NPD documents search: Všehrd, 15 (1934) - Jozef Fundárek: Stanovy účastninnej spoločnosti podla práva slovenského

Čís. 4106.

Zasadil-li kdo do pozemku, by jej uchránil před vyšlapáním nebo zajížděním, na ohroženém místě u cesty kameny, jde o přestupek podle § 431 tr. zák. jen, byly-li kameny zasazeny tak, že ohrožovaly bezpečnost osob cestou jdoucích nebo jedoucích.
Zrušení rozsudku podle § 33 tr. ř., vycházel-li z formálně vadných skutkových zjištění, any jednak odporovaly spisům (§ 281 čís. 5 tr. ř.), jednak proto, že zamítnutím důkazního návrhu byla porušena zásada trestního řízení, zabezpečující obhajobu (§ 281 čís. 4 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 13. března 1931, Zm I 11/31). — Čís. 4106 —
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Rokycanech z 5. listopadu 1929, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými přestupkem podle § 431 tr. zák., a potvrzujícím jej rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Plzni ze dne 10. ledna 1930 byl porušen zákon; oba rozsudky se zrušují a věc se odkazuje okresnímu soudu v Rokycanech k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Rokycanech z 5. listopadu 1929 byli obžalovaní uznáni vinnými přestupkem dle § 431 tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 4. srpna 1929 zasadili do veřejné cesty vedoucí z K. do pískovcového lomu Josefa H-a v K. dva velké ostré kameny, že na jeden z nich při jízdě nákladním autem narazil Vojtěch Š., auto značně poškodil a tím snadno mohl býti některý z jedoucích zraněn, že se tedy dopustili jednání, o němž každý snadno může poznati a obžalovaní podle svých zvláštních poměrů mohli postříci, že se tím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí. V důvodech uvádí rozsudek toto: »Nalézací soud na základě doznání, obžalovaných a svědeckých výpovědí nabyl přesvědčení, že obžalovaní společně zakopali dva kameny do cesty vedoucí k lomu v K., a to z toho důvodu, že povozy jezdící touto cestou, v zatáčce ubíraly mez i pole patřící matce obžalovaných. Na jeden z kamenů narazil dne 5. srpna 1929 Vojtěch Š., jedoucí po této cestě nákladním autem k lomu. Nárazem byl Š-ovi vyražen volant z ruky, a Josef H. sedící vedle Š-a, byl z auta vyhozen; zranění neutrpěl žádný z nich. Podle místního ohledání soudem na místě samém bylo zjištěno, že kámen, na který auto narazilo, byl zakopán v levé koleji, při mezi u pozemku matky obžalovaných, že zakopán byl do cesty i druhý kámen, kdežto třetí byl již vsazen do meze. Kameny veliké a ostré. Podle zkoušky na místě samém bylo při jízdě pokud lze nejvíce po cestě vpravo jedoucím autem vyhnouti se onomu místu, avšak náraz zadními koly byl neodvratný. Obhajoba obžalovaných, že řidič auta při pečlivé opatrnosti mohl náraz zameziti, kdyby byl řádně cestu před sebou pozoroval, jest nesprávná; jak na místě samém bylo viděti, zacláněla výhledu na kameny tráva a metlice na mezi«. Odvolání obviněných nebylo vyhověno a rozsudek byl rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Plzni ze dne 10. ledna 1930 potvrzen, s poukazem na rozhodovací důvody prvního soudce.
Oběma rozsudky byl porušen zákon. Rozsudek prvního soudu shledává přestupek podle § 431 tr. zák. v tom, že obvinění zasadili do veřejné cesty dva veliké ostré kameny, z nichž na jeden vjelo nákladní auto soukromého účastníka. Obvinění se hájili tvrzením, že kameny nebyly zasazeny do veřejné cesty, nýbrž do pozemku jejich matky, a že veřejná vozová cesta vede poněkud dále na pravo, jak vidno ze situačního plánu, zhotoveného úředně oprávněným civilním geometrem. S tímto
Trestní rozhodnutí XIII. 10 tvrzením se soud nevypořádal ani v rozsudku ani v řízení přípravném; při místním ohledání bylo jen zjištěno, že ony dva kameny jsou zasazeny do vyjeté koleje; zda jest kolej ta ve veřejné cestě, či mimo ni na pozemku matky obviněných, zjištěno nebylo. Jest tedy tvrzení rozsudkového výroku, že obvinění zasadili kameny do veřejné cesty, v rozporu se spisy. Rozpor ten není bez významu pro posouzení subjektivního zavinění; jest na venkově vůbec obvyklé, že majitel pozemku, chtěje chrániti pozemek před vyšlapáváním nebo zajížděním do něho, postaví na ohroženém místě překážku, položí trní, natáhne drát, postaví zábradlí, vykope příkop, zasadí kameny a pod. Předpokládá se ovšem, že překážky ty jsou pro osoby chodící po tomto místě viditelné, a bylo by v zasazení oněch kamenů lze shledávati skutkovou podstatu přestupku podle § 431 tr. zák. jen, kdyby kameny ty byly zasazeny tak, že by ohrožovaly bezpečnost osob cestou tou jedoucích. V tom směru uvádějí rozsudkové důvody, že obhajoba obviněných, že jedoucí řidič auta při náležité opatrnosti mohl nárazu zameziti, kdyby byl řádně cestu před sebou pozoroval, jest nesprávná, neboť, jak na místě samém bylo viděti, zacláněly výhledu na kameny tráva a metlice, rostoucí na mezi. Toto skutkové zjištění však odporuje tomu, co podle protokolu o místním ohledání bylo shledáno. Podle protokolu toho bylo shledáno, že tráva na mezi zacláněla kámen částečně, nikoli však celý. Kromě toho učinili obvinění při hlavním přelíčení návrh na slyšení svědků o tom, že vsazené kameny bylo dobře viděti. Návrh ten byl tím závaznější, ano bylo místní ohledání konáno dne 2. září 1929, kdežto úraz se stal dne 5. srpna 1929, takže byla na snadě domněnka, že v mezidobí tráva a metlice vzrostla, jak k tomu poukazuje odvolací spis obviněných. Zamítnutím onoho důkazního návrhu byla porušena zásada trestního řádu zabezpečující obhájení se obviněných, neboť, byly-li kameny zasazeny tak, že byly z daleka viditelné, nelze v zasazení jich shledati ohrožení bezpečnosti povozů po cestě jedoucích, an je řidič povozu při náležité opatrnosti musil zavčas viděti, a najev na ně, dopustil se sám neopatrnosti, za kterou musí sám zodpovídati. Dospěl tedy soud prvé stolice k úsudku, že v jednání obviněných spočívá skutková podstata přestupku podle § 431 tr. zák., ze skutkových zjištění formálně vadných jednak v tom směru, že odporují oním způsobem spisům, což jest zmatečností podle § 281 čís. 5 tr. ř., jednak v tom směru, že zamítnutím důkazního návrhu byla porušena zásada trestního řízení, zabezpečující obhájení se obviněných. Týmiž nedostatky trpí i rozhodnutí soudu odvolacího, který přes to, že byly tyto formální závady v odvolacím řízení vytýkány, přes výtky ty beze zmínky přešel.

Citace:

č. 4106. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 160-162.