. 1. jur. n. Podnět k výkladům však zavdává otázka, lze-li samosoudce pověřeného jednáním o žalobním nároku pokládati za po- volána ve smyslu §u 7. a) jur. n. též ku projednání a rozhodování o mezitím ním návrhu učiněném žalobcem při ústním jednání sporném dne 4. prosince 1915 ve smyslu §u 236. c. s. ř. na určení práva na výslužné ročních 15000 K, jež mu přísluší proti žalované bance ze smlouvy ze dne 20. března 1913 a kteréž jest praejudicialním pro rozhodnutí o žalobním nároku. Ježto by ustanovení obsažené v § 2. odst. cit. §u 7. a) samo o sobě nemohlo odůvodniti kladné zodpovědění předeslané otázky, poněvadž mezitimním návrhem na určení, učiněným žalobcem, se žalobní prosba nerozšířila (viz judikát čís. 190. z 1. července 1909 praes. 369 ex 1908), dlužno hledati řešení otázky z předu nadhozené v procesních ustanoveních o mezitimním návrhu. Materiální podmínkou pro přípustnost mezitimního návrhu na určení jest podle §u 236. c. ř. s. praejudiciálnost právního poměru nebo práva, jež se staly spornými během procesu a na jichž trvání či netrvání závisí rozhodnutí o žalobní prosbě. Je-li tu však takový stav věci ve sporu, pak musí soud v každém případě, i když tu není mezitimního návrhu, ve smyslu § 236. c. ř. s. usnésti se o trvání či netrvání sporného právního poměru aneb práva, aby mohl rozsouditi o žalobním nároku, který byl předložen k rozhodnutí. Mezitimní návrh na určení neznamená tedy pro procesní soud žádné rozšíření jeho činnosti, která dle povinnosti směřuje ku zjištění skutkové podstaty a právnímu posouzení této a jest podle positivního zákon- ného ustanovení (§ 236., odst. 2. c. ř. s.) jen tehdy nepřípustným, nedostává-li se procesnímu soudu věcné příslušnosti ku rozhodnutí mezitimního návrhu určovacího, aneb může-li býti o předmětu návrhu jednáno toliko v řízení zvláštním.
Ježto pak v daném případě praejudiciálnost určovacího nároku uplatňovaného podle § 236. c. ř. s. pro rozhodnutí o žalobní prosbě jest nesporná a ježto zde není také žádné z obou svrchu zmíněných procesních překážek, které by vylučovaly použití ustanovení § 236., odst. 1. c. ř. s., zvláště když — jak bylo již vyloženo — samosoudci podle § 7. a) jur. n. řádně zřízenému přísluší pro projednání, kteréž dlužno provésti »podle předpisů pro řízení před sborovými soudy prvé stolice« a pro rozhodnutí od okamžiku, »kdy započalo ústní jednání sporné« v plné, hranicí hodnoty neobmezené míře kompetence, kteráž náleží příslušnému sborovému soudu, jehož členem jest, pro právní spor o majetkově-právních nárocích (argumentům poslední věta § 7. a) jur. n.) — pak plyne z těchto úvah, že v konkrétním právním sporu samo soudce plným právem provedl jednání o mezitimním návrhu určovacím a také rozhodl o určovacím návrhu, jenž byl oceněn na 150000 K, což mělo pák v odvolací stolici nezbytně v zápětí, že rozhodující senát vrchního zemského soudu byl obsazen třemi soudci § 8. jur. n.).
Po vyřízení těchto předběžných procesuálních otázek přezkou- mal odvolací soud v odpor vzatý rozsudek soudu odvolacího ve směru dovolacího důvodu č. 4. §u 503. c. ř. s., který jest uplatňován žalovanou bankou, a dospěl při tom k výsledku, že právní posouzení, jehož se v druhé stolici dostalo zjištěné skutkové podstatě, jest bezvadným. Ježto vývody dovolání se jeví jako pouhé opakování argumentů, kteréž žalovaná přednesla již v nižších stolicích, aby prokázala jí tvrzenou neplatnost smlouvy ze dne 20. března 1913 a jež byly náležitě oceněny v rozsudcích prvé a druhé stolice, postačí ku jich vyvrácení již pouhý poukaz na případné odůvodnění v odpor vzatého rozsudku. Otázku, zda žalovaná by bývala byla oprávněna žalobce pro domněle povinnostem se příčící konání jeho úřadu jako vrchního ředitele ze služby propustiti bez nároku na výslužné, nebylo v tomto stadiu sporu řešiti, poněvadž žalobce nebyl žalovanou z trestu propuštěn, nýbrž citovanou smlouvou, k jejímuž uzavření byla správní rada banky s právní účinností pro banku legitimována podle čl. 230. obch. zák. a §§ 55., odst. 1. a 5., a 66. stanov, jakož i §u 2. služeb. řádu, byl dán na odpočinek s ročním výslužným 15000 K a poněvadž žalovaná neplatnost této smlouvy z některého z důvodů uvedených v §§ 870., 871. obč. zák. ani netvrdila.
O tom však, zdali a jakým obnosem přísluší žalované nárok na náhradu škody, kterýž by bylo možno kompensovati s žalobním nárokem, musí rozhodnutí zůstati vyhraženo rozsudku, který bude vynesen ve věci hlavní.
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 18. dubna 1916 čís. R VII 198/16 / 1.)
Hamberger.

Citace:

Jaké postavení přísluší v systemu soudních orgánů samosoudci zavedenému nově v § 7. a) jur. n. vůbec a jmenovitě tehdy, jde-li během zahájeného ústního líčení.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 6, s. 289-293.