NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 488.

Zabírání bytů: * V § 2 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nejsou případy, ve kterých obec (spol. bytový úřad) nemůže schválení smlouvy odepříti, taxativně vymezeny. Také osobám, které v obvodu bytovém po právu bydlí, nesmí býti schválení smlouvy nájemní, kterou si zajistí nový byt, odepřeno pouze z důvodu, že nejsou splněny předpoklady § 14.
(Nález ze dne 1. července 1920 č. 5828.)
Věc: Albín Strauch na Smíchově (adv. Dr. Jaroslav Nebesář z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o neschválení nájemní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Bytová komise na Smíchově odepřela schválení nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a majitelkou domu čp. 406 na Smíchově o bytu č. 10 v III. patře proto, že stěžovatel nevyhovuje podmínkám § 14 zák. o zabírání bytův z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a nař. Společný bytový úřad v Praze rozhodnutím z 22. března 1920 potvrdil toto usnesení podstatně z téhož důvodu, což stížnost naříká jako nezákonné a pro vady řízení poukazujíc k tomu, že stěžovatel jest od 1. února 1910 zaměstnán u jedné z největších firem dopravních jako expedient, že nerušené provozování podniku toho jest v zájmu veřejném a že stěžovatel dosavadní byt svůj v Karlíně následkem výpovědi musel opustiti.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o této stížnosti dal místo následujícím úvahám:
Zákon o zabírání bytův obcemi má zřejmě za účel, aby osobám, které v určitém bytovém obvodu bydleti musí, tam však bytů nemají, k bytům dopomohl — zabráním bytů a místností prázdných nebo přespočetných neb i místností jiným účelům slouživších, pokud jsou jako byty upotřebitelny.
Zákon o zabírání bytů nelze tudíž vykládati a upotřebiti jen o sobě, nýbrž dlužno přihlížeti též k ustanovením jiných zákonů, zejména též k zákonům o právu vlastnickém, o omezení práva stěhovacího a k zákonům určujícím práva osob v obvodu bytovém bydlících.
Dle zákona z 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. nesmí přesídliti nikdo do obvodu některé obce, která byla zmocněna k zabírání bytů, pokud neobdržel písemné povolení k přesídlení od této obce nebo příslušného bytového úřadu.
Povolení toho však netřeba osobám, které mají v obci právo domovské, pak státním a železničním zaměstnancům v činné službě (§ 8). Srovnají-li se ustanovení tato s § 14 zákona o zabírání bytů, je zřejmo, že ustanovení toho může býti užito pouze u osob, které nemajíce již v obci nebo v bytovém obvodu bytu, teprve do obce se chtějí nastěhovati, že však nelze ho užíti na osoby, které v bytovém obvodu již bydlí. Ohledně osob těch platí, pokud jsou státními občany republiky československé, nyní ústavní listina uvedená v platnost zákonem z 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n., dle níž (§ 108) každý státní občan může se usazovati na kterémkoliv místě Československé republiky a pokud se týče doby před 6. březnem 1920 čl. 6 zákl. zák. o všeob. právech státních občanů, dle kterého se státní občan v každém místě státního území může zdržovati a usídliti. Dále sluší hleděti na § 11 ob. zřízení, dle kterého obec společníkům obecním a přespolním, když vykáží se o svém právu domovském, nemůže zabrániti pobyt ve svém obvodu, pokud nejsou veřejné dobročinnosti na obtíž a sami se svými příslušníky vedou bezúhonný život, jakož i na podstatně stejné ustanovení § 34 obec. zřízení pro Prahu. Obec nebo společný bytový úřad může dle § 4 zákona z 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. naříditi, aby se některá osoba z obvodu jejího vystěhovala pouze tehdy, když osoba ta ponechavši si dřívější byt přistěhovala se do obvodu společného bytového úřadu po 1. listopadu 1918, avšak dříve, nežli zákon ten nabyl účinnosti, tedy před 24. dubnem 1919 a neprokáže, že její pobyt v obci nebo v bytovém obvodě jest nutný.
Z ustanovení těchto jde, že osobám, které nastěhovaly se do toho kterého bytového obvodu před 1. listopadem 1918 a u kterých nenastaly okolnosti v § 11 ob. zříz. pro Čechy nebo § 34 ob. zříz. pro Prahu uvedené, vyhoštění z obce odůvodňující, nesmí býti v pobytu v dotyčném obvodu bráněno, že jim tudíž také nesmí býti bráněno, aby si v obvodu bytovém, kde se zdržují, opatřily byt v mezích zákona, jinými slovy: obec nebo bytový úřad nesmí také v takových případech odepříti schválení smlouvy nájemní, kterou si dotyčná osoba opatřila byt, aby nutnost bydlení v mezích zákonů jednou uhradila, pouze dle volného uvážení nebo proto, že nejsou splněny předpoklady § 14 zákona o zabírání bytů, nýbrž jen za určitých okolností v zákonech vytknutých.
Tomu svědčí též úvaha, že zákon o zabírání bytů obmezuje výkon vlastnického práva majitele domu jen potud, pokud toho vyžaduje veřejný zájem zákonem sledovaný. Toto stanovisko zákonodárcovo vyjádřeno jest v případech, kdy zabrány byly byty resp. místnosti, a kde tedy nastává vyloučení volné disposice vlastníkovy se zabranými byty a místnostmi, ustanovením § 12, jenž předpisuje zaplacení náhrady za zabrané místnosti, pak normou § 19, podle které užívání zabraného bytu je podrobeno ustanovením domácího řádu vlastníkem domu určeného, a zejména předpisem § 20, jenž obci ukládá za povinnost na žádost vlastníkovu za podmínek zákonem blíže specifikovaných užíti vyhraženého práva výpovědi. Stanovisko to došlo ještě přesnějšího výrazu v případech, kde jde o pouhé obmezení volné disposice vlastníkovy s bytem, vázaností nájemních smluv na souhlas obce resp. společného bytového úřadu, třetím odstavcem § 2. Obec resp. společný bytový úřad nemůže totiž odepříti schválení nájemní smlouvy, když pronajímatel dokáže, že nájemník vyhovuje podmínkám § 14, odst. 1, lit. a) a b). Motivem tohoto ustanovení může býti jedině úvaha, že je nepřípustným obmezení výkonu vlastnického práva, když disposice vlastníka domu s bytem vyhovují veřejnému zájmu, jak je sledován zákonem o zabírání bytů.
Jestliže však zákon, jak výše je dolíčeno, respektuje neobmezenost výkonu vlastnického práva potud, pokud je to slučitelno s veřejnými zájmy, k jejichž ochraně byl vydán, pak by se nesrovnávalo s duchem zákona, kdyby obec resp. společný bytový úřad, vykonávajíce dle § 2 kontrolu dojednaných nájemních smluv, obmezily se na pouhé zkoumání, zda nájemník vyhovuje podmínkám, jak jsou stanoveny §em 14 a tam, kde podmínky tyto nejsou prokázány, schválení nájemních smluv odmítaly i v případech, kde veřejné zájmy, totiž účelná distribuce prázdných místností na osoby bytu resp. místností potřebujících toho nepřikazují, aby smluvní svoboda vlastníka domu a nájemce byla vyloučena.
Též okolnost, že zákon o zabírání bytů předpisuje v § 2, odst. 1 oznámení pronájmu bytu, neobmezuje se na podmínky § 14, odst. 1, lit. a) a b), nýbrž žádá též oznámení dosavadního bydliště a bytu nájemce a nájemného, ukazuje jasně na možnost změny bytu v témž bytovém obvodu, a svědčí tomu, že obec (společný bytový úřad) má dle úmyslu zákona při svém rozhodování o schválení neb odepření schválení ke všem těmto okolnostem hleděti, jejich vzájemný vztah a jejich poměr k účelům bytového zákona uvažovati a dle toho rozhodovati a rozhodnutí odůvodniti a že nesmí se omeziti jedině na otázku, je-li prokázána některá z podmínek lit. a) a b) § 14 či není-li žádná z nich prokázána.
V daném případě obmezilo se naříkané rozhodnutí na zjištění skutkových okolností, že stěžovatel jest zaměstnancem u soukromé firmy a že právem domovským přísluší do obce, která nepatří do obvodu společného bytového úřadu v Praze a vycházejíc z názoru, že na případ ten lze upotřebiti ustanovení § 14 zákona o zabírání bytů, nezjistilo další okolnosti dle hořejších úvah rozhodné.
Poněvadž — jak shora provedeno — právní názor, že pouze nájemním smlouvám uzavřeným za účelem ubytování osob, dle § 14 citovaného zákona kvalifikovaných, nemůže býti schválení odepřeno a že osoby přespolní v obci bydlící za žádných okolností nemají právního nároku na schválení smlouvy nájemní, kterou pro sebe byt najaly, nemá opory v zákoně, nýbrž zákon v § 2 případy, kdy schválení smlouvy nemůže býti odepřeno, nevyčerpává, zejména pak neobsahuje žádných ustanovení, z nichž by se dalo souditi, že osobám přespolním v obvodu bytovém bez závady bydlícím v ohledu ubytování jiných další pobyt chtěl zabrániti, zakládá se naříkané rozhodnutí na nesprávném právním názoru, pročež dle § 7 zákona o správním soudu muselo býti zrušeno.

Citace:

č. 488. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 479-481.