NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 554.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Za dobu zcizovacího jednání ve smyslu § 12 česk. řádu dávk. platí v případě, že zcizení se stalo pod podmínkou dodržení určité formy smlouvy (§ 884 o. z. o.), doba, kdy smlouva ve stanovené formě byla zřízena.
(Nález ze dne 14. října 1920 č. 9616.)
Věc: Josef Macek v Úpici proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V platebním rozkaze zemského inspektorátu pro zemské dávky v Praze ze dne 4. srpna 1919 č. N 97730 byla za základ vyměření dávky z převodu domu vl. čís. 287 v B. vzata zcizovací hodnota podle údajů stěžovatelových 20 000 K a platební rozkaz byl rozhodnutím zemského správního výboru v Praze ze dne 13. října 1919 č. 95071 potvrzen.
O stížnosti potírající rozhodnutí II. stolice uvážil nejvyšší správní soud toto:
Český řád o dávce z přírůstku hodnoty předpisuje v § 12. že pro vyšetření přírůstku hodnoty a doby držení je rozhodným obsah a doba zcizovacího jednání, na jehož základě se převod děje. Mluvě o zcizovacím jednání má tedy zákon na mysli právní jednání, jež zahrnuje všecka essentialia negotii a jest pro kompaciscenty závazným titulem k převodu nemovitosti, zakládajíc povinnost k placení dávky z přírůstku hodnoty po rozumu § 1 řádu o dávce. Stěžovatel neprávem namítá, že zcizovacím jednáním, jež podle § 12 je směrodatným pro vyšetření přírůstku hodnoty, je dohoda, kterou dne 22. července 1918 učinil s kupujícími o prodeji domu vl. čís. 287 v B., nikoliv písemná trhová smlouva, jež sepsána byla dne 18. ledna 1919. Stěžovatel v souhlasu s obsahem svého rekursu na žalovaný úřad tvrdí totiž ve stížnosti, že dohoda ze dne 22. července 1918, kterou stanoveny byly předmět kupní smlouvy, jakož i kupní cena domu 10 800 K, měla nabýti platnosti podepsáním písemné smlouvy, a že byla vázána další podmínkou, že Čeněk Ř. odprodá kupitelům domu stěžovatelova část svého pozemku k rozšíření zahrady při koupeném domě. Byla tedy 22. července 1918 smluvními stranami zvolena pro trhovou smlouva forma písemné smlouvy a platnost dohody učiněna závislou na tom. že zvolená forma smlouvy bude zachována. Obecný zákon občanský v § 884 stanoví právní domněnku, že strany v případě, když si vyhradily pro smlouvu použití určité formy, před splněním této formy nechtějí býti vázány. Stěžovatel neuvádí konkrétních okolností, z nichž by se dalo souditi na to, že presumpce § 884 o. z. o. byla vůlí smluvních stran vyloučena, když 22. července 1918 dojednávaly obsah trhové smlouvy a podmínkou smlouvy učinily zřízení listiny o ní. Vzhledem k předpisu § 884 o. z. o. smluvní strany dohodou ze dne 22. července 1918 nebyly tedy právně vázány; pro kompaciscenty závazný titul k převodu domu stěžovatelova byl získán teprve písemnou smlouvou ze dne 18. ledna 1919 a dle úvah výše uvedených obsah a doba trhové smlouvy ze dne 18. ledna 1919 je tedy rozhodnou pro vyšetření přírůstku hodnoty z převodu stěžovatelova domu.
Když věci tak se mají, je bez právního významu podrobný obsah dohody ze dne 22. července 1918 a obecná hodnota prodaného domu ke dni 22. července 1918 a nebylo proto s procesuálního hlediska nutno vyšetřovati tyto okolnosti.
Vyměřovací úřad měl pochybnosti o tom, zda zcizovací cena uvedená v trhové smlouvě penízem 10 800 K srovnává se s obecnou hodnotou nemovitostí, a vyzval proto ve smyslu § 10 česk. řádu o dávce stěžo- vatele, aby mu oznámil obecnou hodnotu prodaného domu ke dni písemné trhové smlouvy, t. j. ke dni 18. ledna 1919. Stěžovatel v přípisu ze dne 8. července 1919 odpověděl, že cena domu v den 18. ledna 1919 byla vyšší než smluvená kupní cena 10 000 K a že činila s jistotou 20 000 K. Hledě na jasné znění §§ 10 a 18 česk. řádu o dávce byl vyměřovací úřad a tedy i žalovaný úřad oprávněn, vlastní údaje stěžovatelovy o obecné hodnotě domu vzíti za podklad vyměření dávky místo udané zcizovací ceny 10 800 K a to bez ohledu na to, zda stěžovatel za dům přijal skutečně toliko kupní cenu 10 800 K a zda jeho zisk při zcizení domu výší svojí odpovídá přírůstku hodnoty žalovaným úřadem zjištěnému čili nic.
Dávka z přírůstku hodnoty, jak zavedena byla § 1 česk. řádu o dávce, má totiž reální charakter, jsouc co do své podstaty daní objektivní, jež vyměřuje se z přírůstku hodnoty, jakožto rozdílu mezi objektivními hodnotami ve dvou různých dobách. Na tento její charakter jasně ukazuje srovnání předpisů §§ 5, 8 a 10 česk. řádu o dávce. Při určování přírůstku hodnoty jest sice principielně přihlížeti ke zjištěným cenám nabývacím a zcizovacím, to jest předpokládá se z pravidla, že hodnota nemovitosti vystižena je v cenách nemovitosti. Nastanou-li však pochybnosti, zdařeny odpovídají hodnotám obecným v té které době, pak může úřad za základ vyměření dávky vzíti místo cen skutečnou hodnotu, a zůstávají při zkoumání přiměřenosti cen mimo úvahu důvody, proč ceny pohybují se nad obecnou hodnotou nebo pod ní, proč tedy v tom kterém případě bylo lacino nebo draze prodáno.
Stížnost jeví se tak ve všech směrech bezdůvodnou a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 554. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 611-613.