Č. 753.

Církevní záležitosti (Slovensko): I. Právní význam t. zv. »kanonických visitací«. — II. * Nebyla-li námitka týkající se nedostatku pasivní legitimace vznesena a úřadem řešena v řízení správním v právní záležitosti stran, jest dle § 5 zák. o správ. s. nepřípustná před nejvyšším správním soudem.
(Nález ze dne 9. března 1921 č. 2108.)
Věc: Ondřej P. a Petr B. ve Fryvaldě (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti župnímu správnímu výboru v Trenčíně (za stranu zúčastněnou, faráře Julia H. adv. Dr. L. Krupka z Vyškova) stran povinnosti káceti deputátní dříví pro faráře ve Fryvaldě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Dne 25. února 1919 obrátil se Julius H., farář fryvaldský, na hlavního služného v Žilině se žádostí tohoto obsahu:
V kanonické visitaci z roku 1803 stojí, že farníci jsou povinni káceti v panských lesích a odvézti pro fryvaldského faráře dříví. Podle kanonické visitace z r. 1831 jsou farníci povinni shromážditi pro faráře 24 sáhů dříví. Poněvadž farníci přes jeho vyzvání odepřeli káceti dříví, dokud nebudou k tomu odsouzeni, žádá, aby hlavní služný obeslal rychtáře Petra B., Ondřeje P., Mikuláše K„ jakož i hlavního lesního Alfreda R., tohoto proto, že mnozí se odvolávají na to, že musí prý choditi kácet na obtížná místa. Od nepaměti prý káceli i vozili dříví pro faráře. Žádá o rozhodnutí v této záležitosti.
Po jednání provedeném s účastníky, a to i se zástupcem panství, rozhodl služný dne 13. dubna 1919, že panství Ballströmovo, jako patron fary fryvaldské je od pravomoci tohoto rozhodnutí povinno poukázati faráři fryvaldskému na základě kanonické visitace z r. 1831 tvrdé dřevo, odpovídající 24 sáhům, které farníci, resp. obyvatelé fryvaldští jsou povinni svážeti na základě téže kanonické visitace. Část žaloby na odsouzení farníků také ke kácení zamítá se doložením, že to jest povinen obstarati si farář sám. Důvody jsou: Dovoz dříví není sporný, poněvadž to kanonická visitace z r. 1831 implicite praví (quas communitas convehit). Farníci to také uznali, nevzpírají se tomu, popírajíce pouze povinnost káceti. Pravda, že první kanonická visitace toto břemeno na farníky uvalila (quas parochiani secare et evehere tenentur), ale právě ta okolnost, že v pozdější kanonické visitaci slovo »secare« nepřichází, dokazuje, že farníci byli tohoto břemene sproštěni. Avšak kanonická visitace tvoří dle rozhodnutí král. uh. kurie čís. 1864 z r. 1890 soukromoprávní smlouvu s jedné strany mezi církví resp. bonifikovaným, s druhé pak mezi obcí a panstvím, ohledně stran může býti tedy po takové době platno, jen co je v oné smlouvě. Platnosti tohoto bodu smlouvy neruší ani ta okolnost, že farníci i od vydání nové visitace dříví káceli; v okamžiku, kdy se drží doslovného znění kanonické visitace, musilo se souditi v tomto smyslu.
Avšak ani panství nelze nutiti či zavázati, aby dříví kácelo. Z toho, že text mluví o sáhách (orgias), nenásleduje ještě, že panství má dáti knězi už pokácené dříví, neboť už i v první visitaci mluví se o sáhách s dodatkem, »quas secare tenentur,« což dokazuje, že nemohlo býti řeči o dříví do sáhů srovnaném, když je potom ještě farníci byli povinni v lese pokáceti.
Kácení dříví je tedy věcí kněze, neboť když dle kanonické visitace panství bylo povinno dříví dodati a farníci je dovézti, nezbývá jiný výklad, než ten, že tuto nevzpomenutou povinnost chtěla visitace uvaliti na beneficiáta, neboť jinak byla by ji vyslovila při té nebo oné povinné straně, jak se to stalo ve starší visitaci. Této vůli nasvědčuje také další originál kanonické visitace z roku 1831 (denique si quantitas ista non sufficit, habet (parochus) liberam in silvis lignationem,« z čehož lze dovozovati, když tu měl on sám si dát káceti, že náleželo mu učiniti tak i ohledně dříví v předešlém bodě uvedeného.
K odvolání farářovu změnil županský úřad v Trenčíně dne 31. července 1919 pod č. 85508 rozhodnutí první instance potud, že na základě kanonické visitace a vykonávání toho od nepaměti světa, určil, že fryvaldští farníci jsou povinni dříví faráři patřící také sdělati, neboť dle visitace z r. 1831 jsou povinni dříví panstvím poukázané dodati do fary. Doslovně to sice není řečeno, ale v dodání či dovozu dřeva rozumí se již i to, že poukázané dřevo musí sdělati ten, kdo je má odvézti, zejména když není zvláště uvedeno, že povinnost ta je uložena někomu jinému. Tato presumpce je až do nynějška platná, a farníci sami tomu dosud tak rozuměli. Když od lidské nepaměti se prováděl dovoz dřeva tak, že farníci poukázané množství sáhů sami sdělali a odvezli, proto hledíc k tomuto dlouholetému zvyku nebylo možno ustanoviti, aby farář byl povinen dříví si dáti káceti, neboť dle praxe kurie břemena z konání patronátních povinností nelze přenášeti na uživatele, a pak ono dříví náleží faráři jako doplněk od panství a farníků poskytovaný k jeho platu (od panství dříví, od farníků práce a dovoz) a nemůže se tedy od faráře žádati, aby on k tomuto doplňku svého platu přispíval a ze svého i tak nepatrného platu vydával značné obnosy na rubání dříví.
Správní výbor župy trenčanské výrokem ze dne 14. června 1920 č. 19.406 zamítl odvolání farníků ze správných důvodů županského úřadu. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Pokud předem jde o námitku jak stěžovateli, tak zúčastněnou stranou při ústním líčení vznesenou, že stěžovatelé nejsou oprávněni zastupovati všechny farníky, z kteréžto námitky dovozuje zúčastněná strana, že stížnost měla by býti odmítnuta pro nedostatek legitimace na straně stěžovatelů, stěžovatelé pak, že žádost faráře H. měla býti zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace na jejich straně, uvážil nejvyšší správní soud v prvním směru, že stěžovatelé, jichž vlastnost jako farníků je nesporná, naříkaným rozhodnutím dojista alespoň pro svou osobu jsou postiženi a že proto již tím jsou oprávněni do rozhodnutí toho si stěžovati, ve směru druhém pak, že v řízení správním stěžovatelé vystupovali jako zástupci farníků, že nenamítali nic proti tomu, že úřad je za zástupce považoval a v této vlastnosti s nimi jednal, že dále ani se strany ostatních farníků nikdo v řízení správním tomu se neopřel, že tudíž úřad ani příčiny neměl řešiti otázku, zda zastupují farníky právem čili nic a otázka ta v řízení správním zůstala nerozřešena. Potom však námitka ta teprve v řízení před nejvyšším správním soudem vznesená jest po rozumu § 5 zákona o správním soudě nepřípustná.
Ve věci samé uvážil pak nejvyšší správní soud takto:
Jak z vylíčeného děje patrno, týká se spor dávky plněné faráři, t. j. osobě obstarávající duchovní správu obce, plnící tudíž úkol kultu náležející k úkonům státní správy; na plnění dávky té zúčastněni jsou příslušníci obce v této své vlastnosti a jde tudíž o dávku povahy veřejnoprávní, jejímž účelem jest zajištění subsistenčních prostředků orgánu toho, jak vidno zejména i z ustanovení § 11 I. čís. IV. zák. čl. XIV. z r. 1898, dle něhož se cena plnění toho započítává faráři do jeho příjmů při řešení otázky doplnění jeho důchodů.
Se strany stěžovatelů není popřena jejich povinnost voziti faráři dříví, jehož množství je taktéž nesporno, a vzpírají se pouze povinnosti káceti dříví to před dovozem. Své stanovisko opírají o kanonickou visitaci z r. 1803 a 1831, kterých dovolává se i farář i další účastník, totiž panství, z jehož lesů dříví to se dodává, a o kteréžto listiny opírají také úřady své výroky. Různost závěrů, k nimž jak účastníci, tak úřady došly, zakládá s v odchylném výkladu visitací těch a obmezili se všichni účastníci pouze na řešení jedné otázky, jaký stav totiž přivoděn byl okolností tou, že znění obou visitací, pokud jde o dodávku dříví, se nekryje. Hleděli na visitace ty jako na právní normu nebo judikát, jichž cílem bylo, upravení onoho právního poměru a z nichž odvozovali pak nárok farářův s jedné a povinnost farníků s druhé strany. Leč stanovisko toto je v daném případě pochybené.
Dle svého historického vývoje a své povahy jsou tyto kanonické visitace občasné návštěvy konané církevní vrchností v jednotlivých církevních obcích za tím účelem, aby vrchnost opatřila si na místě samém spolehlivý úsudek o stavu duchovních i hmotných záležitostí obcí těch, napravila pokud možno ihned na místě méně důležité vady a kontrolovala církevní disciplinu. Byť i tudíž nebylo pochybnosti o tom, že u příležitosti takové visitace mohl býti nějaký sporný právní poměr, pokud jde o hmotné záležitosti náboženské obce, prostřednictvím církevní vrchnosti dle právního stavu oné doby pravomocí toho druhu nadané za součinnosti všech účastníků upraven a nesporným učiněn tak, že tato visitace měla býti pro příští dobu základem pro posuzování poměru toho, chovajíc v sobe v tomto směru prvek pravotvorný, nebylo tomu tak tehdy, když o nějakém sporu mezi účastníky řeči nebylo, a když jednalo se o pouhé zjištění skutečného stavu. Posuzují-li se obě visitace, o něž v tomto případě jde, s tohoto stanoviska, jest obraz následující:
Jak již z nadpisu visitace z r. 1803 patrno, je to pouhé seznamenání změn, nastavších v poměrech fryvaldské farnosti od visitace předchozí, totiž roku 1798 konané (Consignatio mutationum localium et realium a tempore exhibitorum praeliminarium actorum et visiationis canonicae anno 1798 peractae usque praesentem annum 1803 inventářům). Stran dávky, o niž jde, uvádí se pak pouze, že na místě 32 vozů dříví od farníků dodávaných obdrží farář z panských lesů ročně 24 sáhy, jež farníci jsou přidržeti káceti a vyvézti. (Insuper in locum 32 plaustrorum ligni a parochinias praestitorum accipit parochus e silvis dominalibus annue orgias 24, quas parochiani secare et evehere tenentur). Obmezuje se tudíž visitace tato na pouhé zjištění, neupravujíc sama poměr, o který jde, a sledujíc pouze cíl vyšetřiti, pokud možno, spolehlivě a přesně za součinnosti všech účastníků skutečný stav, aby zjištění to mohlo sloužiti za základ pro posouzení poměru, jehož se týká. To patrno zejména ze závěru visitace té.
»Universis actis hujus visitationis canonicae per nos perlectis, examinatisque atque omnibus in facie loci rerlustratis, competentique modo omnibus auditis, praesentibus patronis et parochianis, in praesentia ex parte inclyti comitatus deputatorum dominorum magistratualium, inter caetera examinati šunt quoque parochiani de iis, quos nosse poterant, proventuum titulis ecclesiae, parodii, ludimagistri et aliorum ecclesiae servitorum, et fassiones eorum conseriptae, quas velut pro manuali usu, ad singulas parochias extradandas disposuimus.« Není tudíž listina ta právní normou, nýbrž pouze průvodním prostředkem, veřejnou listinou pořízenou o okolnostech zjištěných církev, úřadem za součinnosti všech účastníků.
Týž účel sleduje však i kanonická visitace z r. 1831, jak výslovně uvádí ve svém úvodu:
»Memoriae comendamus, quod nos parochiam frivaldensem visitandam susceperimus atque quoad statum ecclesiae parochiae scholae, dotationem earum ac provisionem circa ministrorum ecclesiae obligationes harumque implementum sedulo ac solenter investigaverimus, omnibus autem diligenter perlustratis ac investigatis quoad actualem statum compererimus et adinvenerimus sequentia.« Šlo tudíž opět jen o zjištění skutečného stavu za tím cílem, aby uveden byl v patrnost a zachován v paměti způsobem co nejspolehlivějším, totiž listinou pořízenou na základě šetření konaného za součinnosti jak duchovních tak i světských úřadů a zejména i farní obce, o niž šlo. (Convocatis item ac praesentibus parochianae communitatis judicibus ac juratis et primoribus).
Praví-li tudíž kanonická visitace ta v příloze čís. 12, na niž se v § 5 odvolává, pokud jde o příjmy farářovy »ex deputato«, že dostává od panství 24 sáhy urbarského tvrdého dříví, jež obec dováží, nelze v tom shledávati právní normy nebo judikátu, jimiž církevní vrchnost chtěla ve směru tom upraviti poměr mezi farníky a beneficiátem, výroku ať deklaratorní ať konstitutivní povahy, jímž by řešila nějakou spornou otázku mezi nimi, nýbrž pouhé zjištění stavu, jaký tu skutečně byl, kteréhožto zjištění bylo tím více třeba, když — jak tehdy současně zjištěno — listinných dokladů o dotaci a důchodech farářových tu nebylo. Týž význam má pak i další obsah visitace stran dodávání dříví, že totiž farář mimo to dostane od šlechty 2 vozy dříví a nestačí-li mu ono množství, že náleží mu volné kácení v lesích.
Nesměřovala tedy ani tato kanonická visitace, vlastně protokol o ní sepsaný k úpravě poměru, o nějž jde, nýbrž pouze ke zjištění skutečného stavu, nemá tedy povahu normy ani judikátu a rovněž není dokumentem o úmluvě, jež by se snad při její příležitosti byla stala, nýbrž jest pouze průvodním prostředkem sloužícím ke zjištění, v jaké skutečné úpravě církevní vrchnost poměr ten v dané době shledala.
Potom však nemůže býti o významu jejího svrchu uvedeného znění pochybnosti, když se strany stěžovatelů nejen že není popřeno, nýbrž naopak výslovně jest doznáno, že v době té, právě tak jako před ní, i po dlouhou řadu let po ní farníci dříví pro faráře z deputátu určené nejen mu dováželi, nýbrž také káceli a jest tím objem jejich tehdejší povinnosti zjištěn mimo veškeru pochybnost.
Že visitace tím, že ohledně dříví faráři náležejícího místo původního znění z roku 1803 »quas parochiani secare et evehere tenentur« užila obratu »quas communitas convehit,« nezamýšlela vyznačiti nějakou změnu v objemu povinnosti farníků či jejich souhrnu jako obce, nýbrž že slovem convehit myslila jak kácení tak i dovoz, pro to shledati jest ostatně alespoň nepřímo doklad ve visitaci samé. Kdežto totiž v listině z roku 1803 stran dříví ředitele kůru (ludimagistri) užito jest téhož obratu jako stran dříví farářova, »quas parochiani secare et evehere tenentur,« uvádí visitace z roku 1831 »quas inquilini secant et colonicalistae devehunt« (jež domkáři kácejí a sedláci dovážejí). Při této podrobnosti a přesnosti visitace dbající každé změny ve stavu dříve zjištěném, nelze důvodně míti za to, že v případě, kdyby stran dříví náležejícího faráři povinnost káceti byla přešla na osobu jinou, nebyla by visitace zjistila a uvedla i tuto osobu, jako to učinila při plnění řediteli kůru.
Je-li však takto nepochybno, že dle stavu kanonické visitace zjištěného a dokumentovaného závazek farníků vztahoval se nejen na dovoz, nýbrž i na kácení dříví a že visitace ve stavu tom žádné změny zavésti nezamýšlela a nezavedla, nemá odpor stěžovatelů proti závazku káceti, opírající se pouze o znění této visitace a neuvádějící naprosto žádného jiného důvodu pro zánik závazku toho, ani skutkového ani právního základu, výroku žalovaného úřadu vycházejícího z téhož skutkového předpokladu nelze vytýkati ani vadnosti ani nesprávnosti a jeví se stížnost proti výroku tomu podaná bezdůvodnou.
Pokud stížnost poukazuje k tomu, že závazek takový neodpovídá změněným sociálním poměrům a názorům na postavení občanů a jejich práva a povinnosti, mohlo by to býti snad důvodem k novému upravení poměrů těch cestou zákonodárnou, nemůže však změna ta přivoditi odstranění úředního výroku, jehož vadnost a nezákonnost jinak doložena nebyla.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 753. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 311-315.