NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9605.

Horní právo. — Pracovní právo: I.* Ustanovení § 2 bodu 6 odst. 2 vl. nař. č. 434/20 je kryto zákonem. — II. * Majitel důlního podniku není podle § 2 bodu 6 odst. 2 vl. nař. č. 434/20 povinen vyžádati si dobrozdání závodní rady k propouštění dělníků, jež nastalo z důvodu povolání jich k činné službě vojenské. — III. Báňské úřady nejsou povolány rozhodovati o tom, byly-li výpovědí danou správou báňského podniku zaměstnancům porušeny jejich nároky podle § 1154 b) o. z. o.
(Nález ze dne 13. ledna 1932 č. 217).
Věc: Závodní rada dolu »Venuše« v M. (adv. Dr. Otmar Schmiedinger z Mostu) proti báňskému hejtmanství v Praze (báň. rada inž. Kar. Chudoba) o spolupůsobení závodní rady při propouštění dělníku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Závodní rada dolu »Venuše« v M. podala báňskému revírnímu úřadu v Mostě stížnost proti tomu, že správa závodu bez porady se závodní radou vypověděla z práce ke dni 30. září 1927 16 dělníků, kteří měli dne 1. října nastoupiti službu vojenskou a sice patrně za tím účelem, aby jim nemusila platiti týdenní mzdu podle § 1154 b) o. z. o., na kterou by jinak ve smyslu zák. č. 155/21 měli nárok. Stížností domáhal se závodní výbor toho, aby revírní úřad přiměl správu závodu, by respektovala ustanovení § 2 zák. č. 144/20 o spolupůsobení závodní rady při propouštění dělníků, a aby výpověď danou odvedencům prohlásil za bezúčinnou do té doby, dokud správa závodu nevyhoví předpisu prov. nař. č. 434/20. Revírní úřad v Mostě výměrem z 31. října 1927 uznal stížnost závodní rady za bezdůvodnou a odepřel pro svou nepříslušnost rozhodnouti o otázce úplaty podle § 1154 b) o. z. o.
Závodní rada podala odvolání k báňskému hejtmanství v Praze, které nař. rozhodnutím rekurs zamítlo v podstatě z toho důvodu, že správa závodu tím, že neporadila se před výpovědí zaměstnanců se závodní radou, neporušila právo závodní rady normované §em 2 bodem 6 odst. 2 prov. nař. č. 434/20, ježto tento předpis, ustanovující, že propuštění dělníků pro zmenšení nebo zrušení závodu, pro živelní pohromu a j. smí se státi jen po poradě závodní radou, která podá své dobré zdání o tom, jak propuštění provésti, má na zřeteli pouze takové případy propuštění, které vyplývají z provozních potřeb závodu. Poněvadž v daném případě spočíval důvod propuštění 16 dělníků v jejich povinnosti nastoupiti presenční vojenskou službu, tedy v jejich osobních poměrech, nebyl podle náhledu báňského hejtmanství dán případ, na který by se cit. předpis vztahoval. O tom, je-li výpověď daná dělníkům zákonnou, nepřísluší báňským úřadům rozhodovati, a proto musily odmítnouti rozhodování o petitu závodní rady, aby výpověď jako nezákonná byla zrušena.
O stížnosti závodní rady uvážil nss toto:
Podle § 2 bodu 6 zák. č. 144/20 je úkolem závodních rad při hornictví, aby spolupůsobily při propouštění dělníků. Jakým způsobem a za jakých předpokladů má se tak díti, zákon neustanovuje. Zejména neurčuje, v čem spolupůsobení ono má záležeti, zda snad má spočívati v udělení souhlasu k propuštění jednotlivých zaměstnanců, či pouze v podávání dobrého zdání o zamyšleném jich propuštění nebo v nějaké jiné ingerenci, jako ku př. ve zprostředkování mezi podnikatelem a dělníky, hodlá-li je tento propustiti, nebo v podávání návrhů zaměstnavateli v případě nutného omezení počtu zaměstnanců a pod. Zákon rovněž nemá ustanovení o tom, na čí podnět má dojíti ke spolupůsobení závodní rady, zejména, zda má se tak státi jen tehdy, dovolávají-li se ho propuštění dělníci, či má-li sám zaměstnavatel povinnost vyvolati spolupůsobení závodní rady. Tato neurčitost obsahu cit. zák. předpisu zřejmě nasvědčuje tomu, že jde o pouhý předpis rámcový, jehož použití nutně předpokládá bližší jeho provedení nějakou jinou právní normou. O vydání takové normy postaral se zákon tím, že v čl. II. stanovil, že min. prací v dorozumění s min. soc. péče, vnitra a obchodu má vydati prov. nařízení k tomuto zákonu, v čemž nutno spatřovati i zmocnění k vydání bližších předpisů za účelem provedení svrchu zmíněného rámcového ustanovení. Toto nařízení vydáno bylo pod č. 434 Sb. z r. 1920, a jeho § 2 bod 6 je právě bližším provedením cit. zák. předpisu. Z toho, co právě uvedeno, je patrno, že při zkoumání zákonnosti nař. rozhodnutí nelze přihlížeti jen k § 2 bodu 6 zák. č. 144/20, nýbrž i k prov. jeho předpisu obsaženému v § 2 bodu 6 cit. vl. nař., jenž stanoví, za jakých předpokladů má závodní rada spolupůsobiti při propouštění dělníků, a v čem toto spolupůsobení záleží. Nevybočuje tedy ustanovení § 2 bodu 6 odst. 2 cit. vl. nař. z mezí zmocnění daného čl. II. cit. zák., a dlužno proto k němu hleděti jako k platné právní normě.
Tím, že úřad dovolal se tohoto předpisu vl. nař. jako platné právní normy, zodpověděl implicite také rekursní námitku st-lky, že předpisu toho dovolávati se nelze, v tom smyslu, že předpis ten je pro žal. úřad závaznou právní normou, podle níž je povinen sporný případ posouditi. Je tedy námitka stížnosti, že úřad nevyřídil uvedenou výtku rekursní, bezdůvodnou. Stížnost dále namítá, že nařízení ono, aby nebylo v rozporu se zákonem, nutno vykládati tak, že zaměstnavatel je v každém případě zavázán vyslechnouti při propouštění zaměstnanců poradní hlas závodní rady, ježto zákon v tom směru závodní radu na určité případy neomezuje. Bezdůvodnost námitky té plyne již z toho, co svrchu uvedeno. Stanoví-li zákon o závodních radách, že jedním z úkolů závodní rady je, aby spolupůsobila při propouštění dělníků, není tím nikterak řečeno, že spolupůsobení ono musí záležeti v poradě se zaměstnavatelem, tím méně pak, že zaměstnavatel má v každém případě povinnost vyžádati si předem k propuštění dělníků poradní hlas závodní rady.
Další spornou otázkou je, neměl-li žal. úřad uznati tuto povinnost důlního podnikatele i podle samého ustanovení § 2 bodu 6 odst. 2 prov. nař. č. 434/20. Předpis tento má na zřeteli propuštění dělníků pro zmenšení neb zrušení závodu, pro živelní pohromy a jiné. V daném případě není sporu o tom, že dělníci nebyli propuštění ani proto, že závod se zmenšil nebo zrušil, ani proto, že závod postihla živelní pohroma, nýbrž z toho důvodu, že byli povoláni k činné službě vojenské a byla jim tak odňata možnost, aby dále zastávali své povinnosti plynoucí z pracovního poměru. Sluší proto uvážiti, je-li tento důvod možno zahrnouti mezi ony »jiné« důvody, o nichž tento předpis se zmiňuje. Slovo »jiné« nemůže tu znamenati tolik jako jakékoliv jiné důvody, neboť pak by odstavcem 2. cit. předpisu byly již vyčerpány veškeré důvody propuštění a nemělo by smyslu, aby v odstavci 4. téhož bodu normováno bylo ještě, spolupůsobení závodní rady ve všech ostatních případech propuštění. Proto čte-li se odst. 2. v souvislosti s odstavcem 4., dlužno slovu »jiné« rozuměti tak, že jím měly býti vyznačeny jiné podobné příčiny propuštění jako jsou případy před tím uvedené (zmenšení nebo zrušení závodu, nemožnost provozu následkem živelních pohrom), tedy že slov »a jiné« užito zde bylo ve významu slov »a jiné podobné příčiny«, »a pod.«. Nařízení má zde na zřeteli ty případy, kdy podobně, jako je tomu při zmenšení nebo zrušení závodu nebo při živelních pohromách, nelze z příčin tkvících v závodě samém zaměstnávati dosavadní počet dělníků a je nutno část jich propustiti. Celkem možno míti za to, že nařízení mělo zde na zřeteli případy, jaké měl na mysli i pozdější zákon o závodních výborech č. 330/21, když v § 3 lit. g) stanovil, že závodním výborům přísluší spolupůsobiti způsobem poradním při hromadném propouštění zaměstnanců z příčin mimo pracovní poměr ležících, jako na př. z důvodu omezení výroby pro nedostatek odbytu pro vyrobené zboží, nedostatek surovin, pohonných látek, pro nemožnost získat i úvěr a pod. Nelze tedy zahrnouti mezi »jiné« příčiny propuštění, jež má tento předpis na zřeteli, takové příčiny, které nejsou v souvislosti s provozem závodu, nýbrž tkví v osobních poměrech zaměstnanců, jako je tomu tehdy, když zrušení pracovního poměru děje se z důvodu, že zaměstnanec je nucen nastoupiti presenční službu vojenskou. Je-li tomu tak, pak právem žal. úřad odepřel závodní radě nárok na to, aby podnikatel vyžádal si její poradní votum, a mohlo by se jednati jen o to, nebyl-li dán případ odst. 4., podle něhož přísluší propuštěnému dělníku právo dovolati se závodní rady.
Pokud jde o výrok, jímž žal. úřad odepřel rozhodnouti o tom, zda výpověď daná zaměstnancům stala se s porušením jejich nároků podle § 1154 b) o. z. o., a je-li neplatnou, dlužno především vzhledem k vývodům stížnosti konstatovati, že i žal. úřad vychází od toho, že na spor vznesena byla otázka, zda výpověď daná odvedencům je platná čili nic. Spor může býti jen o to, zda žal. úřad právem odepřel rozhodnouti o této otázce pro svou nepříslušnost. Stížnost dovozuje, že žal. úřad byl kompetentní k jejímu rozhodnutí na základě svého dozorčího práva nad důlními podniky. Stížnost má sice pravdu, že báňské úřady mají podle § 220 a násl. hor. zák. dozor nad tím, aby důlní podnikatel plnil ustanovení hor. zákona a mají zakročiti vždy, když důlní těžba nebo její poměr k veřejným ohledům zvláštního jejich opatření vyžadují. Z předpisů těch však nelze dovoditi kompetenci báňských úřadů k rozhodování soukromých sporů mezi důlním podnikatelem a jeho zaměstnanci o platnosti dané výpovědi.
Stížnost je proto bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 9605. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 236-239.