Č. 5787.

Závodní výbory: I. * Zrušení závodního výboru dle § 25 lit. b) zák. o závodních výborech není podmíněno tím, že počet zaměstnanců klesl pod 30. — II. Náleží řezání skla soustavně k »výrobě« ve skelných hutích?
(Nález ze dne 16. června 1926 č. 12.807).
Věc: Závodní výbor Severočeských skelných hutí v T. (adv. Dr. Frt.
Polák z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Ústí n./L. (za zúč. Severočeské skelné hutě v T. Dr. Jos. Josífek z Prahy) o propuštění členů závodního výboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Záv. výbor Severočesk. skelných hutí v T. oznámil rozhodčí komisi dle zák. o záv. výborech v Ústí n./L., že majitelka závodu
vypověděla z práce dělnictvo v závodě zaměstnané a s ním i členy záv. výboru. Poněvadž dle § 22 odst. 2. zák. o záv. výborech smějí členové záv. výboru býti propuštěni z práce jen se souhlasem rozhodčí komise, žádal záv. výbor, aby bylo rozhodnuto, zda členové záv. výboru právem z práce byli propuštěni. Rozhodčí komise nař. nálezem rozhodla, že propuštění členů záv. výboru stalo se právem, a že souhlasu rozhodčí komise k tomuto propuštění nebylo zapotřebí. — — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad založil své rozhodnutí na právním názoru, že záv. výbor
se dle § 25 lit. b zák. o záv. výborech zrušuje, zastaví-li závod výrobu
na dobu delší jednoho měsíce, a na skutkovém předpokladu, že v daném byla výroba na takovouto dobu skutečně zastavena.
Proti právnímu základu nař. rozhodnutí namítá stížnost, že třeba byla zastavena výroba v závodě, nebyla v něm přece zastavena veškerá činnost vůbec, ježto i po zastavení výroby zůstali v závodě řezači skla a několik jiných osob zaměstnaných odesíláním zboží.
Pokud touto námitkou chce stížnost říci, že dle § 25 lit. b) zák. o záv. výborech nestačí zastavení výroby na dobu delší jednoho měsíce k tomu, aby záv. výbor přestal existovati, nýbrž že nutno, aby byla veškerá činnost v závodě zastavena, stačí, odkázati na další nález Boh.
2742 adm., v němž bylo vysloveno a podrobně odůvodněno, že zastavením činnosti ve smyslu § 25 lit. b) zák. o záv. výborech sluší rozuměti zastavení výroby v závodě.
Stížnost ovšem hájí názor, že i když se § 25 b) zák. o záv. výborech
vykládá ve smyslu právě uvedeném, má zastavení výroby na dobu delší jednoho měsíce jen tehdy v zápětí zrušení závodního výboru, jestliže po jejím zastavení klesl počet počet zaměstnanců v závodě pod 30, a vytýká
jako vadu řízení, že žal. úřad nevyšetřil rozpory mezi údaji stran ohledně počtu zaměstnanců, kteří i po zastavení výroby v závodě zaměstnáni zůstali, že nesprávně i uvádí tvrzení záv. výboru o počtu těchto zaměstnanců a že konečně nehleděl k tomu, že, připočítají-li se zřízenci, přesahuje množství zaměstnanců v závodě zůstavších 30, tedy počet, jehož je třeba, aby záv. výbor dále existoval. Námitka tato mohla by však jen tehdy míti úspěch, kdyby dalo se ze zákona dovoditi, že záv. výbor trvá i po zastavení výroby na dobu delší jednoho měsíce, jestliže počet zaměstnanců zastavením výroby neklesl pod 30. Pro tento výklad však nedává text zákona žádné opory. V § 25 zák. o záv. výborech sub lit. b)
jest ustanoveno zcela kategoricky, že zastavení výroby na dobu delší jednoho měsíce má za následek zánik záv. výboru. Důvodem zrušení záv. výboru jest tedy zastavení výroby. V tomže § sub lit. a) ustanovuje se, že záv. výbor se zrušuje, jestliže počet zaměstnanců po určitou dobu klesl pod 30. Důvodem zrušení záv. výboru jest tedy poklesnutí počtu zaměstnanců, i když výroba dále trvá. Obě tato ustanovení jsou tedy zcela samostatná a navzájem nezávislá. Není proto možno uváděti je ve spojitost a na této domnělé spojitosti zakládati restriktivní výklad ustanovení,
daného v § 25 lit. b) cit. zákona.
Není-li však pro zánik záv. výboru dle lit. b) rozhodným počet zaměstnanců v závodě po zastavení výroby zůstavších, pak není vadou řízení, že žal. úřad počet ten nezjišťoval a že neobjasnil rozpory mezi údaji stran v tom směru se vyskytnuvší.
Zbývá tedy již jen otázka, zdali žal. úřad právem založil své rozhodnutí na předpokladu, že výroba v závodě byla zastavena, neboť o době, po kterou zastavení výroby trvalo, není sporu.
Žal. komise, řešíc tuto otázku, předpokládala, že řezání skla soustavně nepatří k výrobní činnosti skelné huti, to jest, že výroba hutní dle toho, jak se toto odvětví průmyslu během času vyvinulo, nezahrnuje v sobě i řezání skla. Otázka po normálním obsahu a povaze výroby ve
skelné huti není ovšem otázkou právní, kterou by soud mohl věcně řešiti, nýbrž otázkou skutkovou. Bylo tedy i soudu vycházeti od tohoto vymezení obsahu výroby ve skelných hutích, a to tím spíše, ježto rozhodčí komisi podle jejího složení nelze zásadně upírati způsobilosti, aby podle odborných zkušeností svých členů otázku tuto zodpovídala, aniž je povinna zdroje svých poznatků uváděti.
Proti tomu bylo by arci lze namítnouti, že huť, o kterou v konkrétním případě jde, je zařízena způsobem jiným, od pravidelné organisace tohoto odvětví průmyslu odchylným a že v závodě, o který jde, je výroba
organisována v ten způsob, že řezání skla je přičleněno k výrobě jako zvláštní další fáse výrobní, což jest zajisté myslitelno. Leč stížnost takovéto námitky neformuluje, nýbrž prostě tvrdí, že řezání skla k normální výrobě hutní náleží, aniž uvádí nějaké konkrétní údaje, které by byly
s to, aby názor žal. úřadu o pravidelném rozsahu hutní výroby vyvrátily. Pouhé popírání skutkového předpokladu nař. rozhodnutí bez bližšího jeho provedení nedává však nss-u ani v mezích § 6 odst. 2. zák. o ss dostatečného podnětu, aby formální správnost tohoto předpokladu zkoumal, a to tím méně, když st-lé v řízení správním výslovně připustili, že
výroba skla v závodě Severočeských skelných hutí v T. byla zastavena.

Citace:

č. 5787. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 116-118.