Č. 652.

Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem:
I. * Zajišťovací opatření mohou býti předsevzata jen v případech, které zákon připouští, a v obsahu i formě zákonem předepsané. — II. * Zabavení zásob koží nemůže býti pokládáno za přípustné opatření zajišťovací, ježto není opatření takové nikde v zákoně výslovně stanoveno. — III. * Z § 5 nař. vl. z 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n. nemůže ministerstvo pro zásobování lidu odvozovati právo, odníti vlastníku právo volného nakládání se zásobami zjištěnými dle předcházejících předpisů tohoto nařízení, z důvodů jakýchkoliv opatření prozatímních.
(Nález ze dne 5. ledna 1921 č. 11102/20.)
Věc: P.-K. továrna na kůže (adv. dr. Alfr. Meissner z Prahy) proti ministerstvu pro zásobování lidu (zast. min. taj. Drem Vrat. Řezníčkem) o zajištění koží.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Dne 16. února 1920 konala se v továrně stěžovatelčině v K. komise, vypsaná trojčlenným výborem pro regulaci obchodu a zajištění zásob koží, jejíž hlavním účelem bylo vyšetřiti, zda kůže jsou v továrně hotové či v díle, hodí-li se pro lidové ošacení, a zjistiti množství těchto zásob. Komise zúčastnilo se svým zástupcem také ministerstvo pro zásobování lidu. Při komisi té bylo mimo jiné shledáno, že v závodě je v 6 jamách založených v listopadu a prosinci 1919 zboží pocházející z nově zakoupených surovin po uvolnění obchodu. Kůže v těchto 6 jamách naložené byly zástupcem ministerstva pro zásobování lidu zabaveny až do zjištění správnosti hlášení. Opis protokolu o jednání této komise sepsaného byl dodán stěžovatelce s přípisem ze dne 20. února 1920 č. 15645, kterým byla stěžovatelka vybídnuta, aby písemně oznámila, kolik a jakých koží a kdy zcizila a vyvezla z továrny v K. v době od 1. října 1919 do 15. ledna 1920. Stížnost směřuje proti tomuto přípisu výslovně jen, pokud jím stěžovatelka byla vyrozuměna, že bylo ministerstvem pro zásobování lidu uznáno, že kůže naložené v 6 jamách v továrně byly zabaveny, a vytýká výroku tomu nezákonnost.
Stížnost tu shledal nejvyšší správní soud oprávněnou na základě těchto úvah:
Jednou ze základních zásad, na nichž spočívá nynější právní řád, jest zásada nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Princip tento vyslovený v čl. 4 staré ústavy rakouské a převzatý v § 109 ústavní listiny republiky československé vylučuje každý zásah moci výkonné do soukromého vlastnictví, nedovoluje-li zásah ten výslovně norma zákonná.
Avšak i když taková norma zákona tu jest, jeví se býti vzhledem ke zmíněnému principu vždycky jen předpisem výjimečným, jenž vylučuje každou interpretaci extensivní i všeliké použití obdobou, a žádá, aby zásah moci výkonné výjimečně připuštěný dál se vždy jen v případech a za podmínek, v rozsahu i formě stanovených v zákoně samém. Bylo by tudíž možno i sporné zabavení koží v soukromém vlastnictví stěžovatelově se nalézajících uznati za přípustné jen tehdáž, kdyby tu bylo ustanovení zákonné, které tento zásah moci výkonné do soukromého vlastnictví dovoluje.
Naříkané rozhodnutí samo neuvádí žádného předpisu, o nějž se opírá, a nezbývá tudíž nejvyššímu správnímu soudu, než projíti všechna ona ustanovení, která se obírají hospodářskou úpravou výroby a obchodu s kožemi a usněmi, a zkoumati, zda žalovaný úřad nemohl své rozhodnutí na některém z nich založiti.
V tom směru sluší především vytknouti, že nález v odpor vzatý nemohl nikterak na mysli míti vládní nařízení ze dne 19. února 1919 č. 94 sb. z. a n., a to již proto, že toto nařízení bylo ve svém celku zrušeno počínajíc dnem 30. září 1919 novým nařízením vládním o výrobě a obchodu s kožemi a obuví ze dne 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n. a nemělo tudíž již platnosti v den, kdy naříkané rozhodnutí bylo vydáno (20. února 1920).
V té době byla v účinnosti toliko vládní nařízení ze dne 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n. o soupisu zásob zboží pro ošacení obyvatelstva a shora citované nařízení ze dne 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n. o výrobě a obchodu s kožemi a obuví; prvé však jen do té míry a stran těch předpisů, které se netýkají práva požadování koží, usní a obuvi, neboť v tom směru obsahují §§ 2 a násl. posléz uvedeného novějšího nařízení pravidla jiná, přizpůsobená uvolnění výroby a obchodu s kožemi a obuví, které tímto nařízením bylo prohlášeno, jakož i jiné předpisy o kompetenci úřadů, odchylné od ustanovení nař. ze dne 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n.
Zbývají tedy pro daný případ, ve kterém se jedná o zabavení koží
u příležitosti revise jejich hlášení, jedině předpisy nařízení ze dne 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n. jako norma, dle které možno posuzovati zákonnost učiněného opatření. V §§ 2—5 tohoto nařízení upraveny jsou podmínky, za kterých mohou kůže býti od vlastníka pro účely veřejné požadovány, v odst. 2 § 11 téhož nařízení pak jedná se o propadnutí zásob, jež za určitých předpokladů může nastati. Avšak o tom, že by některý úřad mohl kůže u výrobce se nalézající zabaviti, zejména zabaviti je proto, že není zjištěno náležité jejich hlášení, není v citovaném
nařízení nikde zmínky. Naříkané rozhodnutí nedopouští dle svého znění výklad, že úřad, vyslovuje »zabavení« koží, použil jen nevhodného výrazu a že měl na mysli vlastně »propadnutí« zboží, o němž svrchu uvedený předpis jedná. Avšak i kdyby přes toto znění bylo lze se přenésti, a mohl nebo chtěl se v naříkaném rozhodnutí spatřovati výrok vyslovující propadnutí sporných koží ve smyslu normy shora citované, nebylo by lze rozhodnutí to uznati správným. Vždyť předpis § 11 nařízení ze dne 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n. v podstatě souhlasně s § 10 staršího nařízení ze dne 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n., derogovaného pokud jde o kůže pro výrobu obuvi, jak výše objasněno, uvádí propadnutí koží jen jako část trestu uvaleného trestním nálezem na přestoupení předpisů tam uvedených. Předpokládá se tudíž provedené trestní řízení, které skončilo výrokem odsuzujícím a zjišťujícím jak objektivní, tak i subjektivní povahu přestoupení zákonných norem, které zákon trestem stihá. Toho všeho však v případě tomto nebylo.
Zbývá tudíž jen uvážiti, zda naříkané rozhodnutí, jež obmezuje zabavení koží časem a výminkou (»až do zjištění správnosti hlášení«), nechtělo vlastně jen vysloviti jakési zajišťovací opatření prozatímní, kterým se měla zabezpečiti účinnost nějakého budoucího opatření moci výkonné, snad propadnutí koží, jež by bylo učekávati pro případ, že hlášení se správně nestalo.
Ve smyslu tomto nesly se také vývody přednesené zástupcem žalovaného úřadu při veřejném ústním líčení, jenž prohlásil, že ministerstvo pro zásobování lidu, kterému jest uložen dohled nad soupisovou a odváděcí akcí (§ 5 nařízení ze dne 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n.), musí míti také právo výsledky této akce zajistiti a k tomu účelu zásoby prohlásiti za zabavené jako prozatímní opatření pro dosažení výše uvedeného účelu.
Avšak ani kdyby v tomto smyslu byl v odpor vzatý výnos pojímán
a vykládán, nemohl by býti uznán důvodným. Neboť i tento prozatímní zásah v soukromé vlastnictví nesmí se státi, nemůže-li se opříti o příslušnou normu zákonnou. Normu takovou však citované předpisy nechovají. Zejména nelze právo k tomuto zásahu odvozovati z dohlédací moci propůjčené ministerstvu pro zásobování lidu v § 5 nařízení ze dne 23. září 1919 č. 523 sb. z. a n., jejíž rozsah i obsah jest v zákoně určen toliko všeobecným poukazem na povinnost bdíti nad tím, aby jednotlivé firmy množství koží dle § 3 určené v čas odvedly. Mezi právy osob pak, jimž dozor ten bude svěřen, o nichž v poslední větě § 5 citovaného nařízení jest řeč, rovněž není právo zabaviti kůže, byť i jen dočasně anebo pod výminkou. Z tohoto ustanovení zákona nelze tedy odvoditi právo k tak dalekosáhlému opatření, jakým se jeví konfiskace soukromého vlastnictví. Chtěl-li by zákon v dohlédací moc úřadu i toto právo vložiti, musil by to výslovně a zvláště ustanoviti. Toho však neučinil. Naopak neobmezil ani držitele zásob koží úředně již zjištěných ve volném s nimi nakládání, dovolil mu, aby z nich odprodával (srovn. poslední větu § 4), ale ustanovil, že odprodej takových koží neosvobozuje jej od povinnosti, dodati plně kvotu dle § 3 uloženou.
Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k úsudku, že pro vyslovené zabavení koží není zákonného předpisu, a zrušil proto naříkané rozhodnutí po rozumu § 7 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 652. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 77-79.