NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3750.

Osmihodinná doba pracovní: * Pokuty uložené podle § 13 zák. č. 91/1918 plynou do chudinského fondu obce.
(Nález ze dne 14. června 1924 č. 10807.)
Věc: Okresní nemocenská pokladna v A. (adv. Dr. Frt Wien- Claudi z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o přikázání peněžité pokuty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é v A. ze 14. července 1922 byl uznán Arnošt G., pekař v A., vinným přestupkem § 4, odst. 2 zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb., poněvadž ve své živnosti pracoval i v neděli, a odsouzen dle § 13 téhož zák. k peněžité pokutě 500 K ve prospěch reservního fondu okr. nemoc, pokladny v A., v případě nedobytnosti k trestu vězení na 30 dnů.
K odvolání odsouzeného potvrdila sice zsp rozhodnutím z 23. února 1923 výměr, nařídila však, aby pokuta byla přikázána ve prospěch fondu chudinského a nikoliv reservního fondu okr. nemoc, pokladny v A.
Tomuto příkazu vyhověla osp výměrem ze 16. července 1923 a přikázala zmíněnou peněžitou pokutu místnímu obecnímu fondu chudých. Odvolání st-lky z tohoto výměru zsp v Praze rozhodnutím ze 4. srpna 1924 nevyhověla z důvodu, že tu jde o přestupek policejní, a že vzhledem k tomu, že zákon o 8 hod. době pracovní neobsahuje žádného ustanovení, pokuta pro přestupek tohoto zákona uložená dle dekretu dvor. kanceláře ze 6. března 1840 č. 413 Sb. just. zák. plynouti má do chudinského fondu obce, kde přestupek byl spáchán.
Odvolání okr. nemoc, pokladny v A. z tohoto rozhodnutí nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého. Ve stížnosti na nss vytýkající nař. rozhodnutí nezákonnost, opakuje st-lka svůj v řízení správním hájený právní nozor, že zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. jest vlastně jen doplněním a rozšířením zák. ze 16. ledna 1895 č. 21 ř. z. Tento zákon poukazuje na trestní ustanovení živn. řádu, dle něhož (§ 151) poněžité pokuty plynou do reservního fondu okr. nemoc, pokladny a jen když tu není příslušnosti k nemoc, pokladně, do chudinského fondu obce, kde čin byl spáchán. Arnošt G. své dělníky pojistil u okr. nemoc, pokladny v A., přísluší tudíž pokuta jejímu reservnímu fondu. V rozhodnutí cit. dvor. dekret z 6. března 1840 č. 413 Sb. just. zák. platí jen subsidiárně, pokud tu není zákona specielního. Zástupce st-lčin při ústním líčení poukazoval ještě zvláště na úzkou souvislost četných ustanovení zák. o osmihodinné době pracovní a živn. řádu, dovozuje, že zák. o osmihodinné době pracovní jest jen doplňkem živn. řádu právě tak, jako jím jest zák. o nedělním klidu.
Tento názor nss nesdílí. St-lka má potud pravdu, že zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. obsahem jednotlivých předpisů svých úzce souvisí s předpisy živn. řádu, čemuž svědčí zejména nadpisy, jež pojednávají o pracovních přestávkách, o práci přes čas, o práci noční, o práci mladistvých dělníků a žen. Z toho však ještě neplyne, že by bylo považovati tento zákon dle úmyslu zákonodárce za doplněk živn. řádu s důsledky dovozovanými stížností.
Kdyby byl správný náhled stížnosti, že použití tohoto zákona závisí na tom, spáchán-li trestní čin v konkrétním případě živnostníkem čili nic, byl by nutný důsledek, že v takových případech bylo by použíti i v ostatních vztazích předpisů živn. řádu, zejména také jeho předpisů o příslušnosti, které provádění tohoto zákona v poslední stolici přikazují min. obch. Pak by i v tomto případě bylo nutno míti za to, — ježto není odchylného předpisu — že rozhodnutí tohoto sporu přísluší nikoliv min. soc. péče, nýbrž min. obch.
Tento závěr odporoval by však výslovnému předpisu § 16 zák. č. 91/1918, který beze zřetele k povaze podniku provedení tohoto zákona přikazuje min. soc. péče, jak tímto zákonem i na četných místech ministr soc. péče jest pověřen výkonem, zejména povolováním hojných výjimek z přísných zákonných předpisů, aniž rozlišuje, jde-li o podnik podrobený živn. řádu čili nic.
Samostatnost obou těchto zákonů jest též zřejmá z podstatně různého jejich obsahu. Účinnost živn. řádu — jemuž jest vtělen zákon o nedělním klidu jako § 75, — jest omezena na podniky, na něž se vztahují předpisy živn. řádu (čl. 6 cís. pat. z 20. prosince 1859 č. 227 ř. z.), kdežto zákon o osmihodinné době pracovní platí nejen pro tyto, nýbrž také pro podniky, závody a ústavy provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného nebo dobročinného, pro hornické, zemědělské a lesní podniky, tudíž pro četné obory a povolání nepodléhající živn. řádu (§ 1 cit. zák. č. 91/1918).
Přihlédne-li se k tomu, že zákon tento obsahově zasahuje do všech oborů hospodářského života a neomezuje se na podniky podrobené živn. řádu, lze dospěti dle názoru nss-u jen k tomu jedinému závěru, že zákon ten jest normou sociálně-politickou všeobecné povahy, platnou vedle předpisů zvláštních, upravujících provozování jednotlivých povolání a že musí býti hodnocen jako norma sui generis.
Také trestní ustanovení § 2 zák. č. 21/1895 nemohlo by obstáti vedle trestní sankce § 13 zák. č. 91/1918 a ustoupilo by, jakožto ustanovení normy dřívější, tomuto pozdějšímu zákonu, jehož trestní předpis § 13 se od oné podstatně liší i co do druhu, i co do výměry trestu, i co do instanční příslušnosti (§ 2 zák. č. 21/1895, §§ 131 násl., 141 a násl. živn. řádu).
Trestní ustanovení obou těchto zákonů trvají však neztenčeně vedle sebe. Tomu také svědčí nař. vl. z 21. března 1919 č. 150 Sb., jež obnovilo účinnost zákonů o nedělním klidu č. 21/1895 a 125/1905 v plném rozsahu.
Jelikož pak trestní sankce § 13 zák. o osmihodinné době pracovní sice vymezuje skutkovou podstatu trestních činů a určuje tresty pro přestoupení tohoto zákona, nemá však předpisu, kam plynou peněžité pokuty dle tohoto zákona uložené, třeba se říditi všeobecnou normou dekretu dvorské kanceláře ze 4. března 1840 č. 413 Sb. just. zák., dle něhož pokuty za přestupky policejní plynou do chudinského fondu obce, kde přestupek byl spáchán.
Dle těchto úvah nemohl nss seznati, že by nař. rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem a zamítl proto stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3750. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 102-104.