Úsporná opatření.

I. Pojem ú. o. II. Historický přehled ú. o. do světové války. III. Ú. o. po světové válce v cizině. IV. Ú. o. v ČSR.
I. Pojem. Ú. o. rozumíme opatření, jež činí veřejné svazky, především stát, za tím účelem, aby prostředky, které ku plnění svých úkolů odnímají národnímu hospodářství, snížily na míru úměrnou jeho únosnosti a aby prostředků těch bylo použito co nejhospodárněji a s výsledkem co nejlepším.
Příčiny, které k takovým opatřením vedou, mohou spočívati v různých skutečnostech vystupujících buď samostatně nebo společně; jsou to zejména vzrůst úkolů veřejné správy a podnikání, vyvolaný více méně nezbytnými potřebami politickými, hospodářskými nebo sociálními, nehospodárné obstarávání veřejné správy a podnikání (neúčelná organisace, politické zájmy, morální neb odborné nedostatky správních orgánů atd.) pokles výnosu národního hospodářství (hospodářská krise, špatná finanční politika, vlivy měnové atd.). Prostředky k zjednání nápravy jsou:
A. Reformní ú. o. organisační, jež spadají do rámce akcí různě označovaných, jako reforma, zhospodárnění nebo racionalisace veřejné správy, a sledují:
a) Omezení úkolů veřejné správy a podnikání na rozsah přiměřený poměrům politickým, hospodářským a sociálním, kulturním i mezinárodním.
b) Účelné rozdělení daných úkolů veřejné správy a podnikání na jednotlivé veřejné svazky a uvnitř těchto na vhodné orgány.
c) Správný výběr, účelnou výchovu a sociální zabezpečení zaměstnanců, při čemž by jejich poměr ke státu a ke službě byl, pokud je to účelno, ovládán určitým etickým poutem.
d) Zavedení a zachovávání správné pracovní metody a hospodárnosti Ve výdajích.
B. Přímá ú. o., a to:
1. Opatření, která přímo snižují veřejné výdaje, jsou prováděna buď při sestavování rozpočtu (zejm. v oboru fakultativních výdajů, subvencí a pod.) nebo zvláštní samostatnou nebo do finančního zákona pojatou úpravou (snížení platů zaměstnanců a j.).
2. Opatření, která uskutečňují administrativně hospodárné použití povolených prostředků zpravidla za pomoci vhodné kontroly (preventivní, represivní neb obojí).
Teoreticky by měla organisační ú. o., jelikož tvoří rámec a právní podklad pro přímá ú. o., těmto předcházeti. V praksi však, zejména za mimořádných poměrů, nedostatek času nutí sáhnouti nejdříve k přímým ú. o. jako rychle působícím. Také lze tato opatření technicky více méně snáze provésti. Naproti tomu organisační ú. o. vyžadují pečlivé přípravy a studia, takže k vypracování příslušných návrhů bývá nutno zříditi zvláštní orgán složený z odborníků a vybavený různou pravomocí (zpravidla jen poradní); z povahy věci plyne, že zejména finanční výsledky takovýchto opatření se mohou objeviti teprve po uplynutí přiměřené doby a po př. se ani neobjeví vůbec. Ú. o. postihují svými účinky nejrůznější zájmy veřejné i soukromé, takže jsou vždy nejen problémem odborným (administrativně-technickým), nýbrž skoro vždy i problémem politickým; proto může k nim býti přikročeno s úspěchem jen, je-li tlak poměrů silnější než postižené zájmy a je-li akce podporována dostatečnou autoritou. nejdůležitějším činitelem při provádění ú. o. jsou zaměstnanci, kteří opatření ta provádějí a od nichž, čím větší správní aparát, tím více závisí příznivý výsledek. Zjednati v tom směru potřebné předpoklady, je nejtěžším problémem administrativně-technickým i sociálním. Též poměr veřejnosti není tu bez významu.
V dalším budou sledována toliko ú. o. státu, neboť jsou nejdůležitější s hlediska celkového hospodářství a více méně vzorem pro ostatní nositele veřejné správy, aspoň pokud jde o ú. o., jež státní moc těmto nositelům přímo ukládá. O těchto ú. o. bude pojednáno v souvislosti s příslušnými opatřeními státu.
II. Historický přehled ú. o. do světové války. 1. Budování a udržování žádného většího státního celku řízeného centrálně se ani v nejstarší minulosti neobešlo bez určitých ú. o., a to přímých i organisačních, zejména personálních a kontrolních. Pro naše poměry má význam vývoj teprve od doby, kdy počaly vznikati základy novodobého (předválečného) správního aparátu státního.
2. Je přirozeno, že k ú. o. dochází nejdříve v zemích, kde panovníku se podařilo nahraditi feudální zřízení centrálně řízeným absolutistickým státním zřízením. Tak vznikl stát policejně-ochranářský s příslušným aparátem správním, jehož poměrnou nákladnost bylo nutno zmírňovati vhodnými ú. o.; byla proto uplatňována hospodárnost po stránce věcné i osobní, organisována kontrola hospodaření, úřednictvo vychováváno k etickému pojetí služby panovníkovi. Srov. v Prusku reformy Velkého kurfirsta V XVII. stol. a Bedřicha Viléma I. a Bedřicha Vel. v XVIII. stol., v Rakousku reformy Josefa I. a hlavně reformy Marie Terezie a Josefa II. v XVIII. stol.; ve Francii podobný vývoj byl znemožněn neschopností panovníků a nahrazen reformami první revoluce a hlavně reformami Napoleonovými, které v podstatě tvoří nynější organisaci správy ve Francii. V XIX. stol. dochází vlivem ideologie liberalistické i ve státech ovládaných ideou policejně-ochranářskou k omezování úkolů státu, vlivem revoluce francouzské pak k účasti občanstva na správě a tím — nehledíc také k důvodům administrativně-technickým — k menší nebo větší decentralisaci státní správy na nižší orgány Veřejné správy. Srov. v Prusku reformy Steinovy a Hardenbergovy, v Rakousku reformy konstituční monarchie. Správa státní obmezovala se V duchu liberalistickém na požadavek zákonitosti správy (idea právního státu), úřednictvo ustávajíc na tomto principu klonilo se k formalismu Ve správě a byvši Vybaveno určitými materiálními a společenskými výhodami, počalo tvořiti zvláštní stav odcizující se občanstvu a jeho životu. Pokud jde o kontrolu hospodaření, vystačuje Prusko a Rakousko v celku s výchovou úředníků k odpovědnosti a hospodárnosti; v záp. zemích jako ve Francii je postaráno o preventivní kontrolu zvláštními orgány kontrolními nebo dokonce poukazujícími.
3. Naproti tomu v zemích, kde nepronikla ideologie policejního státu ochranářského a nedošlo k utvoření absolutistického centrálního zřízení státního, nýbrž těžiště správy zůstalo v místní samosprávě obstarávané občany jako čestná funkce (srov. Anglii a Spojené státy severoamerické), byla i veřejná správa trvale pod vlivem ideologie liberalistické. Potřeba ú. o. vznikla tu značně později, a to v podstatě spíše pro to, že se občanstvo bránilo proti zneužívání veřejných (čestných) úřadů (namnoze rodinných) pro osobní a politické zájmy; v Anglii k tomu přistupuje také nutnost organisovati koloniální správu. XJ. o. se proto většinou omezují v těchto zemích na problém personální, při čemž kladena váha na objektivnost výběru, správnou výchovu a výkonnost, jako zejména v USA. V Anglii i USA došlo takto ke zřízení t. zv. Civil Service Comision, a to v Anglii r. 1853 v rámci Civil Service Reform a V USA r. 1883 v důsledku zákona Pendltonova. Kromě toho je v těchto zemích věnována pozornost kontrole hospodaření s veřejnými prostředky buď orgány parlamentními nebo preventivní kontrolou prováděnou orgány finanční správy.
4. Intensivnější činnost v oboru ú. o. lze pozorovati ke konci XIX. stol. (od let 80tých), a to opět větší v evropských státech centralisticky spravovaných než v Anglii a USA, kde dochází hlavně k administrativně-technickým reformám podle vzoru soukromých podniků. V USA zřízen r. 1913 federální Úřad výkonnosti jako součást Civil Service Comision, od r. 1916 samostatný, dále r. 1916 soukromý ústav pro výzkum veřejné správy ve Washingtoně a později i jiné soukromé ústavy. V Anglii zůstává nadále při praksi zvláštních parlamentních komisí zřízených pro určité reformy. Ve velkých evropských státech naproti tomu dochází k četným studiím a návrhům na ú. o. Zejména v Prusku, Rakousku, Itálii i Francii vyvolaly úkoly státu sociálně-hospodářského nutnost zjednodušiti a zhospodárniti správu. Zřizovány různé úsporné komise parlamentní nezávislé na vládě (s mocí rozhodovací v Itálii, v Rakousku fungovaly od r. 1872 až 1874 parlamentní úsporné komise bez moci rozhodovací). V Prusku r. 1909, ve Francii v letech 90tých zřízeny komise odborníků s funkcí poradní závislé na vládě, v Rakousku pak r. 1911 komise pro reformu vnitřní správy na vládě nezávislá. Praktického výsledku dosahovaly však práce těchto komisí zpravidla jen, pokud jde o reformy administrativně-technické.
5. V Rakousku stala se v této době otázka reformy správy zvláště naléhavou působením také jiných okolností než vzrůstem úkolů státu; poměry státoprávní, antagonismus zemí a samosprávy, národnostní spory i politické poměry komplikovaly výkon státní správy, která byla zatěžována novými úkoly, jimiž měla býti odváděna pozornost veřejnosti od politických a národnostních sporů. Těmito poměry trpěla i výkonnost úřednictva, které se buď odcizovalo ještě více občanstvu ulpívajíc na formalistickém principu právního státu a nevyvíjelo potřebné iniciativy nebo počalo hledati styky s politickými stranami. Snahy ústředních úřadů o nápravu administrativní cestou nepřinášely úspěchu. Volání veřejnosti po důkladné reformě vedlo konečně v r. 1904 k vydání úřední studie (Korberovy) o reformě vnitřní správy a později r. 1911 ke zřízení císařské komise pro reformu správy. Körberovy studie:
a) velmi otevřeně vytýkají vady vnitřní správy: těžkopádnost, komplikovanost, nedostatečné dodržování předpisů a přílišný jejich počet, nedostatečně upravené řízení, zpolitisování a nehospodárnost samosprávy a nedostatečná kontrola její, chladný poměr mezi obyvatelstvem a státními úřady, nedostatečná úprava trestního práva policejního a autonomních financí;
b) naznačují příčiny těchto Vad: totiž neurčitá hranice kompetence mezi říšským a zemským zákonodárstvím, přílišný počet zákonných opatření a jich ovlivnění politickými zájmy, nedostatečné rozdělení správních úkolů, zejména dvojí kolej správní (státní a autonomní), nedostatečné vymezení kompetence, zejména u obcí, u státních úřadů sice menší nákladnost než u samosprávy, avšak vadí rozsáhlost úřadů a nedostatečně připravený a vychovaný personál a neúčelné jeho využití, nesamostatnost správy finanční v nižších stolicích a neupravenost správního řízení;
c) navrhují: organické spojení správy státní a autonomní, novou úpravu správy autonomní (rozdělení úkolů hospodářských, zřízení krajů, reformu přenesené působnosti) — rozmnožení politických úřadů, zřízení krajských úřadů, omezení inst. pořadu (na 2), omezení ministerstev na legislativu a řízení správy, úpravu správního řízení a správního soudnictví — kodifikovaci služ. práva státních zaměstnanců, reformu právního studia, výchovu personálu, zavedení povyšovacích zkoušek a instituce aktuárů.
Proti Studiím ozvaly se četné námitky, zejména z kruhů samosprávy. Proto došlo r. 1911 ke zřízení zvláštní, na vládě nezávislé cis. komise ku podpoře správní reformy (správy vnitřní, finanční a vyučovací), do níž povoláni vynikající odborníci z kruhů státní správy i autonomní, a to odborníci z kruhů úředních (s vyloučením aktivních úředníků spr.), vědeckých a politických (celkem 29). Komise rozvinula práce své na širokém podkladu, ale pro válku jich zcela neskončila.
Návrhy, na nichž se komise usnesla, jsou namnoze kompromisem mezi stanoviskem státní správy a autonomie; velmi hodnotné jsou také původní návrhy a elaboráty členů komise. Komise pracovala ve 4 výborech: pro organisaci správních úřadů — pro výchovu a přípravu úřednictva — pro vnitřní zařízení úřadů a jednací řád —a konečně pro řízení správní. Kromě toho fungovalo zvláštní užší komité a kancelář náležitě vybavená. Z jednotlivých elaborátů členů resp. výborů dlužno uvésti: Přehled o stoupajících nákladech na vnitřní správu, Haerdtlův elab. o zákl. rysech reformy vnitřní správy s výkladem o vztazích obecní správy ke státní,sestavení správněpolit. kompetencí státních úřadů (okresních a zemských) a ministerstev, návrhy Schönbornovy o reformě autonomní správy a kontroly jejího hospodářství — Redlichovu zprávu o státní správě finanční, — Rauchbergovy návrhy o reformě právního studia, návrhy o přípravě a zkoušce pro právní konceptní službu ve správě politické a finanční, pro obor státní služby účetní a odborných služeb v politické správě, návrhy Kielmanseggovy o výchově kancelářských úředníků k pomoc, službě konceptní, Plojův návrh zákona o ručení státu za škodu způsobenou úřednictvem při výkonu veř. moci— Schwartzenaův elab. o reformě vnitřního úřadování u politických úřadů, návrh jednacího řádu a zásad řízení před politickými úřady, Kielmanseggův návrh kancel. reformy u politických úřadů, Seidlerův o organisaci a ref. služby účetní, Wittkův o zřízení legislativního archivu při ministerstvu vnitra — a konečně Bernatzikův návrh zákona o správním soudnictví (s Launovým přehledem správního soudnictví v cizině), Schönbornův návrh na zřízení okres, a zem. soudů správních, návrh na zřízení a reformu správ, soudu a říšského soudu a návrh na zřízení soudu přezkoumávajícího platnost nařízení.
III. Ú. o. po světové válce v cizině. Po světové válce stály téměř všechny státy války se zúčastnivší před úkolem uvésti státní hospodářství v rovnováhu; příčiny rozvratu státních financí byly zejména: mimořádné stoupání veř. výdajů (znehodnocení měny, reparace, válečné dluhy, liquidace následků války, nové úkoly veř. správy, přílišný počet zaměstnanců) a nedostatečné stoupání státních příjmů. Náprava hledána hlavně v těchto prostředcích: Zmenšení počtu personálu, reforma jeho honorování, komercialisace státních podniků, racionalisační opatření organisační a ú. o. finanční. Všechna tato ú. o. se však provádějí s větším úspěchem jen tam, kde si to poměry vynutily (srov. mimořádné plné moci pro vládu ve Francii a v Německu, dozor úsporných komisařů v Rakousku a Maďarsku) nebo v zemích ovládaných duchem soukromopodnikatelským (Anglie a USA), všude, však přirozeně jen, pokud tomu nebránily silnější důvody politické (srov. dův. zprávu k t. z v. rak. Verwaltungsentlastungsgesetz č. 277/1925 bund. ges. bl.). Situaci dotyčných států ulehčila hospodářská konjunktura v r. 1924—1929. Naproti tomu nová hospodářská krise přinutila je zabývati se opět problémem zhospodárnění veřejné správy, především ale bylo tu přikročováno k přímým úsporným opatřením zejména k snižování platů státních zaměstnanců.
Také v tomto období docházelo v jednotlivých státech ke zřizování parlamentních nebo odborných komisí úsporných a reformních, tak v Itálii (1921) a ve Francii (1922) a j.
IV. Ú. o. v ČSR. A. Období do roku 1930. Situace po válce — podobná situaci v jiných zemích postižených válkou a jejími následky (viz sub III) a komplikovaná kromě toho ještě nedostatky veřejné správy převzatými z Rakouska (srov. č. II, 5) a duplicitou právního řádu — vyvolala již r. 1919 snahy o nápravu snížením veřejných nákladů organisačními i unifikačními reformami. Teprve však r. 1921 dochází k prvým opatřením:
a) Zák. č. 301/1921 Sb. byla zřízena parlamentní úsporná komise (srov. heslo: „Komise úsporná“).
b) První vyrovnaný rozpočet (na r. 1921) přináší finanční zák. č. 682/1920 Sb., který vyhrazuje finanční správě omezenou preventivní kontrolu státních výdajů.
c) V oboru osobních nákladů státních — vzrůstajících (až na 40—50% celkových výdajů) rostoucím počtem personálu (ke konci r. 1924 bez učitelů nár. škol ca. 339000), jeho automatickou stabilisací a aut. postupem do vyšších platů i kategorií služebních, jakož i důsledky alimentačního systému projevujícími se právě u početných kategorií — provedena byla některá ú. o. zák. č. 495/1921 Sb. a č. 394/1922 Sb.
Zákon č. 495/1921 Sb. snižuje u učitelů veřejných obecných a občanských škol t. zv. mimořádné a nouzové výpomoci (revokováno zák. č. 251/1922 Sb.), postihuje kumulaci dosavadních přídavků (výpomocí) u manželů v státní (veřejné) službě, zavádí placení 8% pensijního příspěvku (snížen platovým zák. na 6%) i částečné placení daně z příjmu a odstraňuje daňové výhody státních zaměstnanců podle uherských předpisů a ukládá územním samosprávným korporacím povinnost redukovati služební požitky a právní nároky svých zaměstnanců náležející jim podle usnesení a služebních řádů na míru požitků a právních nároků obdobných státních zaměstnanců a všem veřejnoprávním korporacím co do placení daně z příjmu stejný postup jakou státních zaměstnanců. Zák. č. 394/1922 Sb. stabilisuje částečně státně-zaměstnanecké platy zvýšením služného o 75% na účet jednotného drahotního přídavku, ve který se současně slučují dosavadní drahotní přídavky, mimořádné a nouzové výpomoci a který se měl postupně odbourati (od 1. IV. 1923 o 20%, dále podle rozhodnutí vlády) a pro jehož výměru se stanoví obmezující ustanovení sledující liquidaci alimentačního systému i zamezení kumulace příjmu (§§ 6 a 7), vylučuje z přídavku na děti zaměstnance, kteří vstoupili po účinnosti zákona do státní služby, ukládá státním zaměstnancům včetně vojenských osob z-povolání placení celé daně z příjmu, rozšiřuje povinnost platiti pensijní příspěvek a ukládá Veřejnoprávním korporacím a ústavům, aby od 1. I. 1923 zredukovaly služební požitky a právní nároky svých zaměstnanců stanovené služebními řády a jejich usneseními na míru požitků a práv státních zaměstnanců podle tohoto zákona.
d) Zák. č. 404/1922 Sb. osamostatněny státní podniky na principu komercialisace; k provádění zákona dochází teprve r. 1924 nař. č. 206 Sb. (viz heslo „Podniky státní a veřejné“).
e) Unifikace práva a reformy správní se omezují na nejnutnější úpravy, totiž: ústavu a otázky s ní související, politická státní správa se slučuje s okresní a zemskou samosprávou zákonem o župním zřízení č. 126/1920 Sb., který nabývá účinnosti od 1.1. 1923 a jen v části republiky, o župní zřízení se opírající zák. č. 292/1920 Sb. o správě školské se provádí jen z malé části v zemích t. zv. historických, finanční hospodaření obcí se upravuje zák. č. 321/1921 Sb., konečně upravují se nutné sociální a hospodářské otázky.
Deflační krise r. 1922 a pozdější snaha o stabilisaci hospodářských čísel a státního rozpočtu oživují potřebu ú. o., jejíž výsledkem jest provedení zákona o komercialisaci státních podniků nař. č. 206/1924 Sb. (viz heslo „Podniky státní a veřejné”) a hlavně zák. č. 286/1924 Sb. o ú. o. ve veřejné správě, jenž, podávaje program široké reformy veřejné správy, připravuje ú. o. personálními brzké provedení naléhavé úpravy platové pro státní zaměstnance. V části prvé vytyčuje zákon zásady o tom, které úkoly má stát konati (jen pokud to nezbytně vyžaduje životní zájem státu a obyvatelstva) a jak (co nejjednodušeji a nejúsporněji jak v organisaci tak i v pracovním postupu) a jen nezbytným počtem pracovních sil. (t. zv. normální potřeba sil, jež se má stanoviti vždy na 3 roky a nesmí býti překročena); dále se ukládá vládě předložiti zákon o správním řízení, o kompetenci ministerstev a o služebních požitcích státních zaměstnanců, jakož i zříditi odbornou komisi ku provedení úkolů tu vytčených.
V části druhé, díl 1 normují se ů. o. personální:
a) restrikce počtu státních zaměstnanců (§ 4) omezením počtu na míru nezbytně nutnou, a to v r. 1925 o 10%: podrobnosti provedení uloženy vládě (srov. vlád. usnesení ze 4. IV. 1925). Způsob restrikce určuje se v §§ 9—13, jsou to: dobrovolný odchod s odbytným, s odbytným a zajištěním odpočivných požitků, s odpočivnými požitky s příplatkem a s fakultativním příspěvkem na stěhovací výlohy, nucený odchod s polovičním odbytným nebo normálními odpočivnými požitky. Výběr osob upravuje § 14 (ohled na služební, rodinné a majetkové poměry), řízení § 15, restrikci zaměstnanců nepragmatikálních upravuje § 16 (nevypověditelných obdobně, jiných výpovědí).
b) Ú. o. podporující provedení restrikce: zásadní dočasné zastavení přijímání nových sil (§ 5), zastavení (omezení) nároku na stabilisaci a přeřadění a postup do vyšší kategorie (§ 6), zrušení nároku na započtení pro zvýšení platu (§ 7) a k vyrovnání přebytku a nedostatku sil možnost používati zaměstnance v kterémkoliv stejném nebo nižším služebním odvětví bez újmy na služebním postavení a stejných služebních požitcích (§ 8) (ustanovení §§ 6 a 7 byla nahrazena ustanovením §§ 141 a 142 plat. zák.).
c) Krácení státních odpočivných (zaopatřovacích) požitků:
aa) Při kumulaci se státními nebo nestátními veřejnými aktivními nebo odpočivnými (zaopatřovacími) požitky (§ 17, dnes prakticky jen při kumulaci státního odpočivného [zaopatřovacího] požitku s nestátním veřejným aktivním nebo odpočivným [zaopatřovacím] požitkem); výplata odpočivných požitků státních se tu snižuje na polovinu, po př. o polovinu nižšího nestátního požitku, pokud úhrn požitků po zkrácení neklesne pod 12000 Kč (případně 15000 Kč). Ostatní případy kumulace jsou nově upraveny předpisy o ú. o. personálních, nyní zák. č. 267/1937 Sb. (§§ 12, 13 a 14).
bb) Při kumulaci státních odpočivných požitků s výdělečným příjmem; § 18 dnes obsoletní v důsledku jiné úpravy (srov. zák. č. 267/1937 Sb., § 15).
Díl 2. zákona rozšiřuje platnost zákona na učitele veřejných obecných a občanských škol a zmocňuje svazky územní samosprávy, aby provedly ú. o. u svých zaměstnanců; neučiní-li tak do roka, rozhodne o jich povinnosti nadřízený samosprávný úřad.
Judikatura k jednotlivým dosud praktickým ustanovením: k § 2: Boh. adm. 10678/1933 (dosah ustanovení), k § 4: Boh. adm. 6906/1927 a 7103/1928 (restrikce po r. 1926), k § 8: Boh. adm. 10608/1933 (stálé služební požitky), Boh. adm. 7113/1928 (učitelé národních škol), k § 17: Boh. adm. 6780/1927 (nestátní veřejné požitky aktivní), Boh. adm. 11409/1934, 12036/1935 a 12786/1936 (státní odpočivné zaopatřovací požitky), Boh. adm. 10177/1932, 12068/1936 (kompetence), k § 19: Boh. adm. 7058/1928, 10009/1932, 11853/1935 (oznamovací povinnost), k § 27: Boh. adm. 6157/1926, 6806/1927 a 7103/1928, k § 28: Boh. adm. 7625/1928 (právo nadřízeného úřadu), Boh. adm. 7062/1928 (kompetence), Boh. adm. 8279/1929 (povaha zemské pojišťovny moravské), Boh. adm. 12797/1937 (kumulace).
Když se zlepšila hospodářská konjunktura, bylo možno a účelno omeziti systematické provádění reformního programu podle zák. č. 286/1924 Sb. na úpravy, jež mohly býti provedeny v rámci resortu resp., pokud jde o platovou úpravu státnězaměstnaneckou, normalisaci a systemisaci služ. míst užší vládní komisí, takže nebylo zatím přikročeno ke zřízení širší komise nařízené cit. zákonem.
Provedeny tyto reformy:
a) Nová platová soustava státnězaměstnanecká (zák. č. 103/1926 Sb. [platový zákon] a úpravy na jeho základě provedené, zák. č. 104/1926 Sb. a 105/1926 Sb.), jež odstraňuje definitivně automatickou stabilisaci a postup do vyšších platů i kategorií, nárok na započtení a t. zv. alimentační systém, zavádí princip ustanovování zaměstnanců na volná služební místa systemisovaná podle potřeby a významu služby; platy s těmito místy spojené představují násobek předválečných platů valorisovaných v podstatě podle měnového indexu, při čemž se plat v jednotlivých stupnicích automaticky zvyšuje a to tak, že platy nejnižších stupnic představují dosavadní (omezený) časový postup. Povinnost veř. korporací a ústavů k redukci práv a nároků jejich zaměstnanců na míru práv a nároků obd. stát. zaměstnanců se přesně a všeobecně upravuje (§ 212 pl. zák.) (srov. heslo „Zaměstnanci státní”).
b) Nová organisace politické správy (zák. č. 125/1927 Sb.), jež nahrazuje župy zeměmi, úprava správního řízení vlád. nař. č. 8/1928 Sb. a četné přesuny agendy na nižší orgány politické správy.
c) V oboru správy finanční: nová úprava přímých daní zák. č. 76/1927 Sb., úprava finančního hospodaření svazků územní samosprávy zák. č. 77/1927 Sb., zák. č. 78/1927 Sb. o stabilisačních bilancích, celní zák. č. 114/1927 Sb. s příslušnými prováděcími nařízeními.
d) Kromě toho jednotlivé resorty vydaly“ řadu výnosů k zjednodušení a úspornosti veř. správy (srov. přísl. minist. věstníky ku př. min. vnitra z r. 1925 a 1927 atd.). Též soukromé snahy o řešení problému reformy veřejné správy se uplatňují; srov. zřízení pracovního sboru pro studium a úpravu reform. veř. správy při Masarykově Akademii Práce r. 1924 a výboru pro otázky veř. správy při Por. sboru pro otázky hospodářské.
B. Období od roku 1931. Pod vlivem hospodářské a finanční krise dochází jednak k přímým ú. o., jednak ke zřízení zvláštních orgánů pro úspornost, kontrolu a reformu veřejné správy:
1. Zahájen úsporný systém ve státním hospodaření při sestavování rozpočtu i při hospodaření povolenými prostředky; vládou zavedeni hone. r. 1930 v každém resortu úsporní komisaři, rozšířena počínajíc finančním zákonem na r. 1933 preventivní kontrola výdajového hospodářství ministerstvem financí a NÚKU (mimo jiné instituce měsíčních výdajových rozpočtů), zastaveno přijímání nových sil do státní služby do července 1934, od kdy po 2 roky přijímáni místo čekatelů zásadně aspiranti podle nař. č. 170/1934 Sb., skutečný počet zaměstnanců udržován na stavu o 10% pod normalisovaným stavem, omezeno povyšování, urychlováno pensionování přesloužilců a omezovány fakultativní výdaje státu atd.
2. Přikročeno k omezování i obligatorních výdajů, a to t. zv. ú. o. personálních:
I. Srážky z platů presidenta republiky, členů Národního Shromáždění, členů vlády a guvernéra Podkarpatské Rusi. Srov. zák. č. 176/1931 Sb. a 204/1932 Sb., nař. č. 252/1933 Sb., 275/1934 Sb., 237/1935 Sb., 336/1936 Sb., 117/1937 Sb. a zák. č. 266/1937 Sb.; pro členy Národního Shromáždění místo cit. nař. zák. č. 247/1933 Sb., 268/1934 Sb., 254/1935 Sb., 316/1936 Sb. a 155/1937 Sb. Srážky činily u presidenta republiky od 1. I. 1932 150000 Kč a 350000 Kč, od 1. I. 1938 100000 Kč a 200000 Kč, u členů Nár. Shromáždění v r. 1932 6%, v r. 1933 10% a v dalších letech až do 30. VI. 1937 14%, od 1. VII. 1937 10% a od 1. I. 1938 8%, srážky z dalších příjmů předsedů obou sněmoven v r. 1932 12%, později jako u členů vlády, u předsedy a členů vlády v r. 1932 fiksní částky (16000 a 12000 Kč), v r. 1933 15%, od 1. I. 1934 19%, od 1. IV. 1935 17-8% a od 1. I. 1938 10%; u guvernéra Podkarpatské Rusi od 1. 1. 1933 stejně jako u členů vlády.
II. Úsporná opatření personální u státních a jiných veřejných zaměstnanců placených přímo nebo nepřímo ze státní pokladny a pozůstalých po nich. Srov. zák. č. 176/1931 Sb. a č. 204/1932 Sb., nař. č. 252/1933 Sb., 275/1934 Sb., 237/1935 Sb., 336/1936 Sb., 117/1937 Sb. a zák. č. 267/1937 Sb.; pro soudce z povolání byla vzhledem k stanovisku n. s. s. (srov. Boh. adm. 12680/1936 a 12388/1936) ohledně zákonitosti vlád. nař. č. 252/1933 Sb. a pochybnostem o ústavnosti zmocňovacích zák. č. 109/1934 Sb., 131/1935 Sb. a 163/1936 Sb., zák. č. 186/1937 Sb., jednak sanována ú. o. provedená podle nař. vydaných na základě citovaných zmocňovacích zákonů, jednak normována ú. o. pro r. 1937. Od 1. I. 1938 platí pro soudce ustanovení zák. č. 267/1937 (část 4.).
Přehled úsporných opatření: 1.Všeobecné srážky z platů vyměřované z pensijní základny nebo z odpočivných platů bez rodinných přídavků: v r. 1932 jen z platů od 54000 Kč výše, v r. 1933 z platů od 9000 Kč výše, v r. 1934 až do 30. VI. 1937 ze všech platů, od 1. VII. 1937 opět jen z platů od 9000 Kč nahoru. Sazba v procentech: vr. 1932 4,8,12%, vr. 1933 3—10%, u odpočivných platů o 2—5% více, od 1. I. 1934 další 4% (u platů do 9000 Kč 2 a 4%), od l. IV. 1935 se tato další 4%ní srážka snižuje o 30%, od 1. VII. 1937 o dalších 50%, od 1. I. 1938 se vůbec odstraňuje a od 1. IV. 1938 se zmírňuje — ale jen u aktivních platů — i srážka podle zák. č. 204/1932 Sb., zásadně o 20%.
2. Srážky z odpočivných (zaopatřovacích) platů při delším pobytu v cizině: v r. 1933 10% a při odpočivných platech přes 24000 Kč 15% (po srážce ad 1.) od 1. I. 1934 o 25% resp. 50% více, od 1. IV. 1935 snížení tohoto zvýšení o 50% a od 1. I. 1938 opět v původní výši (10 a 15%).
3. Vánoční příspěvek (povolený ještě zák. č. 144/1930 Sb.) vyplacen v r. 1931 jen zaměstnancům s nižším platem, od 1. I. 1932 jeho výplata zastavena vůbec.
4. Zvláštní srážky od 1. I. 1934:
a) z činovného manželů a svobodného zaměstnance, zmírněno od 1. IV. 1935 pokud jde o zachování určitého minima;
b) z odpočivných platů (zaopatřovacích) při kumulaci aktivních a zaopatřovacích platů manželů;
c) ze zvýšení pensijní základny (mimořádný pensijní příspěvek); d) krácení pense vdovy mladší o 20 a více roků manžela.
5. Úsporné změny některýck předpisů o odpočivných, (zaopatřovacích) platech od 1. I. 1933;
a) zvýšení pensijního příspěvku a rozšíření povinnosti jeho placení;
b) zánik odpočivných platů při kumulaci s aktivními neb odpočivnými platy státními, při čemž se uplatňuje snaha převésti různé nároky na odpočivné platy v jeden;
c) při výdělečné činnosti pensisty možnost nutiti pensistu k nastoupení služby nebo k přijetí odbytného pod sankcí případného zastavení pense;
d) krácení státního odpočivného platu při stálém výdělečném příjmu.
Nynější stav ú. o. podává se ze zák. č. 267/1937, kterým byla přehledně a soustavně uspořádána ustanovení zák. č. 204/1932 Sb. a nař. č. 252/1933 Sb. a k němuž vydalo min. financí prov. předpisy pod č. 1000/1938 VII/20: Osobní rozsah: ú. o. platí pro všechny státní a jiné veřejné zaměstnance placené přímo nebo nepřímo ze státní pokladny, uvedené v §§ 23 a 24; ustanovení o srážkách neplatí pro zaměstnance na indiv. smlouvu, byly-li jejich platy počínajíc r. 1931 již stejnou měrou sníženy (34, odst. 2.).
Úsporná opatření: 1. Všeobecné srážky z platů do konce r. 1938; část první, díl I., §§ 1—4
TABULKA
Srážkovou základnou jest u aktivních platů pensijní (provisní) základna, u odpočivných (zaopatřovacích) platů odpočivné (zaopatřovací) příjmy bez přídavků na děti, výchovného a doplňovacího přídavku ženatých.
Z vedlejších služebních příjmů, převyšujících se služebním platem nejvyšší služební plat úředníka nejvyšší platové stupnice a stejného stavu rodinného, se sráží 10%.
Po srážce nesmí však zůstati zaměstnanci méně než zaměstnanci (poživateli odpočivného, zaopatřovacího platu) s nejvyšší srážkovou základnou, pro níž jest stanoveno nižší srážkové procento nebo vůbec není srážka stanovena. Srážkami se nesnižuje výše normovaných platů; pensijní příspěvek i pojistné pro léčebný fond veřejných zaměstnanců se vyměřují z neztenčeného základu. Srážky připadající na duchovní nekongrualních církví a uznaných nábož. společností a pozůstalé po nich se srážejí z příslušné státní dotace, při čemž se béře zřetel i ke srážkám podle § 5.
§ 5: Srážky z odpočivných (zaopatřovacích) platů po dobu pobytu mimo území republiky Československé převyšujícího 2 měsíce; 10% z částky do 24000 Kč ročně a 15% z částky Vyšší (zbývající z odpočivných [zaopatřovacích] platů po všeobecné srážce).
2. Zvláštní srážky z platů platné do konce r. 1938, (díl II.)
Srážky z titulu kumulace platů v jedné domácnosti:
a) Srážka z činovného (části platu jemu odpovídající):
1. U manželů, jsou-li oba nebo aspoň jeden v aktivní státní službě, má-li druhý manžel příjem z aktivní veřejné služby nestátní nebo ze stálého výdělečného zaměstnání (§ 6) nebo má státní odpočivný (zaopatřovací) plat (§ 7). Srážka: 28%, u manželství uzavřeného po 31. XII. 1933 35%; jsou-li manželé, kteří uzavřeli sňatek před 1. I. 1934 nuceni z důvodů služebních žiti odděleně, omezuje se srážka na jedno (nižší) činovné.
2. U svobodného zaměstnance bydlícího ve společné domácnosti s rodiči, z nichž aspoň jeden jest veřejným zaměstnancem v činné službě, srážka 21%.
ad 1. a 2.: Sráží se jen potud, pokud hrubé služné (plat mu odpovídající), pokud se týče 2/3 výdělečného příjmu, převyšují dohromady 18000 Kč ročně.
b) Srážka ze státních odpočivných (zaopatřovacích) platů manželů (§ 7) činí při výši hrubého úhrnu stálých platů obou manželů (aktivních i odpočivných), zbývajících po všeob. srážkách po př. po úpravách podle §§ 12—14 a, po snížení podle § 20, nad 18000 Kč včetně do 24000 Kč 2-1%, do 30000 Kč 2-8%, do 36000 Kč 4-2% a nad 36000 Kč 5-6%.
Zákonné minimum odpočivných (zaopatřovacích) platů se zachovává, rovněž se pamatuje na případ nesrovnalostí na přelomu sazby srážkové. ad a) 1. a ad b): Ustanovení o srážkách u manželů platí i pro případ spolužití s družkou života a rozvodu po 1. VII. 1933.
c) 50% srážka ze zvýšení pensijní (provisní) základny po dobu 1 roku (§ 8) (mimořádný pens. příspěvek), ale tak, aby nový příjem nebyl nižší než dosavadní. Ze zvýšení pensijní základny v důsledku přiznání nebo zvýšení strážního přídavku se srážka neprovádí.
3. Vánoční příspěvek (díl III, § 10) se do konce r. 1938 nevyplácí.
4. Trvalé změny některých předpisů o odpočivných (zaopatřovacích) platech, část druhá, §§ 11—22:
a) Pensijní příspěvek zůstává oproti stavu před 1. I. 1933 o 2% vyšší a platí jej všichni zaměstnanci v činné službě, započitatelné pro výměru pense, pokud již nenabyli osvobození podle dříve platných předpisů (§ 11).
b) Při kumulaci aktivních platů s nárokem na pensijní zaopatření se státními odpočivnými platy v jedné osobě nastává ztráta nároku na odpočivný plat; je-li tento vyšší, přísluší rozdíl tak, aby činil s aktivním platem aspoň 15000 Kč ročně. Nedosáhne-li zaměstnanec nároku na odpočivné platy z aktivní služby, oživne ztracený nárok na odpočivný plat, jinak se doba rozhodná pro tento odpočivný plat započte s výjimkou ideálních dob do ní započtených pro nárok a výměru pense z aktivní služby (§ 12).
c) Při kumulaci státních odpočivných (zaopatřovacích) platů v jedné osobě (§§ 13 a 14) zůstává nárok na jediný plat podle volby; je-li to plat z poslední služby, vyměří se znovu tak, že se započte do doby rozhodné pro výměru i doba rozhodná pro zaniklý odpočivný (zaopatřovací) plat. Odpočivné (zaopatřovací) příjmy nesmějí klesnouti pod 12000 Kč (9000 Kč) ročně (§§ 13 a 14).
d) Při kumulaci státního odpočivného (zaopatřovacího) platu s výdělečným příjmem snižuje se výplata státního platu o polovinu výdělečného příjmu, ale tak, aby neklesl úhrn odpočivného (zaopatřovacího) platu (bez výchovného, přídavků na děti a příspěvku na výchovu) a výdělečného příjmu pod 24000 Kč ročně (§ 20).
e) Státnímu zaměstnanci ve výslužbě může býti zakázána výdělečná činnost a účast na podnikání, je-li to proti zájmům státu nebo na újmu vážnosti stavu, nedodržení zákazu se trestá případně odnětím odpočivného platu (§ 15).
f) Státní zaměstnanec ve výslužbě, který odešel do výslužby pro nezpůsobilost a nedosáhl ještě věkové hranice osvobozující od průkazu nezpůsobilosti, je povinen k vyzvání úřadu se podrobiti úřední lékařské prohlídce, při níž se béře zřetel k jeho zaměstnání ve výslužbě. Je-li způsobilý, musí k vyzvání úřadu prohlásiti, že buď nastoupí službu nebo přijme odbytné místo pense (15% pensijní základny za každý rok skutečné služby pro výměru odpočivného platu započitatelné nejvýše však čtyřnásobek pensijní základny); přijetí odbytného vylučuje vydání převodní částky. Nevyhoví-li zaměstnanec vyzvání k úřední lékařské prohlídce nebo k prohlášení, zastaví se mu odpočivný plat až do dosažení věkové hranice (§ 16).
g) Zaměstnankyně s 5 roky skutečné služby pro výměru pense započitatelné obdrží při vzdání se služby z titulu provdání odbytné (ve stejné výši jako sub f); přijetí odbytného vylučuje vydání převodní částky (§ 17).
h) Vdově (družce života) o 20 let mladší manžela (druha), nabyvší po 31. XII. 1933 nárok na zaopatřovací plat, snižuje se tento o 10% resp. o další 2% za každý rok přesahující věkový rozdíl 20 let, nejvýše však na zákonnou minimální pensi. Trvalo-li manželství (soužití) aspoň 5 roků, zmenšuje se krácení za každý další rok o 2% a, vzešly-li děti z manželství nebo soužití, o 4% až do normální výše zaopatřovacího platu (§ 21).
ch) Válečná půlletí podle zák. č. 457/1919 Sb. započítávají se do doby rozhodné pro nárok na plné výslužné (§ 22).
Judikatura k ustanovením zák. č. 204/1932 Sb. a nař. č. 252/1933 Sb., jež platí pro ustanovení zák. č. 267/1937 Sb. v násl. citovaná: k § 6: Boh. adm. 12682/1936 a 12530/1936 (veřejný zaměstnanec), Boh. adm. 12711 (výdělečné povolání), k § 7: Boh. adm. 12567/1936 (nejnižší výměra odpočivného platu), Boh. adm. 13002/1937 (žití ve společné domácnosti), k § 12: Boh. adm. 12721/1937 (státní odpočivný [zaopatřovací] plat), k § 13: Boh. adm. 12885/1937 (pensionování až po účinnosti zákona), k § 15: Boh. adm. 12727/1937 (vyzvání k Vzdání se výdělečné činnosti), k § 17: Boh. adm. 12674/1936 (nárok učitelky na odbytné), k § 20: Boh. adm. 12129/1935, 12540/1936, 12770/1937 a 12884/1937 (stálý výdělečný příjem), Boh. adm. 12729/1937 (státní odpočivný [zaopatřovací] plat), Boh. adm. 12909/1937 (výpočet výdělečného příjmu), k § 27: Boh. adm. 12390/1936, 12330/1936, 12532/1936 a 12611/1936 (příslušnost úřadu a řízení).
III. Zaměstnanci veřejnoprávních korporací a ústavů uvedených v § 212, odst. 1., platového zákona: ú. o. personální platná pro státní zaměstnance a pozůstalé po nich platila také pro tyto zaměstnance (pozůstalé po nich), a to vletech 1932 a 1933 bez výhrady, od 1. I. 1934 platí jen potud, pokud ta která korporace neprokáže, že není třeba v jejím hospodářství ú. o. personálních k zachování finanční rovnováhy. Korporacím uložena zároveň povinnost nadřízenému úřadu samosprávnému, pokud se týče státnímu (§ 212, odst. 4., P. Z.), na vyzvání' oznámiti a prokázati, jak provedly stanovená ú. o. a jaká roční úspora tím vzejde. Korporaci, která neprovede nařízená ú. o., krátí se příděly, na něž není právní nárok, subvence atd. z prostředků státních o ušlé úspory, případně přihlédne se k nim při schvalování rozpočtu a povolování přirážek. Stejně jest postupovati, byla-li provedena veřejnoprávní korporací personální opatření k obcházení úsporných předpisů; srov. § 26 zák. č. 267/1937 Sb., který také stanoví nově, že ú. o. lze provésti u jednotlivého zaměstnance jen, pokud tím neklesnou jeho nároky pod míru práv a nároků obdobného státního zaměstnance.
3. Parlamentní úsporná a kontrolní komise, zřízena zák. č. 205/1932 Sb., aby bylo dosaženo úspornosti ve správě státu a státních neb státem spravovaných podniků, ústavů, fondů a zařízení a ke kontrole této správy. Skládá se z 24 členů a tolikéž náhradníků volených poslaneckou sněmovnou (po 16) a senátem (po 8) podle zásad poměrného zastoupení. Komise volí si předsedu, 2 místopředsedy a 2 zapisovatele, kteří tvoří úsporný a kontrolní výbor, a do něhož může komise voliti další tři až šest svých členů. Výboru náleží, aby v součinnosti s vládou nebo s příslušnými členy jejími jakož i s nejvyšším účetním kontrolním úřadem přihlížel bez újmy práv a odpovědnosti vlády a jejích členů, aby ve správě státu a ve státních nebo státem spravovaných podnicích, ústavech, fondech a zařízeních se úsporně hospodařilo. K tomu cíli provádí výbor také kontrolu tohoto hospodářství, při čemž dbá toho, aby byly zjištěny a odstraněny závady nebo nesprávnosti ve veřejné správě, zejména pokud jde o řízení dodávkové. Výbor může přizvati znalce a dáti vyslechnouti svědky soudem nebo přímo zpravodajem za přítomnosti předsedy a zapisovatele. Výbor podává o své činnosti zprávu komisi, a komise poslanecké sněmovně a senátu. Dosavadní činnost komise soustřeďuje se ve výboru, který velmi intensivně (za předsednictví poslance dra Josefa Černého, nyní od r. 1934 poslance Rudolfa Berana) kontroluje státní hospodářství ve správě a podnicích, zejména řízení dodávkové a projednává státní rozpočet před předložením Národnímu Shromáždění. Též se zabývá došlými návrhy a používá součinnosti komise pro zhospodárnění veřejné správy.
4. Komise pro zhospodárnění veřejné správy byla zřízena nařízením č. 125/1932 Sb. a jeho novelou č. 188/1932 při předsednictvu ministerské rady jako poradní orgán vlády za účelem jednotného a soustavného provádění všech úkolů stanovených v §§ 1 a 2 zák. č. 286/1924 Sb. Předsedou je předseda vlády, místopředsedy ministr vnitra a financí; jsou-li zaneprázdněni, zastupuje je člen užšího výboru určený předsedou vlády. Členů bylo vládou jmenováno 25 z řad úředníků a 21 znalců z kruhů vysokoškolských, politických, průmyslových a obchodních. Funkce je čestná.
Orgány komise: Členské shromáždění jedná o předmětech daných na pořad jednání, pracovní výbory (administrativní, finanční, vojenský, školský a podnikový) jednají o úkolech jím daných a užším výborem přidělených, užší výbor připravuje jednání pléna i výborů, připravuje usnesení, zprostředkuje styk komise a výborů a podává veřejnosti zprávu o činnosti komise. Jednací řád usnesen vládou dne 7. IV. 1933. Komise jest oprávněna přibrati ke spolupráci se souhlasem předsedy komise další úřední a mimoúřední znalce jako poradce a veškeré veřejné úřady, orgány a jejich poradci jsou povinny vyhověti dožádání komise, jejích orgánů nebo členů komise předsedou k tomu zmocněných. Státní zaměstnanci fungující jako členové komise a poradci nebo dožádání komisí jsou zproštěni závazku úředního tajemství. Všichni členové komise i poradci jsou zavázáni k mlčenlivosti o jednání komise, pokud nebyli předsedou zproštěni. Komise podává vládě zprávu o postupu prací nejméně dvakrát do roka a podle zák. č. 144/1930 Sb. je vláda povinna každé 3 roky podávati zprávu o činnosti komise Národnímu Shromáždění. Tato zpráva byla podána na podzim r. 1936. — Vláda usnesením ze dne 7. IV. 1933 stanovila úkol komise takto:
Komisi náleží, aby především s hlediska směrnic vytčených zák. č 286/1924 Sb. o. ú. o. ve veřejné správě (§ 2, odst. 1. a 2.) zkoumala, zda zařízení veřejné správy vyhovují po stránce organisace a působnosti požadavku účelného rozdělení jednotlivých Úkolů veřejné správy na její nositele (stát a veřejnoprávné korporace) a na jejich orgány s hlediska směrnic zákona, a aby podala v době co nejkratší zejména:
1. návrhy na soustředění úkolů veřejné správy v orgánech k tomu nejvhodnějších;
2. návrhy na zrušení zařízení v důsledku toho zbytečných;
3. návrhy na reformu pracovní metody zejména ve výkonné a manipulační službě, a to především u finanční správy.
V rámci tohoto úkolu komise byly ve výborech vypracovány a vládě a ústředním úřadům podány velmi četné návrhy týkající se jednak organisace a působnosti soudů, úřadů, ústavů a podniků, jednak řízení, pracovních metod i personálních otázek (do konce r. 1937 celkem 65 návrhů kromě 420 návrhů na ú. o. v oboru finanční správy; četné návrhy byly provedeny administrativně jiné daly popud k normat. úpravám: přesuny působnosti v oboru polit, správy, nov. k zákonu o nejv. spr. soudu č. 164/1937 Sb. a. j.). Komise pracuje v součinnosti s parlamentní úspornou a kontrolní komisí, jakož i se soukromými institucemi sledujícími podobné cíle jako Národní komitét pro vědeckou organisaci práce, jehož komise pro studium veřejné správy, zřízená vr. 1930, pořádá pravidelné kursy veřejné správy, dále Čsl. normalisační komise a j.
Literatura.
(Výpočet není ovšem úplný; zejména se sub I až IV neuvádějí pro nedostatek místa četné články v různých period, publikacích): I. Reforma (zhospodárnění, racionalisace a kontrola) veřejné správy (všeobecně).
1. ČSR: Samostatná díla: Herrnheiser, P.; „Die Rationalisierung der öffentlichen Verwaltung in der Praxis“, Praha 1933; Chudoba: „Praktické cíle připravované úpravy veřejné správy v naší republice“, Praha 1932; Ješ: „Pohled z venčí na veřejnou správu“, Praha 1933; Klapka: „Kritika návrhů o reformě správní s hlediska regionálního“, Praha 1934; Kolínský: „Hlavní hlediska řešení problému reformy veřejné správy“, Praha 1924; Kollar, R.: „Příručka zhospodárnění veřejné správy a podniků“, Praha 1930, „Význam zhospodárnění správy se zřetelem k regionalistické myšlence“, Praha 1934; „Vůdčí myšlenky při zhospodárnění veřejné správy“, Praha 1934; Kovařík: „O hospodárnosti ve státní správě“, Praha 1921; Kutek: „Příspěvky k zjednodušení a zhospodárnění veřejné správy“, Praha 1935; Pokorný, V.: „Ku příčinám neutěšitelnosti veřejné správy“, Praha 1926; Šupáček, R.: „Kontrola státního hospodaření, její metody a prostředky“, Praha 1935; Verunáč: „Racionalisace, vědecká organisace a otázka sociální“, Praha 1930.
2. Cizina: býv. Rakousko: Grimm: „Zur Reform der inneren Verwaltung“ (1905), „Enquete der Kommission zur Förderung der Verwaltungsreform“ (1913); Rakousko: Mannlicher, E.: „Die österreichische Verwaltungsreform des Jahres 1925“ (Wien, Springer 1926); Maďarsko; Magyary: „The Rationalisation of Hungarian Public Administration“ (Budapest 1932); Jugoslávie: Yovanovitch: „La reforme administrativě en Yougoslavie“ (1932); Německo: Aust, O.: „Die Reform der öffentlichen Verwaltung in Deutschland mit dem Entwurf zu einem Reichsermächtigungsgesetz“ (Berlin 1928); Bühler, O.: „Der heutige Stand der Verwaltungs- und Verfassungsreform“ (Stuttgart 1929); Dominicus, D.: „Die Reform der preußischen Staatsverwaltung“ (Berlin 1924); Holtz, D.: „Verfassungs- und Verwaltungsreform im Reich und Ländern“ (Berlin 1928); Kleindienst, J. F.: „Verwaltungspolitik und Verwaltungsreform im Reich und in den Ländern“ (München 1929), „Die Reichsreform B I“ (Berlin 1933, Holling); Leyden: „Preußische Verwaltungsreform“ (Berlin-Friedenau 1929); Belgie: Leimgruber, O. M.: „La ratinalisation dans les administrations et entreprises publiques“ (Bruxelles 1936); Speyer, H.: „La réforme de ľÉtat en Belgique“ (Paris); Francie: Chicos, S.: „Le contróle de ľengagement des dépenses publiques (en France, en Belgique, en Itálie et en Angleterre)“ (Paris 1929); Favareille, René: „Réforme administrativě, par ľautonomie et la responsabilité des fonctions“ (Paris 1929); Hauser, H.: „Le probléme du régionalisme“ (Paris 1924); Anglie: Demetriadi: „A Reform for the Civil Service“ (London-New York 1921); Finer, H.: „The theory and practice of modem government“( London 1932); USA: Friedrich-Beyer-Spero-Miller-Graham: „Problems of the American Public Service“ (New York-London 1935), „Administrative Management in the Government of the United States“ (Washington 1937) a „Zprávy mezinár. kongresů pro správní vědy 1923, 1927, 1930, 1933 a 1936“.
II. Reforma správy obecní a finanční v Čsl. republice: Bárta: „O zásadách úsporného vedení obecních podniků a o podmínkách zakládání nových“ (Praha 1924); Harmach: „K otázce reformy obecní samosprávy“ (Velvary 1904); Joachim: „Reforma správy veřejné a budoucnost samosprávy“ (1916); Kellner, F.: „O organisaci veřejné správy a vedení samosprávy“ (Praha 1922); Syrový, A.: „Reforma obecní správy v zemi České a Moravskoslezské“ (Brno 1928); Schranil: „Zur Steuerreform“ (1923); Vybral: „Reforma finanční správy“ (Praha 1936). III. Personální problémy: 1. ČSR: Mertl, J.: „Byrokracie“, studie sociologicko-politická (Praha 1937) (srov. také četnou literaturu zde uvedenou).
2. Cizina: Rakousko: Körner: „Grundsätzliches zur Frage der Ausbildung der Verwaltungsjuristen“ (1931); Německo: Köttgen, A.: „Das deutsche Berufsbeamtentum und die parlamentarische Demokratie“ (Berlin 1928); Hintze, O.: „Der Beamtenstand“ (Leipzig-Dresden 1911); Leisegang, A.: „Die Ethik des Berufsbeamtentums“ (Leipzig 1931); Schwerin, F.: „Die Befähigung zum höheren Verwaltungsdienst“ (1908); Strutz, G.: „Das Beamtenproblem nach dem Kriege insbesondere in Preußen“ (Stuttgart 1918); Wilhelm, Th.: „Die Idee des Berufsbeamtentums“ (Tiibingen); Francie: Gibert, M.: „La discipline des fonctions publiques“ (Paris 1912); Léfas, A.: „L’État et les fonctionnaires“ (Paris 1913); Belgie: Didisheim, R.: „La formation des agents de l’administration“ (Bruxelles 1937); Anglie: Bruck: „Das Ausbildungsproblem des britischen Beamten“ (Jena 1928) a Zprávy mezinárodních kongresů pro správní vědy.
IV. Vědecká organisace a řízení práce:
1. ČSR: Kollar, R.: „Vědecké řízení veřejné správy“, Sborník prací k 50. naroz. Dr. Engliše (Praha 1930); Pistorius, Th.: „Vědecké řízení práce“ (Praha 1927); Špaček: „Ekonomie práce a života“ (1924).
2. Cizina: Goebel, O.: „Taylorismus in der Verwaltung“ (Hannover 1935); Magyary: „Scientific Management in Public Administration“ (Budapest 1933) a Zprávy mezinárodních kongresů pro správní vědy.
V. Kancelářská a manipulační služba:
1. ČSR: Janouch, R.: „Kancelářská reforma“ (Praha 1932); Sborník: „Kurs kancelářské služby“ (Praha 1934, ČSKO); „Hospodářská politika“, 1935 (Říha); „Nová práce“, 1922 (A. P.), 1923 (M. E.); „Organisace“, 1935 (Janouch); „Věstník min. vnitra“, 1925 (Jabůrek).
2. Cizina: Kielmansegg, E.: „Geschäftsvereinfachung und Kanzleireform bei öffentlichen Amtern und Behörden“ (Wien 1906); Günther, W.: „Die praktische Durchführung der Büroreform bei den Behörden“ (Berlin 1930); Kaisenberg, G.: „Öffentliche Verwaltung und Büroreform“ (Berlin 1932).
VI. Komise pro reformu (úspornost, kontrolu) správy: „Administrativny vestník“, 1934; „Hospodárstvo a právo“, 1933/34; „Hospodářská politika“ (Havelka), 1937, 1938 (Pospíšil); „Moderní stát“, 1932 (Funk); „Nová práce“ 1921 (Křivanec); „Časopis pro správní a státní vědu“, 1925 (Nemuth, Francie).
Richard Holl.

Citace:

Právo československé, III., 3.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1936, svazek/ročník 75, číslo/sešit 5, s. 343-343.