NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 5187.

Pojišťovací pensijní: * Šofér automobilové společnosti dopravní, — i když se stranami smlouvá úplatu za jízdu a přijímá peníze, jež se společností súčtuje, — nepodléhá pensijnímu pojištění podle § 1, odst. 2 lit. b) zákona ze 6. února 1920 č. 89 Sb.
(Nález ze dne 7. prosince 1925 č. 23579).
Prejudikatura: Boh. 3817 adm.
Věc: Všeobecný pensijní ústav v Praze (adv. Dr. Rud. Rábl z Prahy a Dr. Frant. Klučina, zástupce řídícího úředníka zem. úřadovny I v Praze) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Autodopr. společnost v Praze adv. Dr. Rud. Leitner z Prahy) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad v pořadí instancí, že šofér Karel K., zaměstnaný u Autodopravní společnosti v Praze, nepodléhá dle zák. č. 89/1920 pojistné povinnosti pensijní, protože práce, které dle provedeného šetření konal, jsou pracemi manuelními, byť i kvalifikovanými, které nezakládají dle § 1 odst. 1 pens. zák. pojistné povinnosti. Okolnost, že práce ta vyžaduje obzvláštní pozornosti a rozvahy, nemůže dodati celkovému pracovnímu výkonu povahy práce převážně duševní. Činnost Karla K., i kdyby konal práce, jaké má na mysli odvolání, nelze považovati za činnost obchodního pomocníka. Dle § 1 zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. dlužno považovati za obchodního pomocníka osobu, která převážně koná kupecké služby; osoby, kterých toliko výjimečně se užívá ke kupeckým službám, jakož i osoby, které vykonávají převážně podřízené úkony, nepokládají se za obchodní pomocníky. Stanovení, inkasování a odvádění jízdného a vedení záznamů o něm, jsou zajisté úkony kupecké u porovnání s ostatními pracemi (řízení automobilu, čistění a udržování jeho), konají se však toliko výjimečně, neboť podstatou a cílem činnosti šoférovy jest řízení automobilu. Nelze tedy ani z důvodu § 1 odst. 2 lit. b) pokládati zaměstnání Karla K. za zaměstnání, zakládající pojistnou povinnost.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: — — — —
Ve věci samé jde o řešení jediné otázky: koná-li Karel K. jako šofér autodopravní společnosti kupecké služby ve smyslu zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. Proti názoru žal. úřadu, že činnost Karla K. není činností převážně duševní, stížnost nebrojí a netvrdí také, že by konal vyšší služby nekupecké ve smyslu posléz cit. zákona. Žal. úřad uznává sám určité výkony Karla K. — inkasování a odvádění jízdného a vedení záznamů o něm — za úkony kupecké, vyslovuje však, že úkony ty koná K. jen výjimečně, poněvadž podstatou a cílem činnosti jeho je řízení automobilu. Proto nelze ho dle názoru žal. úřadu považovati za obchodního pomocníka ve smyslu zák. č. 20/1910. Stížnost stojí naproti tomu na stanovisku, že vzhledem k významu, který právě těmto úkonům Karla K. při provozování podniku Autodopravní společnosti přísluší, nelze je považovati za výjimečné, nýbrž za převažující, neboť hlavním účelem podniku Autodopravní společnosti provozovaného je, aby bylo co nejvíce obchodů sjednáno a úplata za dopravu byla inkasována, jízda sama že je pouhým prostředkem k dosažení tohoto cíle. Nelze proto dle názoru stížnosti při srovnávání obou složek činnosti Karla K. bráti jako měřítko délku času, po který se ta která činnost vykonává.
Nss uvážil o námitce té toto: § 1 zák. pens. stanoví, že pensijním pojištěním povinen je za podmínek tam stanovených ten, kdo nevykonává převážnou měrou prací takových, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky dle zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. (§ 1 odst. 2). § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák. stanoví pak, že pojištěním jsou povinni zaměstnanci v dopravních podnicích, kteří vykonávají kupecké služby ve smyslu zákona z r. 1910. Zákon tento stanoví v § 1, že ustanovení jeho platí pro služební poměr osob, které při provozování obchodu některého kupce jsou ustanoveny, aby převážně konaly kupecké služby (obchodní pomocníci) neb vyšší, nekupecké služby. Odst. 2. stanoví, že osoby u kupce ustanovené, kterých užívá se toliko výjimečně ke kupeckým službám, jakož i osoby, které vykonávají převážně podřízené úkony, za obchodní pomocníky se nepokládají.
Žal. úřad uznal za kupeckou službu stanovení, inkasování a odvádění jízdného, jakož i vedení záznamu o něm. Odvodní spis zúčastněné strany stojí sice na stanovisku, že ani tato činnost není službou kupeckou. Ale stanovisko to je mylné. Byť snad i pravda bylo, že stanovení jízdného děje se dle taxametru, přece nelze popříti, že vyjednávání se stranami, které vozu chtějí použíti, vyžaduje určitého stupně zkušenosti a obratnosti, jež jistě potřebí je i při vedení záznamů a účtování peněz. Sdílí proto nss názor žal. úřadu, že K. v těchto směrech při provozování obchodů autodopravní společnosti, která je společností s ručením omezeným a tedy kupcem, kupecké služby konal. Nelze pak o službách těch tvrditi, že by byly výjimečné, poněvadž zřejmě s různými snad obměnami opakavaly se při každé jízdě za úplatu konané.
Ale zákonodárce vyňal z působnosti zákona o obchodních pomocnících dvě různé skupiny osob zaměstnaných při provozování obchodů kupce, jednak ty, kterých se jen výjimečně užívá ke službám kupeckým, jednak ty, kteří konají jak služby kupecké tak úkony podřízené, u kterých však tyto podřízené úkony jsou v převaze (§ 1 odst. 2 cit. zák.). Do prvé ze skupin těch K. nespadá, poněvadž jeho služby kupecké nejsou dle toho, co svrchu řečeno, výjimečné, nýbrž pravidelné. Ale žal. úřad, třeba by nesprávně byl použil slova »výjimečně«, zcela zřejmě má za to, že K. proto nemůže býti pokládán za zaměstnance, konajícího práce kupecké, poněvadž převážně koná úkony podřízené, totiž řízeni automobilu. A v tom sluší úřad dáti za pravdu. Pro posouzení otázky, která činnost je převážná v případech, kdy zaměstnanec koná pravidelně jak služby kupecké tak úkony podřízené, nelze klásti váhu na význam, jaký ta která činnost má pro podnik kupce.
Cílem každého podnikání obchodního je, aby docíleno bylo zisku. K docílení zisku toho potřebí je v obchodě namnoze součinnosti řady zaměstnanců, jež konají různé služby: někteří kupecké, jiní vyšší nekupecké, jiní podřízené, někteří konečně i služby smíšené a teprve souhrnem prací všech dociluje se zisku. Zákonodárce v zákoně č. 20/1910 nikde nenaznačuje, že by pro posouzení otázky, jaké kdo při provozování obchodu převážně koná služby, měl býti rozhodujícím význam služeb těch pro konečný cíl obchodního podnikání, totiž pro zisk.
Nutno tedy míti za to, že zákon na význam, jaký ta která činnost zaměstnance, konajícího pravidelně jak práce kupecké tak podřízené, má pro podnik obchodníka, důrazu neklade a význam ten nečiní kriteriem pro rozhodnutí otázky, která z obou činností je převážnou. Pak je na snadě jen měřítko druhé, jež stížnost nazývá mechanickým a formálním, totiž srovnání obou činností mezi sebou a to pravidelně dle doby, po kterou ta která činnost se koná.
Uvádí-li stížnost, že tohoto časového měřítka nelze použíti při šoférech, poněvadž tito často po delší dobu vůbec nejsou činni, čekajíce teprve na jízdy, stačí připomenouti, že srovnávati lze vždy jen dobu té které činnosti (kupecké a podřízené), kdežto doba nečinnosti vůbec v úvahu nepřichází. A tu je zřejmo a písemná stížnost toho nepopírá, že ona činnost kupecká — stanovení, vybírání a odvádění jízdného i vedení zápisů o něm, ustupuje proti řízení automobilu co do časového rozsahu úplně v pozadí. To je zřejmě notorické a není tedy důvodnou výtka, že žal. úřad nevyšetřil, zda zaberou více času ony služby kupecké (smluvení jízdy, výpočet jízdného, jeho převzetí, záznam a odvedení) či řízení a jízda automobilem.
Proti hodnocení řízení automobilu jako úkonu ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 20/1910 podřízeného stížnost ničeho nenamítá. Pak není však názor žal. úřadu, že K. koná úkony převážně podřízené, v rozporu se zákonem. Není pak v rozporu se zákonem ani výrok, že K. není zaměstnancem, podléhajícím pensijní povinnosti pojistné dle § 1 odst. 2 b) pens. zák., poněvadž koná převážnou měrou takové práce, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky podle zákona č. 20/1910.

Citace:

Č. 5187. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 638-640.