Právo občanské.
Dr. Ernest Till, Nauki ogólne austryackiego prawa prywatnego. Třetí vyd., Lwów, 1911 (510 str.).
Spisovatel podává nám v přítomném spise všeobecnou část rakouského práva občanského. V rozdělení drží se obvyklé soustavy. Dělí spis na pět dílů. V prvním jedná o právu objektivním, v druhém o právu subjektivním, v třetím o právních skutečnostech, ve čtvrtém o výkonu, držbě a ochraně práv a v pátém o vlivu času na právní poměry. První díl pojednává o právu vůbec a o rakouském právu soukromém zvláště, o tvoření se práva objektivního, o rozdílných normách práva soukromého a o užití práva. Při líčení literatury občanského práva rakouského probírá nejprve spisy německé, pak polské, ruské, české a vlašské. Údaje o německé a polské literatuře jsou jaksi malým historickým náčrtem bibliografickým. Dějiny literatury německé dělí na tři periody. Každá z nich má svého literárního vůdce. V první jest jím Zeiller, v druhé Wagnerův časopis a v třetí Unger. Po Ungrových spisech vyšla celá řada děl monografických. Autor jmenuje tu na prvním místě práce Randovy. Jeho „Besitz“ označuje jako práci obdivuhodné erudice, jedno z rakouských právnických děl nejvíce vynikajících. Totéž uvádí o jeho „Eigenthumsrecht“, připomínaje, že Randa taktéž veliké zásluhy si zjednal svou monografií o vodním a obchodním právu, a o závazcích k náhradě škody, publikovav mimo to celou řadu rozprav, které v literatuře rakouské civilistiky mezi ty nejlepší patří. V literatuře polské dotýká se autor účastenství, které brali polští právníci na pracích zákonodárných. Vlastní práce literární začínají teprve r. 1861. Z literatury české cituje vedle prací Randových spisy Tilschovy, Stupeckého, Jičínského, Pavlíčka, Hellera, Pospíšila, a Krčmáře, z právnických časopisů „Právníka“ a „Zprávy právnické jednoty moravské“.
Kromě literatury v kapitole této dotčené neopomíjí autor ještě speciální literatury, kterou při jednotlivých právních otázkách uvádí. Při tom ovšem hájí své stanovisko. Při luštění obtížné záhady, proč neznalost zákona neomlouvá, odmítá fikci, že zákon jest každému povědom. Zásada tato musí nevyhnutelně platiti, aby zákon měl síly.
V právu subjektivním jedná autor o jeho podstatě a o jeho rozdílech hledíc ku předmětu i obsahu a po té o osobách. Zde nejprve o člověku jako osobě a pak o osobách právnických, o věcech a jmění, v tom pak i o hodnotě a ceně. V příčině osob právnických stojí jaksi na stanovisku germanistickém. Právnické osoby jsou mu totiž osoby v právním slova smyslu, které nejsou lidmi. Právo soukromé jich však netvoří. Nachází je již hotové. Dává jim jela způsobilost ku právu a právním činům. Pochybnou otázku, zda je korporace zodpovědna za bezprávné činy svých orgánů, rozřešuje ve smyslu zodpovědnosti. Nečiníť tu zákon rozdílu mezi zodpovědností osob fysických a právnických ani v hranicích viny kontraktní ani zakontraktní. V části třetí o právnických skutečnostech jedná autor o vzniku, změně a zániku práva, o právním jednání, jeho účinku, vadách projevu, neplatnosti, zrušitelnosti a bezúčinnosti a obecném pojmenování právního jednání, jakož i o jednání bezprávném. Zde v první řadě třeba vytknouti obsažnost popisu projevu vůle a jeho vadách. Autor dotýká se tu obou teorií, vůle a projevu. Sám vyslovuje se pro platnost projevu, dokud rozpor mezi projevem a vůlí se neprokáže. Ukazuje ze zákona, že to jest také stanovisko rakouského práva.
Část čtvrtá probírá výkon práv, držení, a ochranu práv, část pátá vliv času, jeho počítání, promlčení a vydržení. K celému spisu připojen jest alfabetický seznam.
Jak již dotčeno, všimá si autor při jednotlivých institutech podrobně literatury rakouského soukromého práva, takže není otázky, která by tu nedošla jeho pozornosti a také jeho příslušného ocenění. Knihu jeho možno tedy označiti jako vynikající obohacení literatury rakouského práva soukromého.
Dr. M. Stieber.