NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 22 (1913) - Mnich, složivší slavné sliby řeholní, není svéprávným a nemůže býti členem správní rady akciové společnosti

— 363 —

Praktické případy.

Mnich, složivší slavné sliby řeholní, není svéprávným a nemůže byli členem správní rady akciové společnosti.
Návrhu několika majitelů akcií jisté společnosti akciové, aby G. S., jsa knězem řádu Augustiniánského a tudíž vázán slavným slibem chudoby, jako člen správní rady této akc. společnosti byl vymazán z obchodního rejstříku, zemský soud v B. nevyhověl.
Důvody:
Aktivní legitimace žadatelů není nikterak prokázána, neb nepředložili ani akcií, ani potvrzení správní rady, že akcionáři jsou.
Leč nehledě ani k této okolnosti, není žádost odůvoděna.
Jest sice zjištěno vyjádřením C. S., že jest členem řádu Augustiniánů a že složil předepsané sliby klášterní1), tedy také votum solenne paupertatis, a že by zůstávaje v klášteře jako mnich,
své jmění správo váti a nového nabýti nemohl.
Avšak není v klášteře, nýbrž exponován jako první vicepresident cukrovaru v N., společnosti s ob mez. ruč. a ředitel ekonomie a má za tím účelem dočasnou dovolenou s plnou mocí klášter ve společnosti zastupovati a pobírá plat stálý 13500 K.
On tedy po čas této dovolené a tohoto exponování neplatí, co k řádu příslušný (sic), má peculium a s tím, tedy se svým platem, může volně disponovati. I
364 —
To vychází z ustanovení dvorního dekretu z 21. dubna 1786, čís. 542 sb. z. s. a dvorního dekretu z 22. prosince 1788, č. 939 sb. z. s. per analogiara, vide také Horten Z. P. O. str. 17.
Jest tedy svéprávným a jest požadavku § 34. akc. regul. zadost učiněno.
Konečně i kdyby se za to mělo, že on majetku nabývati nemůže, platilo by to obmezení pouze o nabývání majetku pro sebe; pro klášter neb někoho jmého by majetku nabývati mohl a byl by' tedy pouze relativně nesvéprávný.
Tu dlužno uvážiti, že on, jako člen představenstva akciové společnosti, nenabývá z obchodů uzavřených majetku pro sebe, nýbrž pro společnost (čl. 229., 230., 241. obch. zák.).
Člen představenstva pak dle čl. 227. obch. zák. ani nemusí míti akcie společnosti, nemusí býti akcionářem a nemusí míti majetku, což u jednotlivého člena není ani nebezpečím, ježto dle čl. 241. obch. zák. za škody členi představenstva ručí solidárně a dle čl. 25. stanov společnosti každý člen správní rady kauci složiti musí.
Také dle § 1018. obč. zák. i když by C. S. sebe sama nemohl zavázati, jednání jeho v mezích plné moci vykonané zavazuje zmocňujícího, tudíž akciovou společnost.
Rekurs proti tomuto usnesení podaný vrchní zemský soud zamítl.
Důvody:
V této záležitosti neběží o to, zda-li G. S. jako řeholník jest co do způsobilosti k právním činům v jistém směru obmezem, nýbrž o to, zda-li řeholníci mohou za jinou osobu jednati, t. j. pro ní práva nabývati a za ni závazky podstupovati.
Kdyby se i za to mělo, že řeholníci nejsou způsobilými nabývati jmění pro sebe jednáním inter vivos a že jsou též nezpůsobilí právním jednáním samy sebe zavázati, ačkoliv — nehledí-li se k přesným předpisům občanského zákona řeholníků se týkajících — staré předpisy politické nejsou v tomto ohledu dosti jasnými, tedy přece dlužno uznati, že i řeholníci jsou způsobilí k právoím činům potud, že mohou jednati za jiné, ježto jsou až na jistá obmezení v právu rodinném a majetkovém zcela svéprávní. Že tomu tak jest, vychází z toho, že dle § 192. a 281. obč. zák. řeholník může býti mimořádně t. j. v případě § 198. obč. zák. jako blízký příbuzný i poručníkem a opatrovníkem a dle § 1018. obč. zákona i zmocněncem jiného.
Že z poměrů takových může povstati ručení zastupujícího za škodu, není nikterak na závadu, ježto může řeholník též zodpovědným se státi za škodu nedovoleným činem povstalou zejména i dle § 866. obč. zák. (srovnej též per analogiam § 248. obč. zák.). —
Správní rada t. j. představenstvo akciové společnosti jest pak vůči společnosti samé, pokud jde o nabývání práv a podstupování závazků, v analogickém poměru jako zmocněnec ku zmocniteli, jak se to podává ze srovnání čl. 230. a 241. odst. 1. obch. zák. s § 1017. obč. zák., pak ze srovnání čl. 241. odst. 2. obch. zák. s § 1009. poslední věta § 1012. obč. zák. (Srovnej též § 264. obč. zák)
Jest tedy otázka, zda-li C. S. jest způsobilý nabýti jmění pro sebe a též vlastním jménem se zavázati, v daném případě úplně lhostejnou a bylo proto usnesení v odpor vzaté potvrditi.
Jen mimochodem se podotýká, že C. S. byl dle protokolu o řádné valné hromadě ze dne 3. dubna 1910 zvolen za člena správní rady pouze na jeden rok, že dalšího protokolu o pozdější valné hromadě nebylo soudu předloženo a že tudíž dle spisů není zjištěno, že G. S. jest dosud členem správní rady.
Do volacímu rekursu nejvyšší soud vyhověl a usnesení soudů nižších změnil v ten smysl, že v obchod, rejstříku provedený zápis C. S. jako člena správní rady uvedené akc. společnosti sluší vymazati.
Důvody.
Za výmaz žádají stěžovatelé z toho důvodu, že řeholník ten není svéprávný. Jmenovaný připustil, že jest členem Augustiniánského kláštera sv. Tomáše v B. a složil slavné sliby řeholní. Podle § 9. stanov akciové společnosti může býti členem správní rady toliko osoba svéprávná, která »má« nejméně 10 akcií.
Tohoto stavu věci nedbá soud rekursní, vychází-li při svém rozhodnutí pouze z toho, že představenstvo akciové společnosti stojí k této v poměru zmocněnce ke zmocniteli, a pokouší-li se prokázati, že řeholník je způsobilým, aby za jinou osobu jednal, pro ni nabýval práv a vcházel v závazky. Neboť vše to nemá s přítomnou otázkou vůbec nic co činiti.
Všechna usnesení valné hromady akciové společnosti, jež podléhají zápisu do obchodního rejstříku, musí býti soudem rejstříkovým přezkoumána ohledně své platnosti, jmenovitě ale v tom směru, odpovídají-li stanovám. Dlužno tudíž v přítomném případě toliko zkoumati, zda ohledně G. S. jest tu dán v stanovách vytčený požadavek svéprávnosti.
O soukromoprávních účincích slavného slibu chudoby neobsahuje všeobecný zákon občanský podrobného předpisu, toliko v § 573. vš. obč. zák. jest stanovena nezpůsobilost činiti poslední vůli a jak na tomto místě, tak i §§ 539. a 761. se poukazuje na nařízení politická. Jest tudíž odůvodněno, jestliže dle čl. VIII. úvoz. pat. také tam, kde občanský zákonník se neodvolává výslovně na tato politická nařízení omezující aneb blíže určující práva soukromá, se k předpisům těm přihlíží. Podle práva církevního měl slib — 366 —
chudoby důsledně ten účinek, že řeholník byl nezpůsobilým pro svoji osobu nabývati majetkových práv neb také jen jich míti. Tato právní zásada, jež platila též v právu obecném i ve statutárních právech rakouských zemí dědičných, nebyla sice v politických nařízeních výslovně vyjádřena; leč není za těžko dokázati z nařízení těch, že zásada ta byla považována za samozřejmou. Podle dvorního dekretu ze dne 9. listopadu 1781, č. 30 sb. z. s. byli řeholnící, kteří vstoupili do stavu kněží světských, teprve »od doby vystoupení ze řádu . . . způsobilými a účastnými vůbec všech dědictví jakož i jiných nabytí per donationes atd.«; podle dvorního dekretu ze dne 30. srpna 1782, č. 72 sb. z. s. byli po zrušení svého kláštera ode dne oznámeného jim zrušení oprávněni dědictvím a každým jiným zákonným způsobem nabývati a vlastnictví na sebe převáděti . . .
Již z toho vychází jasně na jevo, že řeholníci, pokud jako tací byli ve svazku kláštera, neměli oné způsobilosti, vztažně oprávněnosti. Totéž argumentům a contrario vyplývá z četných nařízení, která řeholníkům pro určité případy úplně neb částečně přiznávala právní způsobilost, tak dvorní dekrety ze dne 21. dubna 1786, č. 542 z. s., ze dne 6. listopadu 1786, č. 593 sb. z. s, ze dne 12. listopadu 1788, č. 939 sb. z. s., ze dne 13. června 1793 (Kropatschek Sammlung II, str. 451) a j. Ve dvorním dekretu ze dne 23. března 1809, č. 887 sb. z. s. kladou se naproti řádovým domům osvobozeným od zákazu nabývati »profese k nabývání nezpůsobilém Také ze znění citovaného § 573. vš. obč. zák. vychází na jevo, že příslušníci některého řádu neb kláštera nemohou nabývati úplného vlastnictví.
Pro rakouské právo nemůže tudíž býti pochybnosti, že slavný slib chudoby má zásadně za následek jako účinek soukromoprávní nezpůsobilost k nabývání vlastnictví.2) Z toho plyne, že klášterníci, kteří slib takový složili, nejsou již svéprávnými, neboť za svéprávného lze považovati pouze toho, kdo může samostatně pro sebe nabývati majetkových práv a jimi samostatně dle své vůle nakládati.
Prvá stolice má za to, že G. S. přes to má způsobilost nabývací a disposiční, ježto se svolením představeného řádu nedlí v klášteře, zastupuje řád jako zmocněnec při společenstevním cukrovaru v N. a jako hospodářský ředitel má plat 13500 K. Prvá stolice odvolává se při tom na dvorní dekrety ze dne 21. dubna 1786, č. 542 sb. z. s. a ze dne 22., správně 12. prosince 1788, č. 939 sb. z s.
Tento náhled nelze uhájiti. Zneuznáváť především podstatu a dosah platnosti citovaných politických nařízení. Tato byla nutnými proto, že dvorními dekrety ze dne 22. července 1783 (sbírka zákonů císaře Josefa II., svazek 2 str. 382) a ze dne 12. září 1783 — 367
(tamže str. 387) bylo dovoleno povolávati na farní beneficia a za místní kaplany hodné toho řeholníky. Tito řeholníci ustanovení mimo kláštery ve skutečné duchovní správě3) měli býti oprávněni »nabývati světských statků a majetku, jakož i nakládati tím po právu poslední vůlí«.
Takováto ustanovování byla ale záhy omezena, a již dekretem dvorní kanceláře ze dne 2. dubna 1802 (sbírka zákonů politických, sv. 17. str. 70) zakázána, a ti řeholníci, kteří tenkrát byli ustanovení v držbě některého obročí anebo toliko jako kooperatoři, měli (bod 10.) do tří měsíců prohlásiti, zda si vyhražují návrat do svého kláštera či nikoliv. Na takové řeholníky, ustanovené přede dnem 2. dubna 1802, vztahuje se ustanovení § 573. vš. obč. zák., že řeholníci mohou činiti poslední pořízení, jsou-li tak postaveni, že dle nařízení politických (tudíž nikoliv následkem pouhého svolení řádového představeného) nemohou již býti pokládáni za příslušníky řádu.
Ježto přirozeně žádný z oněch řeholníků není již na živě, pozbyly dvorní dekrety svrchu uvedené již platnosti. Obdobné použití jest vzhledem k jich výminečné povaze zakázáno samo sebou. Ostatně bylo dekretem dvorní kanceláře ze dne 7. července 1827 (sbírka zák. pol., sv. 55. str. 125) »aby bylo opět zavedeno zachovávání slibu chudoby«, nařízeno, že »žádný v komunitě žijící řeholník nemá míti zvláštního jmění, z čehož činí výjimku toliko ti, kteří jsou vzdáleni ze svého kláštera jakožto veřejní profesoři aneb jinak v některém veřejném ústavu«.
V tomto právním stavu nenadešla od té doby nehledě k výjimkám, o které se tu jedná, žádná změna.
Jest tudíž pro nabývací a nakládací nezpůsobilost osob ve svazku řádu se nacházejích a zmíněný slib složivších lhostejno, zda dlí v klášteře či se svolením řádového představeného mimo klášter, a rovněž nemůže na to vykonávati žádného vlivu jakékoliv zmocnění. Dokonce nemůže ale obstarávání světských záležitostí a přijímání odměny zato, zjev stejně cizí platnému právu jako právu církevnímu zjednati klášterníku svéprávnost, jež mu po zákonu chybí.
Jsou tudíž dne 3. dubna 1910 a dne 9. dubna 1911 provedené volby C. S. za člena správní rady v rozporu se stanovami a neplatnými, pročež na základě prvé uvedené volby povolený a provedený zápis téhož do obchodního rejstříku musí na stavší se oznámení býti odstraněn. Dle toho bylo, jak připouští § 16. nesp. patentu, dovolacímu rekursu vyhověno a za změny usnesení soudů nižších nařízen výmaz onoho zápisu.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 4. června 1913, č. R III 252/13 .) J. P.

Pozn. Pokory, čistoty a dobrovolné chudoby.*
Pozn. Jmenovaný mnich byl po řadu let až do poslední doby zapsán jako koncessionář a vlastník několika celých tratí železničních v železn. knize.*
Pozn. Ne tedy v pouhých hospodářských resp. výdělkových postaveních.*

Citace:

Mnich, složivší slavné sliby řeholní, není svéprávným a nemůže býti členem správní rady akciové společnosti. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 8, s. 389-393.