Č. 8199.

Pozemková reforma. — Řízení správní (Slovensko): Není nezákonné, posuzuje-li stpú žádost o obnovu řízení ve věci záboru nemovitosti na Slov. dle § 10 zák. čl. 20:1901.
(Nález ze dne 26. října 1929 č. 16 687.)
Prejudiktatura: Boh. A 6233/27.
Věc: Adolf a Samuel F. ve V. (adv. Dr. Jos. Malitus z Nitry) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o obnovu řízení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 18. března 1924 vyřešil stpú žádosti Adolfa F., Samuela F a jeho manželky Sáry roz. Kleinové jako spoluvlastníků velkostatku ve V., jimiž žádali za propuštění půdy dle § 11 záb. zák. a propustil jim na podkladě tohoto zákonného ustanovení 319 kat. jiter 375 sáhů půdy zemědělské a 14 kat. jiter 1196 sáhů půdy jiné. Dalším rozhodnutím z 21. března 1924 nevyhověl stpú žádosti J07
shora jmenovaných o uznání reálního rozdělení jim vlastnicky patřícího velkostatku ve V.
Podáním de praes. 28. srpna 1928 žádali st-lé na základě § 10 zák. čl. 20:1901 za obnovu celého řízení týkajícího se vyřešení § 11 zák. záb. na uvedeném velkostatku, předkládajíce listiny, dle nichž již dne 24. dubna 1905 velkostatek mezi sebou rozdělili a které doposud si zaopatřiti nemohli. Tato žádost byla nař. rozhodnutím zamítnuta.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutí je opřeno o dva důvody, a sice že žádost za obnovu řízení nebyla podána ve lhůtě jednoho roku stanovené, pročež ji nutno pokládati za opožděnou, takže nemůže tvořiti podklad pro věcné rozhodování a dále, že by i jinak nebylo jí lze vyhověti, poněvadž podmínky pro povolení obnovy řízení zde splněny nejsou. Stížnost popírá především, že státní pozemkový úřad mohl vůbec své rozhodnutí založiti na ustanovení cit. § 10, poněvadž není adm. vrchností ve smyslu zák. čl. 20: 1901, nýbrž úřadem sui generis a § 10 se vztahuje jen na tak zvané sporné záležitosti; o takovou však nejde.
Nehledě ani k tomu, že st-lé sami svoji žádost o ustanovení cit. § opírali a že by v případě, kdyby názor tento byl správným, padl tím jediný zákonný podklad, z něhož by st-lé mohli vůbec odvozovati nárok na povolení obnovy řízení, nelze výtkám stžnosti přisvědčiti.
Zák. čl. 20: 1901 jedná o zjednodušení adm. řízení, tudíž o správním řízení vůbec, aniž se omezuje na řízení prováděné určitými úřady. Z toho plyne, že každý správní úřad na území dříve uherském jest co do záležitostí tímto zákonem upravených vázán předpisy tohoto zákona, pokud ovšem pro jeho obor nejsou vydány předpisy specielní. Stpů vystupuje u provádění poz. reformy — jak nss důsledně judikuje, — ve dvojí funkci a sice jednak jako strana v zastoupení státu, jednak jako úřad rozhodující; v této své poslednější vlastnosti jest úřadem správním (srovn. též nál. Boh. A 6233/27) a platí pro něj v důsledku toho i předpis § 10 zák. čl. 20: 1901, poněvadž v zákonech o poz. reformě není specielního ustanovení o obnově řízení a nastupuje tudíž tento všeobecný předpis. Z okolnosti, že zákony o poz. reformě dávají stpú-u dalekosáhlou pravomoc, která však není neomezená a musí se pohybovati v mezích zákonů — neplyne však nikterak, že by se nemusel říditi positivními předpisy nebo všeobecnými zásadami adm. řízení.
V daném případě domáhali se st-lé nového rozhodnutí o tvrzení, že jejich velkostatek záboru nepodléhá, resp. že každému z nich náleží samostatný nárok dle § 11 záb. zák. a reasumace dřívějšího rozhodnutí tomto směru učiněných. Při rozhodování o takových nárocích vystupuje však stpú, který je úřadem správním, jako úřad judikující, kterému dle § 7 zák. č. 330/19 pří sluší rozhodovati ve věcech upravených zákonem záběrovým mimo ony, jež přikázány úřadům jiným neb soudům. Rozhodovati o tom, zda a pokud půda podléhá záboru, nebylo přikázáno jinému úřadu neb soudu a rozhoduje tedy o tom stpú.
Jeví se proto námitka stížnosti, že nelze použiti cit. zák. čl. proto, že nešlo o rozhodnutí správní úřadu, bezdůvodnou. Jen mimochodem budiž podotknuto, že kdyby tvrzení stížnosti bylo správné a stpú nevystupoval jako úřad, byla by stížnost vzhledem k ustanovení § 2 zák. o ss vůbec nepřípustnou, poněvadž k nss-u lze si stěžovati jen do rozhodnutí neb opatření úřadů správních, mělo by tedy ono tvrzení efekt, jakého stížnost jistě nechce docíliti.
Stejně bezdůvodnou jest další námitka, že se zde nejedná o spornou adm. záležitost ve smyslu cit. § 10, což stížnost dovozuje z okolnosti, že prý rozhodnutí stpú-u vůbec nenabývají právní moci a že vlastník velkostatku zabraného nemá vůči stpú-u, který rozhoduje zcela dle své libovůle, postavení strany jemu na roven postavené.
Z instrukce z 18. prosince 1901 č. 4600 o provedení §§ 1—12 zák. čl. 20: 1901, uveřejněného v of. sbírce zákonů, plyne, že výrazu, »sporné (kontenciosní) právní záležitosti« jest užito jako protikladu proti nesporným záležitostem správním, jimiž se rozumějí zejména ony, kde úřad ve své diskrecionérní pravomoci (dle volné úvahy) rozhoduje. Kde však úřad nerozhoduje dle své volné úvahy, jde o spornou záležitost, tudíž i v daném případě, kde stpú rozhodoval o otázce záboru nikoliv dle volné úvahy, nýbrž vázán jsa zákonnými předpisy, obsaženými v zákonu záborovém, Tvrzení pak, že rozhodnutí stpú-u nemohou vůbec nabýti právní moci, pročež se zde vlastně nejedná o obnovu řízení, nemá žádné opory v nějakém positivním ustanovení zákona a odporuje přímo pojmu » rozhodnutí«.
Uvedl-li zástupce stížnosti při ústním líčení, že § 10 zák. čl. 20: 1901 byl zrušen ustanoveními vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb., jest námitka tato zřejmě bezdůvodná, neb dovolávané vl. nař. se týká pouze řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů, stpú však politickým úřadem není.

Citace:

č. 8199. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 310-312.