Č. 699.

Úředníci obecní: 1. Ve smyslu obecních zřízení dlužno v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za obecní úředníky považovati osoby, které ustanoveny byly v služebním postavení k obci na místa systemi- sovaná v úředním organismu obecním, aby tu jako svoje povolání vykonávaly práce vyššího druhu ve správě záležitostí obecních. — 2. Úředníci takoví jsou, i když pro ně pro nedostatek momentu výhradnosti povolání neplatí předpisy zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., úředníky veřejnými a rozhodují se tudíž i spory vzešlé z jejich služebního poměru pořadem instancí samosprávných, a to i když jde o služební poměr v době, kdy cit. zákon počal působiti, již rozvázaný, jestliže jen spor sám teprve za platnosti zákona toho byl na úřad vznesen.
(Nález ze dne 7. února 1921 č. 1428.)
Věc: Jindřich M. v Brně proti moravskému zemskému výboru v Brně o přiznání odpočivného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi konané dne 30. srpna 1919 obecní zastupitelstvo v Židlochovicích se usneslo, aby městský tajemník Jindřich M. byl od 1. září 1919 dán do výslužby a pense mu vyměřena na základě 29leté služby u obce 78 proc. posledního jeho základního platu 4000 K. Z usnesení toho podal jmenovaný sub praes. 12. září 1919 odvolání k zemskému výboru, v němž namítal, že usnesení odporuje právům, kterých nabyl z dosavadní úpravy svého služebního poměru, jakož i předpisům zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a žádal, aby mu pense vyměřena byla částkou 8160 K. Zemský výbor naříkaným dnes rozhodnutím z 20. března 1920 č. 16001 odvolání odmítl pro nepříslušnost a výrok svůj odůvodnil takto:
»Zákon z 23. července 1919 č. 443 nabyl působnosti dne 1. září 1919, usnesení městského zastupitelstva v odpor vzaté stalo se dne 30. srpna 1919, i nutno tedy právní význam a důsledky usnesení onoho, zejména také otázku kompetence k rozhodování sporů o výši výslužného usnesením oním stanoveného posuzovati dle předpisů platných v době, než zákon z 23. července 1919 nabyl účinnosti.
Podle těchto předpisů služební poměr Jindřicha M. byl poměrem soukromoprávním, usnesení obecního zastupitelstva z 30. srpna bylo tedy pouhým prohlášením strany, a strana může se tedy ochrany proti němu dovolávati nikoli u zemského výboru, nýbrž u řádného soudu. Na tom nemění ničeho okolnost, že od 1. září 1919 spory ze služebního poměru úředníků obecních náležejí na pořad instancí samosprávných; neboť jednak skutečnost, která je podnětem k sporu, totiž domněle nesprávné vyměření výslužného, nastala ještě před působností onoho předpisu kompetenčního, jednak stěžovatel 1. září nebyl již u obce v žádném úředním postavení. Je tedy zemský správní výbor ve věci nepříslušným.«
O stížnosti, domáhající se zrušení rozhodnutí toho pro nezákonnost, nejvyšší správní soud uvážil takto:
Zákon z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., jímž upravují se služební poměry úředníků při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jeví se již zevně jako pouhá změna a doplnění zemského zákona českého z 29. května 1908 č. 35 z. z., jehož předpisy, novým zákonem nezrušené, rozšiřují se také na Moravu a Slezsko. Zákon posléze citovaný podle svého v platnosti zachovaného § 1 sám jest opět jenom provedením a doplněním § 32 obec. zříz. českého. Jeví se tedy úprava, která oběma zákony provedena byla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, toliko provedením ustanovení obecních zřízení o úřednících a služebnících obce. Z toho plyne však, že zákon z 23. července 1919 nechtěl vytvořiti nějaký nový druh osobních relací k obci, nýbrž pouze provésti a doplniti úpravu poměrů, která stanovena byla již obecními zřízeními a dodatky k nim. Zákon nedefinuje pojmu úředníka obecního; toliko v § 44 určité kategorie úředníků respektive zaměstnanců z působnosti své vylučuje. Aby mohl stanoven býti pojem úředníka ve smyslu zákona z roku 1919, dlužno tedy sáhnouti k předpisům starším, jichž doplněním a provedením zákon ten se jeví. Pokud jde specielně o Moravu, ustanovuje § 31 obecního zřízení — ostatně souhlasně s korespondujícími předpisy českého a slezského zřízení obecního — že výbor má představenstvu obecnímu přidati osoby s potřebou se srovnávající, které by konaly práce, jež představenstvu dle samostatné i dle přenesené působnosti konati náleží; vidělo-li by se výboru zapotřebí, aby se k tomu konci zřídili zvláštní úředníci a služebníci, přísluší mu ustanoviti, kolik jich má býti a jaké příjmy mají míti, jakým způsobem se mají jmenovati a ze služby propouštěti, pak jakých platů na odpočinutí a jakého jiného zaopatření mají požívati. Již obecní zřízení vyzdvihuje tedy z okruhu osob, které přibrány byly, aby — ať už jakýmkoli způsobem — pod vedením představenstva nápomocny byly při obstarávání správy záležitostí obecních, ty, které vzhledem k zjištěné trvalé potřebě zvláštních a výhradně ke službě obecní zjednaných obecních sil ustanoveny byly k tomuto účelu obecním zastupitelstvem na místa jím dle potřeby systemisovaná, a zve je úředníky a služebníky, rozlišuje tyto dvě kategorie patrně dle běžné mluvy a po vzoru terminologie předpisů o zaměstnancích státních podle druhu prací jim přikázaných. Ve smyslu obecních zřízení dlužno tedy za obecní úředníky pokládati osoby, které ustanoveny byly v služebním postavení k obci na místa systemisovaná v úředním organismu obecním, aby tu jako svoje povolání vykonávaly práce vyššího druhu ve správě záležitostí obecních. Tento pojem převzal pak i zákon z 29. května 1908 a z 23. července 1919; zákon posléze uvedený vymezil jej toliko ještě pro svoje účely negativně ve svém § 44 tím, že vyloučil ze své působnosti — mimo síly výpomocné a zřízence ustanovené k pracím podřízenějším — také úředníky, kteří nevykonávají úřadu svého u obce jako stálé a výhradné povolání.
V § 2, odst. 2 zákon z 23. července prohlašuje, že »úředníci ustanovení ve smyslu tohoto zákona jsou úředníky veřejnými«. Předpisu toho nelze ovšem vykládati tak, že by povaha úředníka veřejného příslušela pouze těm, kdož byli ustanoveni úředníky obce teprve od té doby, co zákon počal působiti; výklad takový byl by jednak v rozporu s § 41 cit. zák., který připouští, aby i úředníci dříve ustanovení co do svého služebního poměru posuzováni byli dle nového zákona, jednak vedl by k tomu, že služební poměr v podstatě totožný bylo by bez vnitřního důvodu pokládati tu za veřejnoprávní, tu za soukromoprávní podle čistě zevnějšího kriteria, byl-li založen dříve, nežli zákon z 23. července 1919 počal působiti, či teprve později. Než i okolnost, zda při úřednících dříve ustanovených, kteří by jinak pod zákon spadali, služební poměr jejich materielně jest posuzovati dle nového či dle dřívějšího práva, je pro otázku po právní povaze jeho irelevantní. Zákon v § 41 dává sice úředníkům takovým právo volby, podle jakých ustanovení materielních služební poměr jejich na dále jest posuzovati; neponechává však jejich rozhodnutí, jakou právní povahu poměr ten má. V citovaném ustanovení § 2, odst. 2 zák. dlužno spíše spatřovati prohlášení zásady, že služební poměr každého, kdož jest úředníkem obecním v tom smyslu, jak zákon pojem ten stanovil, tedy každého úředníka ve smyslu shora vymezeném, který svůj úřad u obce vykonává jako stálé a výhradné povolání, jest bez ohledu na to, kdy úředník byl ustanoven a jaké materielní předpisy pro něho platí, poměrem veřejnoprávním. Dlužno však jíti ještě dále. Z toho, že zákon z 23. července 1919 prohlašuje úředníky ustanovené dle tohoto zákona za úředníky veřejné, nelze ani dovozovati, že všichni ostatní zaměstnanci obecní, na něž zákon se nevztahuje, jsou vesměs v soukromoprávním služebním poměru k obci. Zákon sám v § 44 připouští možnost, že někdo jest »úředníkem« obce, aniž jest úředníkem ve smyslu zákona z 23. července 1919. V Čechách zejména je snadno možno, že zaměstnanci obce přiznána byla povaha úředníka obecního ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., že byla mu tedy přiznána povaha zaměstnance stojícího k obci ve služebním poměru nepochybně veřejnoprávním, a že přece nebude lze nyní posuzovati služební poměr jeho dle zákona z 23. července 1919, poněvadž služba obecní není mu povoláním výhradným. Nelze proto rozuměti zákonu posléze uvedenému tak, že chtěl pro všechny veřejnoprávní úřednické služební poměry k obci býti normou výhradnou a dekretovati, že jenom úředníci jemu podléhající jsou ve veřejnoprávním služebním poměru k obci, kdežto všichni ostatní zaměstnanci, pod ustanovení jeho nespadající, že jsou k obci toliko v poměru soukromoprávním. Jednalo se spíše o to, aby výhody novým zákonem poskytnuté omezeny byly na ty úředníky, jimž služba u obce je povoláním stálým a výhradným a u nichž tedy o veřejnoprávní povaze jejich služebního poměru není pochybnosti.
Otázky, jaké právní povahy jest služební poměr ostatních zaměstnanců obce, zákon z 23. července 1919 se nedotýká, a dlužno ji tedy řešiti s všeobecných hledisek právních. Podle těch nebude však lze popříti veřejnoprávní povahu služebního poměru ani u všech těch ostatních zaměstnanců, kteří spadají pod pojem obecního úředníka, jak shora byl definován, a to již z toho důvodu, že jde o služební poměr ve všech jeho složkách totožný se služebním poměrem úředníků spadajících pod zákon z 23. července 1919, jemuž se u srovnání s tímto nedostává jedině momentu výhradnosti povolání, který však v tomto směru, t. j. pokud se týče formelně-právní povahy poměru, nepadá na váhu.
V § 40 zákon jako důsledek zásady proklamované v § 2/2 stanoví, že spory o příjmy služební a výslužné úředníka, o zaopatřovací požitky vdov a sirotků, jakož i ostatní spory, vzešlé ze služebních poměrů úředníka, rozhodují se pořadem instancí samosprávných. Uznává-li však zákon — ostatně shodně s hledisky ovládajícími naše právo vůbec — kompetenci správních úřadů za důsledek veřejnoprávní povahy poměru, o němž jest rozhodnouti, nutno zajisté užíti této zásadní kompetenční normy také na všechny ostatní poměry, pod zákon nespadající, jimž vzhledem k jejich vnitřní povaze přiznati jest charakter veřejnoprávní, a nutno tedy uznati nyní kompetenci úřadů správních pro všechny spory ze služebních poměrů všech obecních úředníků, kteří spadají pod pojem obecního úředníka, jak shora byl vymezen. I zde budiž poukázáno na nesrovnalosti, které by při opačném výkladu vznikly v Čechách při obecních úřednících, jimž přiznána povaha úředníků obecních ve smyslu zák. z 29. května 1908, kteří však pod zákon z 23. července 1919 nespadají; služební poměr jejich při opačném nazírání podléhal by nyní veskrze judikatuře řádných soudů, což by dojista bylo v naprostém rozporu s vývojovou tendencí úřednického práva komunálních svazů.
Poněvadž pak jde o předpis kompetenční, tedy o předpis práva formelního, dlužno jej aplikovati i na služební poměry v době, kdy zákon z 23. července 1919 počal působiti, již rozvázané, jestliže teprve po této době nastane nutnost rozhodovati o sporu z poměrů takových vzešlém. Rozhodným pro otázku kompetence bude jedině, kdy spor na úřad se vznáší (srovn. zásadu § 29 jur. normy), neboť teprve v této chvíli vzniká onen právní poměr mezi stranou a veřejnou mocí, pro nějž právě předpis kompetenční dává po jedné stránce právní normu. Po stránce materielní budou ovšem i na dále směrodatná ona ustanovení, jimž poměr nyní na úřad vznesený podléhal za svého trvání.
Je proto v daném případě lhostejno, že služební poměr stěžovatelův rozvázán byl usnesením obecního zastupitelstva z 30. srpna 1919, tedy ještě dříve, než zákon z 23. července 1919 počal působiti, kdyžtě spor z tohoto poměru teprve rekursem de praes. 12. září 1919. tedy již za účinnosti zákona byl na úřad k rozhodnutí vznesen. Vidí-li odvodní spis nesnáze v tom, že usnesení obecního zastupitelstva z 30. srpna 1919 vzhledem k právnímu stavu platnému v době, kdy bylo učiněno, má povahu pouhého prohlášení strany, které jen žalobou u řádných soudů může býti bráno v odpor a jehož naříkání není vázáno lhůtou rekursní, takže zůstává pochybno, od kdy bylo by eventuelní rekursní lhůtu počítati, dlužno podotknouti, že kompetenčním předpisem § 40, jímž ode dne účinnosti zákona rozhodování ve sporech ze služebního poměru obecních úředníků vzneseno bylo na úřady samosprávné, usnesení obecních orgánů v těchto věcech dříve učiněná nabyla povahy výroku úředního, jenž v zákonné lhůtě rekursní, počínající zároveň s působností nového zákona, toliko před příslušným nyní vyšším úřadem samosprávným může býti brán v odpor.
Ježto tedy žalovaný úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že judikatuře samosprávných úřadů ve smyslu § 40/1 zák. z 23. července 1919 podrobeny jsou spory jen z těch služebních poměrů obecních úředníků, které v době, kdy zákon počal působiti, ještě trvaly, odvolání stěžovatele z usnesení obecního zastupitelstva z 30. srpna 1919 pro nepříslušnost svoji odmítl, aniž předem zjistil, zda stěžovatel byl obecním úředníkem ve smyslu shora vytčeném, jehož služební poměr podléhá nyní judikatuře úřadů samosprávných, bylo naříkané rozhodnutí jako nezákonné dle § 7 o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 699. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 177-181.