České právní knihy v době předhusitské

Dr. František Čáda,
universitní profesor v Brně
Trvalo velmi dlouho, než došlo ke kodifikaci českého práva zemského, zatím co v jiných právních odvětvích, jako zejména v právu městském užívalo se třebas nepůvodních, přece již zcela úplných a dokonalých zákoníků, jak bychom mohli říci přenášejíce pojem moderní do doby staré. Důvody, proč veškeré kodifikační snahy českých panovníků až do Zemského zřízení Vladislavského v Čechách a na Moravě i v ostatních zemích českého státu ztroskotávaly, bývají shrnovány hlavně v ten smysl, že šlechta si nepřála vlivu učených právníků na domácí právo zemské a nechtěla se vzdát svého výsadního postavení tvořit toto právo, až nadešla doba, kdy vlastně kodifikace přišla jí samotné v politickém boji vhod. Po dobu předcházející bylo třeba nahrazovati nedostatek zemských zřízení a tedy nedostatek zákoníků zemského práva. Čelakovský1 již poukázal na to, že čeští panovníci, když jejich kodifikační snahy byly stále stíhány zmarem, sami podporovali soukromé spisování českého práva zemského, jak se o to několikráte pokusili ti, kdož měli podíl ať na soudnictví zemském, ať při vedení desk zemských. Takto povstala v Čechách v době předhusitské řada právních knih, kdežto na Moravě musili jsme i na tyto knihy čekati až do druhé poloviny století patnáctého, podobně jako tomu bylo v zemích vedlejších. Podobně i Kapras2 ukázal na skutečnost, že tyto soukromé práce nahrazovaly nedostatek úředních kodifikací zemského práva, ale vedle toho upozornil na důležité jiné právní prameny, totiž na t. zv. „paměti úředníků". Rozdíl mezi oběma prameny stanovil Kapras3 pouze po formální stránce, nikoliv co do jejich obsahu, tím, že „paměti úředníků" jsou soukromá sestavení zemského práva bez pevného systému, kdežto právní knihy jsou sepsání, v něž autor vnesl určitý systém, pečlivě jej zpracovav. Jako viditelný a tedy ovšem sice charakteristický, nikoliv však vždy určitý znak právních knih uvedl také jejich objemnost proti „pamětem úředníků“. Toto rozlišení, které v naše právní dějiny zavedl vlastně již Čelakovský, není však ani bezpečné, ani naléhavé a můžeme se obejiti zcela dobře i bez něho tím spíše, že už ve starší době pojem „pamětí“ byl termínem obvyklým. a jak nám dosvědčuje Ondřej z Dubé v předmluvě ke své knize, docela běžným. Ondřej užívá pojmu tohoto pro svou právní knihu („psal sem paměť svú") a tak vlastně označujíce pamětmi nesystematická zpracování práva zemského, operujeme s pojmem, který byl kdysi užíván pro právní knihy. Ale přesto bylo by chybou nepovšimnouti si těchto „pamětí úředníků“ odděleně od právních knih. Srovnáním totiž mezi oběma skupinami soukromých těchto prací našich právníků v době předhusitské vynikne nám mnoho, co by jinak úplně zaniklo, kdybychom si toto rozlišení v systematiku našich právních pramenů neuvedli.
Srovnání obou skupin nečiní zvláštních obtíží, protože, dík práci H. Jirečka, máme nyní vydání všech důležitějších jak „pamětí úředníků", tak právních knih doby předhusitské.4 Z kusů jím vydaných odpadají čtyři jako právní knihy zcela určité, a to t. zv. kniha Rožmberská, Rád práva zemského (spolu s latinským překladem), Officium circa tabulas terrae a konečně Ondřeje z Dubé „Právo zemské české“,5 z nichž však Officium může vzbuditi důvodné pochybnosti, zda je sluší řaditi mezi právní knihy, či mezi „paměti úředníků", protože mu sice nemůžeme upříti jistou systematičnost, avšak nesetkáváme se u něho s obvyklým dělením na jednotlivé kapitoly a odstavce, což vlastně je také vnějším znakem právních knih. Ze zbylých vedle dvou sbírek listinných formulářů (Formae literarum apud tabulas confici solitarum a Formae literarum judicialium)6 jest poukázati na t. zv. „Fragmentům praxeos judiciariae“, sestávající jednak z nálezu neznámého data („Kdyžby kto chtěl držeti koho dlúho na útocích“) a jednak z parafrase jiného nálezu známého z právních knih („půhon odnikudž“) a obměny překladu ze Saského zrcadla („Kdyžby kto chtěl pohnati koho, an své dědiny jiným zapsal“). A tak po provedených eliminacích právě naznačených zbudou nám dvě sbírky, které bychom podle znaků výše uvedených mohli zařaditi bezpečně k „pamětem úředníků" a to „Formae querelarum", „Formulae juramentorum",7 nečítaje v to prozatím výše rovněž vzpomenuté „Officium circa tabulas terrae".
Porovnejme nyní po provedeném rozvržení obě skupiny mezi sebou. Především, co přímo takřka bije do očí a proto snad také se stalo rozhodujícím při odlišování těchto skupin, jest u „pamětí" naprostý nedostatek uspořádání jednotlivých oddílů, odstavců pod samostatné kapitoly, kdežto u právních knih se vždy setkáváme s kapitolami, ba i s celými jejich souhrny, jejichž rubriky sice v rukopisech dosti často jsou proměnné, ale přesto většinou smysl zůstává stejný.8 Tímto znakem také vyřazuje se i „Officium circa tabulas“ z právních knih a zapadá úplně ve skupinu „pamětí úředníků“. Při tom třeba připomenouti, že za rubriky v pravém smyslu slova nelze počítati takové rubriky, jež pocházejí většinou od pozdějších písařů, a byly vlastně určeny jen pro přehled obsahu a nelze jich datovati přímo dobou vzniku právního pramene. Většina takovýchto rubrik, jež nemohou býti v našich úvahách počítány, byla vytvořena pouhým využitím incipitu odstavce, ke kterému příslušejí. Určitý nedostatek vykazuje však i Řád práva zemského, ale v jeho latinském textu setkáváme se s rozvržením na kapitoly, takže tímto uspořádáním, byť nám dochovaným z pozdější doby, je nedostatek tento dodatečně nahrazen. Tudíž tento znak rozděluje nám zmíněné právní prameny dostatečně na „paměti“ a právní knihy, při čemž by „Officium“ bylo třeba přiřaditi k oněm.
Vedle tohoto znaku sluší však si povšimnouti i jinak formální stránky těchto pramenů, a to pokud jde o systematické uspořádání a zařazení jednotlivých kusů. Skutečně překvapuje, jak t. zv. „paměti úředníků" jsou nesystematické, neuspořádány, jako by jednotlivé kusy zcela nahodile jejich původce byl si zapisoval. Tak na př. tak zv. Formae querelarum9 obsahují několik kusů žalob o dluhu, hned pak následuje formulář o škody, o základ, z rušené držby, mezi něž je však vsunuta žaloba o dluh věnný, pak zase přichází na pořad žaloba o základ, o škody, opět o škody atd. Nikterak lepší zpracování systému neshledáváme ani ve Formulae juramentorum,10 kde dokonce není ani tolik systému, aby byly řazeny k sobě přísahy podle přísahajícího, tedy žalobce, žalovaného (očistné) a svědků. Ani v „Officium circa tabulas", ačkoliv sestavy jsou značně dokonalejší než při dříve jmenovaných, není systém dosti pevný. Jistě k tomu přispěla okolnost, že „Officium" pojalo do svého souboru i řadu otázek z práva soukromého a tak skladatel jeho (neb snad i jeho skladatelé?) ztížil si úlohu systému, beztak dosti nesnadnou. Jistě však, přiřazujeme-li „Officium" k „pamětem úředníků",11 musíme uznati, že stojí po formální stránce daleko nad ostatními, při čemž si nesmíme zatajiti, že „Officium" pochází vlastně až skoro z konce století XIV., takže vlastně se tím naznačuje i vývoj sám. A při této příležitosti je nezbytno i poukázati na námitky, jež kdysi vznesl proti systému naší nesporné nejstarší knihy právní, knihy Rožmberské Hermenegild Jireček 12. Jireček dokonce uváživ tyto nesrovnalosti v systému knihy Rožmberské, navrhl i nový vlastní svůj pořádek pro jednotlivé paragrafy, jak k tomu byl přiveden hlavně také neúplností knihy Rožmberské, která slibuje sice v čl. 209. (vydání Brandlova) řadu kapitol, jež v dochovaných rukopisech marné hledáme. Jestliže Jireček chtěl proti všem rukopisům ve vlastní systém spořádati dochované články,13 bylo to zcela v intencích ediční techniky sedmdesátých let minulého století a nelze toho odsuzovati s hlediska současného.14Ale nejdůležitější pro naše řešení jest Jirečkem bystře postřehnutá skutečnost, že systém této nejstarší nám dochované právní knihy není ani úplný, ani zcela bez chyb. Setkáváme se tudíž s obdobou, jako jsme to shledali při „pamětech úředníků", zvláště starších, že systematika není dokonale provedena. Z toho jest patrno, že toto dělítko formální, zda systematika jest provedena, či nikoliv, nedostačí k rozlišení „pamětí“ od právních knih. Podobné pochybnosti, které nám již vystoupily při prvním kriteriu, existence kapitol, rýsují se nyní mnohem ostřeji, ponechme však jejich vyřešení až po dalším rozboru.
Kromě stránky formální nesmí však býti zanedbána ani materiální stránka a jest tedy nutno povšimnouti si obsahu jak t. zv. „pamětí úředníků", tak i právních knih samotných. „Paměti úředníků", které byly zde uvedeny a jejichž počet již nevalné by se zvětšil, jsou vesměs vlastně formulářové sbírky, tedy sbírky vzorných přísah neb žalob, jak si je poznamenávali písaři soudu zemského, aby si jednak ulehčili práci a jednak aby ušetřili se poklesků, jež v přísné formalistickém procesu soudním XIV. století byly velmi snadné. Odpovídají tedy tyto sbírky svým rázem nejen podobným sbírkám formulářů právnických, jak je také uveřejnil Jireček (Formae literatum apud tabulas confici solitarum, Formae literarum judicialium),15 nýbrž vůbec všem sbírkám formulářovým. O jejich významu pro právní historii jako pramenů nemůže býti sporu,16 avšak je třeba vyzdvihnouti pro obsah „pamětí úředníků" typ těchto zvláštních formulářů. Setkáváme se v nich jednak s formuláři, kde jsou plně jmenována jména osobní i místní, sumy sporné, ba velmi často i data aspoň podle dní neb nějakých termínů, takže je nepochybno, že sbírka byla pořízena přímo podle skutečných případů pouhým výpisem ze soudních protokolů. Ba máme případy, kde i s plným datem vročení se shledáme.17 Vedle těchto formulářů nalehneme formuláře takové, kde huď jména vůbec chybí a nahrazena jsou jen počátečními písmenami neb známou písmenou N., datum vůbec je zamlčeno a také i někdy stereotypně se vracející formule bývají jen naznačeny incipitem (na př. věrování: „tak mi buoh pomáhej i všickni světí“ a p.). Tento takřka prototyp právnických formulářů ovšem pro právníka jest cenný právě proto, že potlačuje sice osobní a místní obsah, zato však popřeje vyniknouti důležitým okolnostem právním, které právě pro nás jsou významné. Vznik takovýchto formulářových sbírek lze si snadno domysliti, neboť písaři při soudě zemském jistě si stále vedli v patrnosti dobře zkoncipované takovéto kusy a uschovávali si je pro příští případy, tedy stejně tak, jako se to dálo s formuláři listinnými a jak vznikaly i ostatní formulářové sbírky. Nebude jistě nemístné poukázati, že vznik takovýchto formulářových sbírek zapadá těsně i podle historických zpráv před první naše prameny právní tohoto druhu.18
Hledáme-li totiž podobné formuláře i v právních knihách, nalezneme je velmi snadno. Již Jireček19 ukázal, že kniha Rožmberská přináší některé formuláře s plnými jmény, 20 vedle toho však její výklady oplývají hojnými jinými formuláři, v nichž jména jsou sice zamlčena, avšak jinak jde tu o prostý přepis (v přímé řeči) písemností, tak jak jich bylo používáno při soudním řízení. I v jiných právních knihách našich v době předhusitské nalezneme podobně formuláře, jako je tomu v knize Rožmberské. Tak Řád práva zemského přímo oplývá formuláři procesními, takže některé partie procesní vůbec líčí přímou řečí (zejména jest tomu tak v úvodě). Jde tu sice skoro vesměs o formuláře s potlačenými jmény, daty atd., ale právě tento druh dosvědčuje vyšší úroveň skladatelovu, který se nespokojil s pouhým přejímáním, nýbrž sám svým důvtipem upravoval vzorné případy. A konečně jest možno poukázati jako na poslední právní knihu, uzavírající vývoj našich právních knih předhusitských, na knihu Ondřeje z Dubé. Také Ondřej zařadil do své knihy řadu formulářů, jimiž na př. vyličuje skoro všechny žaloby a většinu formalit při přísahách.21 Formuláře tyto se sice liší zdánlivě od těch, jež nalézáme v knize Rožmberské neb v Řádu práva zemského, jelikož mají řadu jmen vlastních i místních. Ale ve skutečnosti jde tu vesměs o formuláře výše naznačeného druhu, ale v mnohem dokonalejší formě, než jsme do té doby zvyklí. Jména totiž v nich uváděná jsou tak zvaná jména formulářová, tedy jména zvolená, vymyšlená, typická právě pro skladatele formulářů.
Shrneme-li tedy to, čeho jsme se dopátrali, pídíce se po právních formulářích v „pamětech úředníků'’’ a v právních knihách, musíme přiznati, že v obou skupinách nalézáme velmi mnoho formulářů a že tyto formuláře postupem času se stále zdokonalují. Nelze tedy stanoviti zvláštní linie, ani zvláštního samostatného a odlišného způsobu užívání formulářů odděleně pro „paměti úředníků" a odděleně pro právní knihy, nýbrž je způsob používání formulářů v obou skupinách týž a vývojová linie jejich jednotná a s pokračujícím časem i společně vzestupná.
Než formuláře nejsou jedinou součástí ani „pamětí", ani právních knih. V právních knihách vedle vlastních vývodů autorových a v „pamětech" bez těch částí, jež jest přičísti na vrub dovednosti spisovatele, nalézáme výpisy ze soudních protokolů tak, jak jsme zvyklí je čítat v zápisech deskových. Jde tu hlavně o nálezy, v nichž s odůvodněním byla uvedena i podstata skutková, která osvětlovala i celý žalobní děj. Převzetí nálezů vylučuje samozřejmě vše ostatní kromě formulářů a tak z tohoto důvodu zmíněné Formae querelarum a Formulae juramentorum nemají žádného nálezu, zato však již v „Officium circa tabulas terrae" nalézáme kusy, u nichž přímo je podotčeno, že jde o nález soudu zemského.22 Velmi nesnadno jest však zjistiti tyto nálezy zemského soudu v památkách tak starých, jako je kniha Rožmberská. Zaviněno jest to patrně hlavně tím, že v době vzniku této knihy nebyly ještě dostatečně vyvinuty zemské desky a tak hlavní pramen těchto nálezů chyběl, což se také jasně obráží na stylisaci památky samotné. Ale ani tak nemůže býti sporu, že z protokolů a hlavně z nálezů přejímá kniha Rožmberská velmi mnoho. Nelze toho ovšem zjistiti vždy nevývratně, a to jedině proto, že právě nemáme zachovány protokoly zemského soudu z této doby.23 Ale dikce jednotlivých odstavců, byť jejich stylisace byla vedena většinou formou přikazující, nasvědčuje tomu nesporně. Můžeme pak tu použiti podobného způsobu, jako dříve při zjišťování formulářů a vzorů k těmto formulářům, neboť nejjistěji se prozrazují takovéto výpisky Z protokolů soudních zachováním skutečných jmen, jako toho máme dosti hojné příklady právě v knize Rožmberské.24
Poměrně značně nesnadnější posici máme při pátrání po nálezech v Řádu práva zemského. Zde vlastně nás opustí všechny dosavadní metody a musíme se spokojiti se zjišťováním nálezů, uvedených v pozůstatcích desk shořelých r. 1541. Přes to, že v Řádu zabírá značnou jeho část počet formulářů, přece nalezneme některé nálezy velmi důležité a zajímavé i zde. Skladatel Řádu používal převážně formulářů procesních a jen dosti zřídka se uchyloval k nálezům soudu zemského. Tak jde tu především o známé ustanovení trestní proti tomu, kdo by zbraní ohrožoval na soudě,25 které je shodno dikcí se zemskými deskami II. Ulrici 0 9 z r. 1378, při čemž pravděpodobně v tomto místě desky reprodukují ustanovení nějakého širšího nálezu dřívějšího, známého také skladateli Řádu.26 Za části, které byly pořízeny podle nálezu soudu zemského, sluší pokládati i ony, jež se svou dikcí shodují se způsobem stylisace nálezů, jako na př. ustanovení o vydržení při ssutí, o zástavě a pod. a kromě toho jest připomenouti i odkaz Řádu na amortisační zákony Karlovy.27 Také by snad bylo možno poukázati, že pravděpodobně i glossa k Rádu prozrazuje nám při ustanoveních o souboji. Že tu jde o staré nálezy soudní (srovnej slova: „a to jest ot staradávna ustanoveno“).28 Tedy můžeme i v Rádu práva zemského tvrditi, že vedle formulářů k jeho skládání spisovatel použil nálezů soudu zemského, pravděpodobně však jen nálezů týkajících se konkrétních případů, nikoliv nálezů obecných, jež vůbec se objevují teprve častěji až od druhé poloviny století XIV. Konečně zbývá si povšimnouti, jak použil nálezů Ondřej z Dubé ve své knize. Kdežto v Rádu práva zemského převyšovaly procesní formuláře nad nálezy, jest tomu v knize Ondřejově právě naopak. Ondřej ve své práci použil nálezů ze zemských desk měrou skutečně velmi značnou. Jeho práci podporovaly četné nálezy obecné, jež právě v jeho době hojněji byly vydávány.29 Musíme ovšem abstrahovati od nálezů, přidávaných nesoustavně ke konci jeho knihy, ale i ve vlastním dílu nalezneme dostatek příkladů, kde Ondřej použil leckdy doslovně nálezů zapsaných v zemských deskách. Tak lze ihned opakovati, že nález, z II. Ulrici O 9, známý nám již z Řádu, byl převzat Ondřejem,30 podobně s velikou pravděpodobností můžeme se domnívati, že celá předmluva k Ondřejově práci je opakováním nálezu z roku 1384 (1. Wencesl. A 1.), a takovýchto případů nalezneme v knize Ondřejově velice mnoho, takže asi dostačí poukázati, jakou měrou Ondřej užíval nálezů, že přímo věnoval část své knihy nálezům zemského soudu,31 a podle této části ještě mnohem dříve než knihu uzavřel (před rokem 1400) přidával nálezy nové a nové. Vedle toho však u Ondřeje z Dubé setkáváme se po prvé se zjevem v naší literatuře právnické dosud nevídaným: skladatel také používá dřívějších prací, bedlivě je však kritisuje. Ondřej převzal takto mnoho ustanovení z Řádu práva zemského a z „Officium circa tabulas terrae“, kdežto vystříhal se ustanovení Majestatis Carolinae, patrně jedině proto, že Majestas zůstala osnovou a zákonem se nikdy nestala. Že se neuchýlil zcela ke knize Rožmberské, nelze zvláště zdůrazňovati, protože kniha Rožmberská měla již ustanovení skoro sto let stará a tudíž novým právním vývojem překonaná. Shrneme-li tedy opětně to, čeho jsme se dopátrali o nálezech v „pamětech“ a právních knihách, můžeme říci asi tolik, že nálezy se sice nevyskytují v „pamětech", které přejímají většinou formuláře, naopak však byly přejímány v právní knihy. Sledujeme-li pak chronologicky vývoj právních knih a porovnáme jej s těmito nálezy, poznáme velice lehko, že s postupem doby stále dokonalejší formou jsou přejímány nálezy v právní knihy. Kdežto v knize Rožmberské jsou to jen jakési stručné odkazy, v Rádu práva zemského nálezy se již přejímají obšírněji a v „Officium circa tabulas“ a v knize Ondřejově převzaty jsou nálezy vlastně doslovně. Tento úkaz vysvětliti jest jednak stálým zdokonalováním stylisace nálezů soudu zemského a jednak také zdokonalováním metody skladatelské, jež ve smyslu středověkém přirozeně byla ryze kompilační.
Abychom si ujasnili poměr mezi „pamětmi úředníků" a právními knihami, dostačí nyní srovnati výsledky rozborů dřívějších. Je nepochybno, že neobstojí dělítko nesystematičnosti a systematičnosti, nepostačí také ani dělit obě skupiny podle jejich obsahu, protože jak formuláře, tak nálezy se objevují v obou druzích sbírek. Tedy rozdíl jest hledati jinde, a to jedině ve vývojové linii těchto pramenů. Ukázali jsme si, jak nejprve primitivní, pak však stále dokonalejší formou přejímají se do „pamětí“ a právních knih jak formuláře, tak nálezy, takže „paměti“ i právní knihy lze jedině řadit do jediné a nerušené řady, při čemž by bylo možno říci, že vývojová linie je také jednotná a stále stoupající. Paměti pak úředníků jsou tudíž jakýmisi předchůdci právních knih, při čemž právní knihy (v užším smyslu) v době před husitskými válkami se u nás zdokonalují tak dalece, že jejich skladatelé (jako Ondřej z Dubé) i čerpají dokonce z prací autorů dřívějších. Jaký také jest poměr mezi „pamětmi" a právními knihami, vyplývá i z úvahy, že šlo tu v podstatě o práci stejného druhu jako byla činnost skladatele formulářových sbírek. Skladatel formulářů vybíral a zachovával pro budoucno vzorné typy písemností, zejména významu právního a tak i vznikala většina „pamětí úředníků“, jak bylo dříve poukázáno na jejich skoro výlučný formulářový ráz. Jestliže přistoupila k tomu myšlenka předešlé zcela obdobná, aby si skladatel zachoval i vzorné nálezy právní jako vzory pro budoucí právní případy, dospělo se velmi snadno k formě právní knihy v užším slova smyslu, jak ji dnes pojímáme. Kdybychom si tudíž plně uvědomili vývoj právních knih z formulářových sbírek, zejména z „pamětí úředníků", dostačilo by, jestliže bychom i je napříště nazývali vůbec jen právními knihami (v širším smyslu slova)32
*
Než pojem právní knihy sám o sobě takto vývojově vymezený není ještě stále dosti jasný. Jest nutno i s jiných hledisek objasniti si jejich skladbu, abychom si vymezili pojem jejich po všech stránkách. Skladba právních knih, jak svrchu bylo ukázáno, se stále zdokonalovala, ale právní kniha sama není pramen jednoduchý, nýbrž značně složitý. Musíme si totiž uvědomiti, že to, co nazýváme právní knihou, není její první počáteční forma a první rovněž redakce, nýbrž že se nám zachovává většinou ve stavu velmi pozměněném pozdějšími úpravami. Především jest nezbytno uvážiti, že všechny knihy právní postupně vznikaly, takže mezi dobou vzniku prvních jejich článků a dobou vzniku článků posledních jest vždy určité časové rozpětí, které způsobuje, že články první a články poslední byly tvořeny pod zorným úhlem jiného právního řádu, takže jejich pojetí jest různé. Proto se setkáváme v témže prameni na př. s formuláři rozličného stupně dokonalosti, ale rozdíl jest zvláště patrný při vlastních právních knihách (v užším smyslu slova). Jest známo, že naše nejstarší kniha Rožmberská vzbudila několikráte pochybnosti i rozličná řešení, jak vlastně knihu tu jest pojímati, zejména proto, že řešení těchto otázek jest důležité pro datování stáří knihy Rožmberské. Lze říci, že dosavadní vydání,33 třebas nelze jim zvláště s hlediska ediční techniky století minulého mnoho vytýkati, nesplnila po této stránce svého úkolu plně a uspokojivě. Proto není zcela možno bez určitých pochyb přijmouti názor, že první její část až po kapitolu VIII. vznikla koncem století XIII., kdežto zbytek v první polovině století XIV. Tolik však je jisto, jak tomu také nasvědčuje i rozličné zpracování počátečních kapitol a kapitol závěrečných, že kniha vznikala postupně, takže jest vlastně zcela správné mínění. Že kniha Rožmberská vznikala z několika samostatných prací. Tomu by také přisvědčoval nedodržený systém, jak naň ukázal již Jireček.34 Že nebyla žádná kniha ušetřena pozdějších interpolací, jest přirozeno při pramenu tolikráte vyhledávaném jako jsou právě právní knihy a samozřejmě tolikráte i opisovaném, kdy lehce mohly nastati i změny, podobné známému případu knihy Rožmberské s groši a denáry. A konečně za typický případ právní knihy postupně vznikající lze vžití „Práva zemská česká“ Ondřeje Z Dubé. Pro naši otázku jest charakteristické, že rozdíly stylisace jednotlivých článků zavinily, že dokonce bylo pomýšleno na dvě osoby, které by psaly tuto právní knihu, na otce a syna, což však dobře vyvrátil Sedláček.35 Ale přihlédneme-li bedlivěji ke skladbě Ondřejovy knihy, rozpoznáme některé švy, jež třebas nepatrně, přece dělí části vzniklé v různých údobích časových.36 Měli-li bychom rekonstruovati knihu v těch fázích, jak vznikala, pak asi základní její formu tvoří články 1.—77. (podle vydání Jirečkova a Palackého v „Archivu českém" II.). K této skutečně velice nepatrné práci, dokončené asi těsně po r. 1395, sotva utichly největší bouře způsobené Jednotou panskou,37 přidal Ondřej jednak věnovací přípis králi Václavovi, na jehož straně stál po dobu jeho zápasu s pány a pravděpodobně tak, že tento připiš končil již slovy „a stran ať nedržie“. Ale záhy nová ustanovení právní, jež přinášely změněné poměry, kdy k moci se dostala Jednota panská, přiměly Ondřeje, aby svou práci doplnil a znovu revidoval. A tak se ještě před r. 1400 dostalo práci především doplněni věnovacího přípisu o dodatek „hotovi jsúce",38 jenž je skutečně velmi dovedně stylisovanou stížnosti na poměry, které zavládly po r. 1395 v zemských úřadech a jichž nepochybně politickou oběti byl i sám Ondřej jako nejvyšší sudí. Dále Ondřej knihu doplnil předmluvou, jež je reprodukci nám sice nedochovaného, ale podle některých zmínek velmi obšírného nálezu obecného o úřednicích z r. 1384.39 Tuto domněnku odůvodňuji stálé narážky na současné politické poměry a časové rozdíly vyniknou zejména porovnáním těchto narážek jak z přípisu, a z „hotovi jsúce“, tak i z předmluvy (u Jirečka str. 358—360) a konečně i z některých článků samotné knihy.40 Dodatečně připojil k této druhé redakci vlastni své knihy, dosud velmi stručné, některé nálezy a také rozbory jejich, jež se dotýkaly nejdůležitějších otázek konce století XIV. (na př. o moci nálezů panských, kolik pánů k nálezu, o dílu synovském, o věnu vdovy atd.)41 což ovšem předpokládalo, že poněkud upravil dosavadní text. Na kolikráte toto doplněni provedl, je však těžko říci, jako nesnadno můžeme tvrditi, že by se tak bylo stalo najednou.42 Tato redakce byla tudíž hotova před r. 1400 a teprve po r. 1402 buď Ondřejem samotným, nebo za jeho redakce byly konečně přidány i další nálezy. Nelze ovšem stanoviti vročení posledních nálezů („O staré drženie dědin“ a „Když kto koho požene“), takže nevíme bezpečně, kdy Ondřej své dílo, nyní již značného rozsahu, uzavřel, ale stalo se tak jistě před r. 1412, kdy pravděpodobně skonal. Dodati sluší, že ještě po jeho smrti byly ke knize připisovány nové nálezy, jako „tak najprvé rač svú věc". 43 Jest tedy zcela nepochybno, že naše právní knihy vznikaly postupně a že jest nutno při jejich skladbě býti pečlivě pozornu, jelikož správné řešeni jejich skladby jest neomylným klíčem pro zjišťování vlivů, které působily při jejich vzniku a vývoji. Poměrně ne nesnadno můžeme se dopátrati vlivu domácího, totiž jednak vývoje deskového práva a jednak vzájemných vlivů starších právních knih na mladší. Na první zjev bylo dostatečně již poukázáno při pátrání po nálezích zemského soudu v právních knihách, jež vesměs byly čerpány z desk zemských. Jest samozřejmo, že postupné zdokonalování deskového práva vedlo souběžně i k zdokonalování právních knih. Pokud jde o druhý zjev, jest nejlépe si jej demonstrovati na nejmladší právní knize z doby předhusitské, na právní knize Ondřeje z Dubé. Největší rozpětí časové, které Způsobilo i značné změny v právním řádu, jest mezi knihou Ondřejovou a knihou Rožmberskou. Nalézáme proto jen spoře takových případů, kde vliv knihy Rožmberské, stejně oplývající značně archaistickými předpisy, je patrný. Jako malou ukázku lze uvésti:
Kn. Rožmb. 118:
Měščenín když viní z dluhu za. kúpiu nebo za stravu, že jemu samému věřil, zač kolivěk dlužen, že u něho vzal nebo bral což kolivěk, právo sirotčie.
Ondřej čl. 16. (půhon o dluhy): Pakli o deset hřiven bez lota, tehda jeden pohon a třie svědci s očistu, kromě ač by póvod, byl měštěnín králóv a žaloval z stravy neb krámné věci, co dotekl, tu jest svědkóv netřeba, než samé ot pohnaného přísahy.
Jest to zároveň i svědectví, že vývoj skoro stoletý nezměnil mnoho v hodnotě knihy Rožmberské, jestliže Ondřej sám se na ni obracel, třebas velmi zřídka. Je přirozeno, že Ondřej byl bližší Rádu práva zemského, z něhož nalezneme příkladů mnohem větší počet. Jako příklady buďtež uvedeny tyto ukázky:
Řád práva zemského čl. 51. (vyd. Jirečkova v CJB.):
. . . když by kto z násilé nočnieho koho chtěl pohoniti, má tento řád zachovati: když mu sě násilé děje, má súsedy obapolně přiúpěti neb přivolati a jim to osvědčiti . . .
Ondřej čl. 12. (o únos):
A též o únos komorník má slyšeti súsedy, kde panna neb vdova byla, byl-li úp, křik neb které dobývanie z tvrze neb z chalupy neb na cěstě svobodné . . .
Na této ukázce, která je právě vzata z místa, na němž by bylo možno demonstrovati zřejmý vliv Rádu na práci Ondřejovu častěji, ukazuje se, že Ondřej nepřejímal mechanicky, nýbrž značně opatrně a vlastně specialisoval jednotlivé povšechné předpisy. V Rádu se jedná povšechně o nočním násilí, Ondřej jde k detailům při únosu a pamatuje na další budoucí procesní řízení. Také Ondřej bedlivě rozpoznává, který předpis platí dosud, který je obsoletní neb derogován. Proto stůjž zde tato ukázka: Řád práva zemského čl. 85. (srov. i čl. 84.):
Pakli by řekla, že ji vzal bez jejie vole, tehdy ten muž má jéj vydán býti, aby jemu svú ruku hlavu stala.
Čl. 84.:
A diedi, že jest s její vólí, tehda má i s mužem dána býti otci tomu, a on jim oběma má svú rukú hlavu stieti . . .
Ondřej 13. čl.:
O podávenie týž běh, jedno povyk dovésti a žaluje-li ona na svého násilníka, má jemu hlavu stieti.
Pakli otec žaluje pro dceru, tehda oběma hlavu setni, když ona sě sezná, že jest to učinil s její vólí. Ale to jest staré právo, mohú páni spolu jinak nalézti.
Aby byly tyto zmínky o poměrech jednotlivých knih vzájemně úplné, je nutno jednak upozorniti, že Řád použil leckde knihy Rožmberské, jak ukázal Werunsky 44 a jednak ještě doplniti je potud, pokud můžeme sledovati vztah téže materie v rozličných zpracováních. Pro tuto ilustraci, jak různě byla zpracovávána jedna a táž látka, budiž uvedena ukázka z místa již častěji zmíněného:
Desky zemské II. Ulr. 0 9:
Nalezli vuobec za právo 1. 1378, že ktož by kolivěk na dvoře najv. písaře král. čes. tu, kdež dsky zems. jsú, kterýž nynie jest neb potom bude, nuož svuoj neb meč obnažil neb vytrhl, že tomu má ruka pravá uťata býti; pakli by koho až do vylitie krve ranil, hlava má jemu sťata býti.
Řád práva zems. čl. 38.:
Kdyžby kto před králem nebo před plným sudem mečem neb nožem druhého do krve ranil buď nižší neb vyšší, tehdy hned má jemu ruka uťata býti. Pak-li by ten raněný ot tej rány umřel, tehdy ten, ktož jest jej ranil, má též trpěti, jakož jest svrchu psáno o vražedlnících.
Ondřej čl. 5.:
Dřevnie časy ... , ... ktož svú braň obnažil, ruka jemu byla uťata; a ktož ranil neb skutkem udeřil, hlava jemu, kdež právo byla ihned sťata.
Sluší upozorniti k této ukázce, o níž byla vyslovena určitá domněnka již výše, že jest si povšimnouti. nápadného širokého rozsahu Rádu, kdežto nelze si zatajiti, že ustanovení nálezu obecného naproti tomu jest mnohem užší, mluvíc jen o písaři nejvyšším, kdež byly desky. Není tedy vyloučeno. Že nález z r. 1378 byl jen rozšířením dřívějšího ustanovení právního týkajícího se ostatních úředníků nejvyšších i na písaře, jehož situace byla přece poněkud jiná. Jistě však po formální stránce ukázka tato dostatečně demonstruje jednotlivá zpracování. Mnohem spletitější jest však řešení, které vlivy cizí působily na naše právní knihy. Něco málo ukázal Werunsky při svém rozboru Rádu práva zemského45 a podle něho velmi důvtipně upozornil Čelakovský, 46 že podle všech známek nejvyšší komorník Petr starý pán z Rožmberka sestavil neb dal sestaviti knihu Rožmberskou a to „dle vzoru některého italského návodu o právu procesním, žívaném obvykle ordo judiciarius“. Kdežto Werunsky se postavil na stanovisko spíše negativní, Čelakovský tyto vlivy nejen připustil, nýbrž i připomenul zcela správně, kde vzor jest hledati. Skutečně jde tu o shodu přímo nápadnou mezi názvem našeho Rádu (Ordo judicii terre!) a takovýmito sbírkami právními, zvanými „Ordo judiciarius“. Je však těžko srovnávati naše právní památky s těmito cizími sbírkami na základě jejich systematiky. Obsah pramenů těchto jak našich, tak cizích je většinou, neb vůbec vyplněn soudním řízením a je tudíž samozřejmé, že jejich skladatelé se řídili logickým postupem a nepotřebovali tudíž cizí pomoci. Také nezpomůže srovnání po stránce obsahové, protože obsah je v našich pramenech dán vlastním právním řádem. Nelze jinak, než sáhnouti k srovnání těchto právních památek s cizími cestou pokusnou. Používám srovnání několika míst t. zv. Ordo judiciarius, žívaného též podle počátečních slov „Antequam dicatur“, který vydal svého času Rockinger47 a připojuji některé obdoby z našich právních knih, aby bylo zřejmo, jak nám tato výhradně pokusná metoda dává odpověď na položenou otázku.48
Především tedy je možno porovnati tato ustanovení, jež se nacházejí na počátku jak knihy Ondřejovy, tak Ordo judiciarius: Ordo judiciarius I. § 3.:
Tres sunt species judicum: ordinarii, delegati, arbitri. Ordinarii šunt judices, qui habent jurisdictionem propriam, ut episcopi, prepositi, decani. Delegáti šunt, qui utuntur jurisdictione aliena, ut qui dati sunt judices . . . etc. Arbitri sunt, in quos . . . etc. Ondřej čl. 2.:
To zemské právo, tak jakž jest pod česku korunu, na tré se dělí; jedno jest, jesto upřiemo na královu stolici hledí, jímžto král ot pánóv zdávna nadán . . . atd., to jest súd dvorský . . . atd. Druhé právo jest duchovnie . . . atd. Ale o třetiem . . . atd.
Podoba v rozdělení na tři skupiny je jistě zřejmá a zvláště tam, kde nuceně zařažuje v první skupinu Ondřej městské právo, klášterní exempce a postavení ministeriálů („Panským také povolením města, klášteři i rozliční služebníci jsú rozličně ot súdu zemského vyňati, o němž o všem tuto mlčím“)49 Je tedy velmi pravděpodobno, že Ondřej měl nějakou předlohu obdobnou uvedenému Ordo judidarius.50 Ale bylo by chybou mysliti si, že pouze ta či ona česká právní kniha mela za předlohu takovouto nějakou sbírku, stejně tak, jako kdybychom chtěli se domnívati, že nutně tu šlo o jednu a pouze jedinou předlohu. Obojí svedlo by na scestí, protože jednak bylo nepochybně těchto předloh více a dále také i ostatní sbírky měly, jak se ukazuje z drobných ukázek, takovéto vzory, které stálým užíváním, zdokonalováním a ovšem i jejich přejímáním do různých právních pomůcek značně se měnily. Poněvadž nelze uváděti řadu takovýchto ukázek, jelikož často jde tu o několik slov, o pouhé termíny, jež do prostředí výlučně českého plně ještě v té době nevrostly, je nutno spokojiti se s malou ukázkou, při níž musíme míti stále na paměti, že cizí vzor nám může sloužiti ke srovnání jen s výhradou jako typu podobných sbírek, jelikož nevíme a asi nikdy se nedopátráme, jak zněla skutečná předloha užívaná v našich kruzích právnických XIV. stol. a zejména při našem zemském soudě.
Ordo jud. VII. § 6.:
Domine judex! Ego talis credidi domino B. militi XX marcas puri argenti, quas ipse mihi promisit solvere in pascha proximo transacto. Quod adhuc minime fecit. Unde peto, quatenus ipsum ad solutionem predicte pecunie conpellatis Protestor etiam expensas factas in lite et extra litem et adhuc faciendas. Formulae querelarum (CJB. II. 2. 317):
Žaluje, že mu škodu učinil svú mocí bez práva. . . nedal jemu jeho sto hřiven stř., ježto jemu měl správně dáti i zadržal to, proto vzal škodu na hotových penězích za sto hř. stř., potom ta škoda toho-li, ješto učinil, čili jeho samého.
Ondřej čl. 26.:
... žaloba z účinka: ,,Radim z Týnce žaluje na Petra z Brusóv, že jemu učinil škodu svú mocí bezprávně na jeho dědině v B., když se tu přihodil. Jměl jemu dáti penieze menovité podle úmluvy přátelské i nedal a proto jest škodu vzal... za sto hř. stř.
Kromě toho některým našim termínům odpovídají jako předlohy běžné termíny v latinských zmíněných procesních pomůckách. Tak „violenter“ jest náš výraz „svú mocí“ (na př. v Ordo judiciarius VII. §11: „quendam agrum in táli loco situm violenter occupat vel detinet, qui jure hereditario vel emptionis titulo ad me spectat“)51 a pod. Pokud jde však o formule, doznaly veliké změny vlivem Karlova nařízení a nálezu panského r. 1368, kdy byly změněny dlouhé formuláře přísežné a nahrazeny zcela krátkými, zcela ve smyslu cizích vzorů.52 Bylo by možno také upozorniti, že Řád práva zemského ve svém latinském překladu značné se odchyluje v dikci od českého originálu. Tak jsou to opět formuláře, jež jsou jinak stylisovány v českém originále než v latinském překladu, který vždy má oslovení soudců neb jiných úředníků (domini!, bedelli!), podobné jako ve zmíněných latinských vzorech, kdežto české formuláře jsou většinou neosobní. Zdá se tudíž, že na překladatele Řádu působil nějaký vzor latinský mnohem více, než na skladatele původního textu. Ale i když shrneme v celkový, byt jistě značně hrubý a nedokonalý obraz, všechny tyto cizí vlivy, ačkoliv nemůžeme jim upříti jejich existenci, kterou působily dosti mocně na vývoj našich právních knih, přece nesmíme jich přeceniti. Položíme-li proti nim to, co v našich právních knihách jest osobitého a zejména pokud jde o zpracování domácího práva deskového, můžeme se bezpečně ujistiti, že české knihy v době předhusitské skutečně vyrůstaly z domácí půdy a jestliže jejich skladatelé použili při jich opracování i vzorů cizích, jest to jen jim k chvále, vlastním jejich dílům k prospěchu a ovšem také neklamným svědectvím veliké vyspělosti našeho právnického stavu v této době.

Povšechné české dějiny práv. 15.
Práv. děj. I. 36.
Na uv. m. 35.
Cod. juris Bohemici II. 2. (1870).
Jirečkem a Palackým zvané „Výkladem na právo zemské české“.
Názvy jsou vesměs voleny Jirečkem.
Vesměs názvy zavedené Jirečkem a jím vydané na uv. m. Constitutio officialium je vlastně jen souhrnný název Jirečkův pro několik výpisů různých nálezů soudních a proto v následujících vývodech nebude k němu přihlíženo.
O významu rubrik zejm. marginálních srov. můj článek ve Vědecké ročence práv. fak. V. 1926, str. 182.
Vyd. Jireček na uv. m. 312. a násl.
Vydal rovněž Jireček, na uv. m. str. 331 a násl.
Tak Kapras, Práv. děj. I. 35.
ČČM. XXXV. 1862, str. 125 a násl.
Což také uskutečnil ve svém vydání v Cod. j. Boh.
Podobný případ se stal s knihou Drnovskou vydanou Brandlem. Srov. k tomu můj článek ve Vědecké ročence. V., str. 165.
Na uv. m. v Cod. j. Boh. II. 2.
Srov. o významu formulářů můj článek ve Všehrdu IV. 1923, str. 129 a násl.
Rok 1359, Cod. j. Boh. II. 2. 327.
Viz J. B. Novák v Gollově sborníku, str. 150. Jde o kap. XXXII. kroniky Zbraslavské a správa pochásí s let 1289 a 1290.
Na uv. m. v čas. čes. mus.
Ve vyd. Brandlově na př. čl. 144. a 145.
Viz Vědec. ročenku VI. 196 ns.
Takovéto příklady je možno uvésti: čís. 129 (podle Jirečka v Cod. j. Boh. II. 2.), čís. 131, 132, 139, 142 atd., a z nich dokonce čís. 182 je datován rokem 1386.
S tímto jakýmsi bludným kruhem setkáváme se i později, jelikož desky požárem byly zničeny a tak musíme se spokojiti s tím, co odjinud bylo dochováno a k čemu dospějeme rekonstrukcí shořelých desk.
Ve vyd. Brandlově na př. čl. 127, 144 atd.
Podle vyd. Jirečkova čl. 38.
Nález z r. 1378 týká se nejv. písaře a je nejspíše interpretací neb rozšířením právního pravidla, vztahujícího se na ostatní nejvyšší úředníky. Srov. k tomu i níže juxtaposici.
Článek 93.
Článek 29.
Srov. o nálezech jednak Rauscher, Znaczenie wyroków (1927) a jednak moji práci ve Vědecké ročence VI. 206 a násl.
Vyd. Jirečkovo, čl. 5. Pro srovnání jednotlivých vydání navzájem odkazuji na Vědeckou ročenku VI. 206 a násl.
Ve vyd. Jirečkově čl. 56—65.
Tato výše naznačená spojitost mezi formulářovými sbírkami a právními knihami v užším smyslu slova, které jaksi representují juristickou literaturu, není jen zjevem samozřejmě naším, nýbrž obdobným jen poměrům na př. v právu německém, kde také v době francké předcházely jako počátky právnické literatury rozličné sbírky formulářové, jako známé formulae Andecavenses, Marculfi, Bituricenses a pod., nemluvě ani o mladších sbírkách, o všelijakých Summách dictandi atd.
Je to zejména studie H. Jirečka několikráte již zmíněná v ČČM. 36. 1865, str. 125, pak Zigelovy úvahy (Slovan. právo v překl. Malého, str. 118). Srov. i Kaprasovy Práv. děj. I. 36, kdež uvedena i literatura k této otázce.
Ve zmíněné práci.
Aug. Sedláček ve Výroční zprávě gymnasia v Táboře r. 1898.
Srov. můj článek ve Vědecké ročence VI. 165.
Četné články odkazují přímo na materii v zápise krále Václava IV. Jednotě z 30. května 1395. (AČ. I. 56—57).
Tak jedině lze si vysvětliti překvapující skutečnost, že většina rukopisů nejen uvádí tyto dvě části odděleně, nýbrž dokonce velmi často i v pořadu obráceném.
Srovnej k tomu Vědeckou ročenku VI. 173.
Čl. 1, 5, 7 a pod.
Čl. 56—82.
Jireček ve svém vydání lišil tři skupiny. Jsou sice některé rozdíly mezi nimi, ale nelze toho tvrditi bezpečně.
Viz Vědeckou ročenku VI. 209.
Ztschrft. d. Savigny-Stift. Germ. Abt. X, 1889. 113 a násl.
Na místě výše uvedeném.
Čes. děj. práv. 16. Proti tomu postavil se posledně Peterka, Rechtsgeschichte der bohm. Länder I. 156, ač bez odůvodnění.
Quellen und Erörterungen. XI. 1. Abt. 1863, str. 992 a násl.
Jiná vlastně metoda není možná, ač právě u ní velice snadno můžeme zbytečně zdůrazňovati maličkosti, naproti tomu co důležité okolnosti opomíjíme. Proto její uzávěry jest činiti vždy s určitou výhradou.
U Jirečka v Cod. j. Boh. čl. 3.
Že se těchto sbírek u nás užívalo, viz Ott, Beiträge zur Receptionsgeschichte 62 a týž, Das Eindringen des kanon. Rechts v Savigny-Ztschrft. XXXIV. Kan. Abt. 3, str. 44, 45. Srov. též mou práci „Ležení", str. 15.
Formulku „ad me spectat" překládá na př. Ondřej: „upřiemo na . . . hledí". Srov. k tomu výše juxtaposici první.
Srov. Vědec. roč. VI. 197, Brandl, Glos. 274—5 a Cod. j. Boh. II. 2. 27. K tomu i Ordo judiciarius VIII. § 1.

Citace:

Deutsches Anwaltsblatt. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, číslo/sešit 7, s. 453-453.