NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 314.

Obecní dávky: 1. Povolení dané obci Královu Poli usnesením sněmu ze dne 17. ledna 1906 (vyhláška ze dne 18. června 1906 č. 55 z. z. mor.) a dalšími usneseními sněmu, aby vybírala poplatek 1 K při udělení povolení ku stavbě z každého čtver. metru ku stavebním účelům parcelované plochy, vztahuje se jen na případy, kdy byla provedena parcelace pozemku v technickém smyslu. — 2. * Právní námitky při veřejném líčení jsou přípustny jen v mezích stižných bodů precisovaných ve stížnosti. — 3. Na Moravě náleží do kompetence obecní rady, aby se usnášela o tom, má-li se podati jménem obce proti určitému rozhodnutí stížnost k nejv. správnímu soudu.
(Nález ze dne 28. ledna 1920 č. 513.)
Prejudikatura: k č. 2. viz nález ze dne 21. ledna 1920 č. 398, bod č. 3, sbírky č. 305; k č. 3. viz usnesení ze dne 12. května 1919 č. 2072, sbírky č. 9.
Věc: Město Královo Pole (adv. Dr. Jan Čapek z Brna) proti moravskému zemskému výboru v Brně (adv. Dr. Jaroslav Budínský z Brna) stran parcelačních poplatků. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Brněnsko-Královopolská strojírna provedla v letech 1907 až 1912 při své továrně na pozemku tvořícím s továrnou jediný komplex, v celku jednotně ohražený, řadu pomocných průmyslových staveb (skladiště, kolny, dílny a pod.). Na základě povolení, které obci Královu Poli uděleno bylo usnesením moravského zemského sněmu ze dne 17. ledna 1906 (vyhlášeno 18. června 1906 č. 55 z. z.) a opětně prodlouženo, městský úřad platebním výměrem ze dne 22. července 1914 č. 7041 předepsal zmíněné strojírně z uvedených staveb parcelační dávku úhrnem 16887 K 49 h. Naříkaným rozhodnutím byl v postupu instančním k rekursu strojírny předpis zrušen v podstatě z důvodu, že podle uvedených povolení předmětem dávky je plocha ku stavebním účelům parcelovaná, takže povinnost k placení této dávky předpokládá, že byla provedena parcelace, této podmínky však v konkrétním případě nebylo, ježto šlo toliko o provedení různých továrních staveb pomocných na pozemku již částečně hlavními továrními budovami zastavěném v obvodu jednotného továrního komplexu, který je na venek jako takový jednotnou ohradou přesně vyznačen a který slouží jednomu a témuž hospodářskému účelu. — Stížnost obce Králova Pole namítá proti tomu jednak, že dávka, kterou obec má povolenu, není dávkou parcelační, poněvadž se nevybírá za povolení parcelace, nýbrž za povolení k stavbě a nepředpokládá tedy parcelace v technickém smyslu, jednak že tovární komplex provedením staveb značně stoupl v ceně, a je tedy odůvodněno, aby strojírna platila předepsanou dávku, zavedenou nikoli na úhradu nákladů stavební policie, nýbrž ku krytí výdajů obecních bez rozdílu.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Žalovaný úřad namítá ve svém odvodním spisu především, že o podání přítomné stížnosti usnesla se toliko městská rada a nikoli městské zastupitelstvo, jak žádá plenární usnesení nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 1919, č. praes. 154. Námitka tato přehlíží však, že dne 18. února 1919 nabyla účinnosti novela k obecním zřízením ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., která v § 7 přikazuje do kompetence obecní rady usnášení o všech věcech, které podle zákona nejsou výslovné vyhraženy obecnímu zastupitelstvu aneb nejsou vzneseny na starostu. Ježto v obecním zřízení moravském není žádného ustanovení, kterým by usnesení o podání stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu bylo vyhraženo obecnímu zastupitelstvu, dlužno pokládati obecní radu za povolanou, aby usnesení takové učinila.
Vzhledem k námitce vadného řízení, kterou zástupce stížnosti vznesl teprve při veřejném líčení z důvodu, že naříkané rozhodnutí nebylo súčastněné straně doručeno, dlužno podotknouti: Při veřejném líčení přípustny jsou sice nové právní vývody k stižným bodům ve stížnosti precisovaným, není však soudu vzhledem k předpisu § 18 zák. o správním soudě možno obírati se novými samostatnými námitkami, jež ve stížnosti nebyly uplatněny, a není tedy třeba dovozovati věcnou bezpodstatnost výtky přednesené zástupcem stížnosti.
Ve věci samé shledal nejvyšší správní soud stížnost bezdůvodnou. Předmětem sporu jest otázka, jakou povahu a předpoklady má obecní dávka v konkrétním případě předepsaná. Obec opírá předpis o povolení, která byla obci dána v základě § 80 obecního zřízení ve znění zákona ze dne 2. června 1898 č. 48 z. z. usneseními sněmu ze dne 17. ledna 1906 a ze dne 8. října 1908, uveřejněnými vyhláškami ze dne 18. června 1906 č. 55 z. z. a ze dne 6. dubna 1909 č. 38 z. z. Usnesení tato, jakož i další usnesení sněmu z 26. ledna 1912, uveřejněné vyhláškou z 30. října 1912 č. 110 z. z., kterým povolení k vybírání dávky prodlouženo na další období, shodují se v tom, že obci Královu Poli povoleno »vybírání poplatku 1 K, které by bylo jednou pro vždy při udělení povolení k stavbě vybírati z každého m2 k stavebním účelům parcelované plochy«.
Toliko poslední usnesení z roku 1912 v textu uveřejněném zmíněnou vyhláškou jeví úchylku potud, že mluví o povolení k dalšímu vybírání »dávky ze staveb«, načež se opakuje slovně nezměněný předpis povolení dřívějších. Za dispositivní obsah usnesení tohoto možno však pokládati jenom ustanovení, že obec je oprávněna vybírati poplatek 1 K při udělení povolení ku stavbě z každého m2 ku stavebním účelům parcelované plochy. Dává-li vyhláška dávce název »dávky ze staveb«, nemění tím ničeho na dosavadním obsahu normy, což patrno již z toho, že mluví o dalším vybírání dávky dosavadní. Dávati zmíněným povolením vzhledem k tomuto názoru jiný výklad, nežli který plyne z dispositivního jejich obsahu, není důvodu, kdyžtě znění tohoto dispositivního ustanovení je zcela přesné a název »dávka ze staveb« není s ním v rozporu, poněvadž dojista i dávka parcelační vybíraná při udělení stavebního konsensu spadá pod tento výraz. Podle zmíněných povolení je tedy obec oprávněna vybírati spornou dávku »z každého m2 k stavebním účelům parcelované plochy«. Vzhledem k tomuto znění povolovacího usnesení nelze pochybovati, že vznik povinnosti dávkové podmíněn jest tím, že pozemek byl k stavebním účelům parcelován, t. j. nepochybně, že byla povolena nebo fakticky provedena parcelace jeho po rozumu § 8 stav. ř. ze dne 16. června 1894, č. 63 z. z. Bez takové parcelace nebylo by dojista lze mluviti o »ploše k stavebním účelům parcelované«, a nedostávalo by se tudíž podkladu, dle něhož bylo by lze dávku vyměřiti. Výklad ten, plynoucí nutně ze znění povolovacího usnesení, odpovídá také původním intencím obce, která žádala výslovně za povolení »poplatku parcelačního«, tedy patrně dávky, která by se vybírala právě z titulu povolené nebo provedené parcelace v technickém smyslu. Parcelace taková je tu však ve smyslu citovaného zákonného předpisu pouze tehdy, rozděluje-li se pozemek nějaký na stavební skupiny nebo jednotlivá staveniště za účelem zřízení aspoň dvou samostatných budov. Že o takové rozdělení v konkrétním případě se nejedná, a to ani o rozdělení povolené ani o rozdělení jím fakticky prováděné, stížnost nepopírá, a není o tomto skutkovém základě vůbec sporu.
Na zmíněné povaze dávky nemění ničeho ani okolnost, že stává se platnou nikoli již tím, že uděleno parcelační povolení nebo že parcelace fakticky provedena, nýbrž teprve při udělení povolení ku stavbě na některém dílci parcelovaného pozemku. Nejdeť o poplatek, který by obec vybírala za úřední úkon povolení ku stavbě, nýbrž o dávku, kterou má v době udělení stavebního povolení, tedy v době, kdy účel parcelace normálním způsobem se uskutečňuje, býti poskytnut obci příspěvek na výlohy způsobené vznikem nových stavenišť, a zároveň zdaněn přírůstek hodnoty pozemku vzniklý jeho parcelací.
Stížnost dovozuje ovšem dále, že předpis dávky přes to. že není tu parcelace, odůvodněn jest i zde, poněvadž zbudováním pomocných průmyslových staveb hodnota továrního komplexu značně stoupla, a je zde tedy týž důvod pro zdanění jako při vlastní parcelaci. Svrchu uvedená povolení chtěla prý postihnouti i tyto případy, třebas tu parcelace nebylo, což vysvítá již z toho, že dávky ony povoleny nikoli jako dávky účelové na úhradu vydání způsobených výkonem místní policie, nýbrž na úhradu výdajů obecních bez rozdílu. Stížnost připisuje tedy sporné dávce povahu jakési všeobecné dávky z přírůstku hodnoty, která postihuje všechny případy, kdy pozemek nějaký ať parcelací, ať přeměnou v staveniště, ať provedením staveb na něm stoupne v ceně. Pro takový výklad není tu však žádného podkladu. Obec může zvláštní poplatní způsobilost svých poplatníků a zvláštní příležitost k zdanění využitkovati jen v případech a formách, které jí povoluje zákon, a nemůže tedy dávky, povolené jí pro případy určitého druhu, ukládati v případech jiných, pod povolení nespadajících, byť i snad se stanoviska finančně-politického byl tu týž důvod pro zdanění. Je proto zcela lhostejno, zda s tohoto hlediska bylo by snad spravedlivo, aby strojírna z titulu zvýšení hodnoty jejího továrního objektu provedenými stavbami byla zvláště zdaněna, zejména když lze očekávati poklesnutí její přirážkové base. Rovněž nerozhodnou je okolnost, že dávka sporná povolena byla obci na úhradu všelikých vydání bez rozdílu, a nikoli jako dávka účelová na úhradu vydání způsobených výkonem stavební policie. Nejsouť nijak dávky parcelační přípustny jenom jako dávky účelové k úhradě vydání zmíněného druhu. Kdyby omezení takové plynulo z povahy dávek stavebních jako takových, musilo by ostatně platiti také pro dávky za povolení stavební, kteroužto povahu stížnost také sporné dávce připisuje, a s takového hlediska by pak ani taková dávka nemohla býti předepsána. Jedině rozhodným je znění a smysl povolení obci daného, které jest jediným titulem pro předepsání sporné dávky. Podle toho však — jak svrchu prokázáno — oprávnění obce omezeno jest na případy, kdy byla provedena parcelace pozemku v technickém smyslu. Ježto této podmínky tu nebylo, neměla také obec oprávnění spornou dávku předepsati.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.
Výrok o útratách založen je na předpisu § 40 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 7123. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 371-373.