NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 3066.

Zajištění bytů: Podle zák. č. 225/22 nelze byt v budově náležející státu zajistiti ani tehdy, neslouží-li byt ten státnímu zaměstnanci za byt služební.
(Nález ze dne 8. ledna 1924 č. 13516/23.)
Věc: Hlavní finanční ředitelství v Užhorodě v zastoupení československého lesního eráru proti župnímu úřadu ve Velkém Sevljuši o zajištění bytu.
Výrok. Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výn. služnovského úřadu v Rahově z 12. října 1922 zajištěn byl na základě § 13, odst. 1. zákona z 11. července 1922 č. 225 Sb. pro přednostu soudu v Rahově, r. z. s. Dra Františka H. v čp. — v Rahově, patřícím lesnímu eráru byt, obývaný dosud tabulárním soudcem Vojtěchem K., který byl služebně přeložen do jiné obce.
Rozhodnutím župního úřadu župy marmarošské ve Velkém Sevljuši z 1. prosince 1922 bylo odvolání, jež podalo ředitelství státních lesů v Rahově, zamítnuto z důvodů, že jmenovaný byt byl vždy obýván vedoucími okresního soudu v Rahově a ne zaměstnanci státní lesní správy, a že se proto nevztahuje na tento byt předpis § 20, odst. 2. cit. zák., který výrazně předpisuje, že jen ty budovy státní nelze zajistiti, kterých užívají zaměstnanci jako bytů služebních.
Rozhoduje o stížnosti hlavním finančním ředitelstvím v Užhorodě v zastoupení čsl. lesního eráru do tohoto rozhodnutí podané, řídil se nss následujícími úvahami:
Z obsahu napadeného rozhodnutí vychází na jevo, že žal. úřad vycházel z právního názoru, že podle § 20 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. jsou ze zajištění ve smyslu § 13/1 téhož zák. vyjmuty byty nalézající se ve státních budovách toliko v tom případě, užívají-li jich zaměstnanci jako bytů sdužebních.
Naproti tomu hájí stížnost právní názor, že dle cit. § 20 nemohou býti byty ve státních budovách vůbec předmětem zajištění ve smyslu uvedeného § 13, odst. 1.
Panující bytová nouze postihuje státní správu také tím, že pro obtíže bytové nelze často provésti obsazení míst, jakého vyžaduje zájem služby. Aby těmto obtížím čeleno bylo, aby zaměstnancům státním a železničním poskytnuta byla možnost přes přítomné nedostatky bytové nerušené se věnovati svým povinnostem a aby k tomu cíli zejména vlastníkům domů odňata byla možnost odpírati státním a železničním zaměstnancům byty, vydány byly předpisy obsažené v § 13 a násl. zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. o zajištění bytů státních a železničních zaměstnanců. Zajištěním, jež jest dle těchto předpisů přípustno, přechází zajištěný byt do disposice státní správy za účelem ubytování státního neb železničního zaměstnance. Tohoto účelu lze dosíci i bez zmíněného zajištění, když státní správa již bytem na základě nájemní smlouvy disponuje a jej k ubytování svého zaměstnance užívá, aneb jest státní správě dána možnost ubytovati státního zaměstnance tím, že stát má vlastní budovy. Plyne tedy již z intence cit. zákona, že není třeba zajištění podrobiti jednak byty nalézající se ve státních budovách, jednak byty státem najaté a k ubytování státních neb železničních zaměstnanců použité.
Názor tento projeven byl v předpisu obsaženém v § 20 cit. zák., jenž stanoví v odstavci č. 2, že zákon č. 225/22 se nevztahuje na budovy státu, země, župy, okresu, obce, některého fondu těmito korporacemi spravovaného a na byty jimi najaté, kterých užívají jejich zaměstnanci jako bytů služebních.
I z doslovu tohoto předpisu plyne, že spojka »a« má zde význam rozlučovací, že následkem toho věta stanovící další podmínku pro vyloučení bytů ze zajištění: »kterých užívají jejich zaměstnanci jako bytů služebních«, vztahuje se toliko na slova: »na byty jimi najaté«. Dle cit. předpisu rozeznávati dlužno tudíž dvě skupiny objektů, na které se zákon č. 225/22 nevztahuje a to 1. budovy nacházející se ve vlastnictví státu, země, župy, okresu, obce, nebo některého fondu těmito korporacemi spravovaného,
2. byty korporacemi těmito najaté, tedy byty, které se nenalézají v budovách tvořících vlastnictví předem zmíněných korporací, nýbrž které mají korporace toliko na základě smlouvy nájemní v držení, a kterých užívají jejich zaměstnanci jako bytů služebních.
Nesporno jest, že dům č. p. — v Rahově, ve kterém se nalézá byt, jehož zajištění bylo nař, rozhodnutím povoleno, náleží vlastnicky čsl. státu. Jedná se zde tedy o budovu, která náleží k prvé skupině objektů, ze zajištění vyloučených.
Žal. úřad potvrdil výnos stolice prvé povolující zajištění bytu v domě tomto jediné proto, že byl shora uvedeného právního názoru.
Názor tento jest však, jak vychází na jevo z předem vyloženého smyslu ustanovení cit. § 20 č. 2, mylný.
Nař. rozhodnutí spočívá proto na nesprávném právním posouzení věci a náleželo je již z důvodu tohoto dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 3066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 207-209.