Č. 747.

Zabírání bytů: * Byt, který ponechán byl k obývání pouze na úprosu (precario modo), nelze podle analogie § 8 č. 9 lit. a) zák. o zabír. bytův obcemi zabrati jako byt pronajatý.
(Nález ze dne 5. března 1921 č. 2670.)
Věc: M. k. v Olomouci (adv. Dr. Řehulka z Olomouce) proti nájemnímu úřadu v Olomouci o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Město Olomouc zabralo v domě M. k... byt o 4 pokojích používaný Vilémem K. z důvodu, že majetník bytu Adam P. má více obytných místností, než mu dle zákona náleží.
Odporu nebylo vyhověno.... Nájemní úřad postavil se na stanovisko, že osoby, užívající bytu precario modo, nelze počítati mezi členy domácnosti, a že proto mají stejné postavení jako podnájemníci tam, kde jde o počítání přespočetných místností po rozumu §§ 5 a 8 č. 9 bytového zákona. O stížnosti čelící proti rozhodnutí II. stolice uvážil nejvyšší správní soud toto:
Platný právní řád je vybudován na soukromém vlastnictví. Vyplývalo to dříve z čl. 6 základních státních zákonů a vyslovuje to nyní ústavní listina Československé republiky ze dne 29. února 1920 v §u 109, jenž dopouští obmezení vlastnického práva, jak pojem jeho je stanoven předpisy všeobecného zákonníka občanského, toliko zákonem. V pojmu vlastnického práva leží — sr. §§ 354 a 364 o. z. o. — neobmezenost výkonu vlastnického práva a důsledek této neobmezenosti je smluvní svoboda o předmětech vlastnictví. Zákon o zabírání bytů je hlubokým zásahem do vlastnického práva, hledíc k ustanovení § 10, podle něhož zabráním bytů neb místností pozbývají vlastník domu a nájemník práva, by volně nakládali se zabranými byty a místnostmi a nájemní smlouvy o nich dojednané se zrušují. Jednotlivá ustanovení bytového zákona, pokud jsou porušením neobmezeného výkonu vlastnického práva a smluvní svobody o předmětech vlastnictví, jako ustanovení tvořící výjimku ze zásady neobmezenosti výkonu vlastnického práva, jest dle všeobecných zásad interpretačních vykládati restriktivně a analogické použití jich je vyloučeno.
Případy záboru, nehledí-li se na ustanovení § 2, odst. 4 byt. zák., jsou taxativně vypočteny v § 8 byt. zák. Jestliže tato norma v čís. 8 dopouští kdykoliv za jistých obmezení zábor bytů nebo částí bytu daných do podnájmu, a jestliže v souhlasu s tímto předpisem upravuje pod čís. 9 lit. a) podmínky záboru nadpočetných místností v podnájmu, pak vzhledem k vývodům, výše uvedeným, platí tyto předpisy jen tam, kde jde o místnosti dané do podnájmu, a aplikace předpisů těch na případy, kde místnosti nejsou v podnájmu, kde tedy nejsou ve smyslu § 1098 o. z. o. dány na určitý čas za úplatu v užívání, nýbrž jsou toliko po rozumu § 974 o. z. o. užívány precario modo, je nepřípustná.
K těmže závěrům vede i tato úvaha: Zákon bytový nemá v § 5 definice pojmu »člen domácnosti«. Vymezuje pojem ten negativně jen potud, že mezi členy domácnosti nepočítá služebné a podnájemníky. Důvod, proč zákon obě tyto kategorie osob, jež jsou odkázány ohledně ukojení svojí bytové potřeby na užívání jednoho bytu spolu s majetníkem jeho, vylučuje z okruhu osob, jež se neberou v počet při zjišťování práva majetníka bytu na obytné místnosti, je při služebných osobách okolnost, že zákon měl na mysli existenci zvláštních místností pro služebné, jež k obytným místnostem nepočítá, u podnájemníků pak zvláštní úprava záboru bytů a části bytů v podnájmu v §u 8 č. 8 a 9 lit. a) byt. zák. Motivem předpisů §u 8 č. 8 a 9 lit. a) byt. zák. byla nepochybně úvaha, že majetník bytu, když se rozhodl část svého bytu dáti v podnájem, dal tak zřejmě na jevo, že nereflektuje na uzavřenost svého bytu vůči třetím osobám vzhledem na materielní prospěch, který mu smlouva podnájemní jako smlouva úplatná přináší, a že mu tedy v podstatě je lhostejno, kdo části jeho bytu užívá.
Tyto zákonné motivy nepřiléhají však tam, kde část bytu je propůjčena k užívání precario modo, neboť jsou to pravidelně momenty osobního rázu s vyloučením všech zištných úmyslů, jež jsou základem prekaristického poměru.
Za tohoto stavu věci není právní postavení prekaristy, jenž užívá části bytu, ve smyslu bytového zákona stejné jako postavení podnájemníka, a nelze v těch případech, kde část bytu je užívána precario modo, tuto část zabírati podle zásad, jež pro zábor částí bytů daných v podnájem stanoví § 8 č. 8 a č. 9 lit. a) byt. zák.
Naříkané rozhodnutí, když vychází z předpokladu, že zabrané místnosti jako část bytu Adama P. jsou precario modo obývány, a zabírá tyto místnosti s hlediska §§ 5 a 8 č. 9 lit. a) byt. zák., je tedy dle zásad výše vyložených v nesouhlasu se zákonem a slušelo je dle u §7 zákona o správním soudě zrušiti, aniž bylo s procesuálního hlediska nutným obírati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 747. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 300-302.