NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Č. 10353.

Pojištění pensijní: 1. * Podle § 1 odst. 2 zák. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách č. 26/29 Sb. podléhá pensijní pojistné povinnosti kandidát advokacie). — II. * Trvalost zaměstnání není podmínkou pojistné povinnosti pensijní podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách č. 26/29.
(Nález ze dne 17. února 1933 č. 20137/30.) Věc: Dr. Artur B. a Dr. Erich N. v J. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Úřadovna B Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila výměrem z 23. května 1929, že Dr. Erich N. ve svém zaměstnání jako koncipient v advokátní kanceláři Dra Artura B. jest od 1. ledna 1929 povinen pensijním pojištěním. Odvolání, jež z výměru toho podali oba dnešní st-lé, zemský úřad v Praze nevyhověl z těchto důvodů: Podle ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1 zák. č. 26/29 podléhají pojistné povinnosti konceptní úředníci, tedy i advokátní koncipienti, které jest považovati v tomto smyslu za úředníky. Tuto pojistnou povinnost lze dovoditi též ze supletorního ustanovení téhož §, podle kterého podléhají pensijnímu po- jištění zejména všichni kancelářští zaměstnanci advokátů. Okolnost, že jmenovaný se připravuje k povolání advokáta, není na závadu jeho pojistné povinnosti.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. soc. péče dalšímu odvolání st-lů z tohoto rozhodnutí zem. úřadu, které potvrdilo z důvodů v něm uvedených. Podotklo pak k nim, že pojistná povinnost kandidátů advokacie plyne z § 1 odst. 2 pens. zák. č. 26/29, podle něhož podléhá pojištění každá osoba zaměstnaná v Čsl. republice trvale na základě smluvního poměru služebního pracemi převážně duševními. Citovaný pensijní zákon nemá obdobného ustanovení jako dřívější pensijní zákon, který výslovně vyjímal kandidáty advokacie z pojistné povinnosti. Z ustanovení § 1 odst. 1 bodu 2 pens. zák. č. 26/29, kde se mluví toliko o kancelářských zaměstnancích advokátů, neplyne výluka kandidátů advokacie z pensijní povinnosti pojistné, ježto cit. zákonné místo v demonstrativním výpočtu kategorií zaměstnanců, podléhajících pensijní povinnosti pojistné, mluví vůbec jen o zaměstnancích kancelářských, pro pojistnou povinnost kandidátů advokacie je však rozhodné citované všeobecné ustanovení odst. 2 téhož §.
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvažoval nss takto:
Jádrem sporu jest otázka, zda kandidát advokacie, zaměstnaný v advokátní kanceláři, podléhá pensijní povinnosti pojistné podle § 1 zák. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách č. 26/29. Na otázku tuto odpověděly obě instance správní kladně. Z obsahu důvodů I. stolice, shora reprodukovaných, jest zřejmo, že I. stolice založila své rozhodnutí na ustanovení 1. odstavce č. 1 a 2 § 1 cit. zák., vycházejíc z právního názoru, že kandidáta advokacie dlužno pokládati za konceptního úředníka ve smyslu bodu 1, a také za kancelářského zaměstnance advokátova, podrobeného pensijnímu pojištění podle bodu 2. tohoto §. Žal. úřad prohlásil sice v nař. rozhodnutí především všeobecně, že potvrzuje rozhodnutí I. stolice z důvodů v něm uvedených, leč z dalších vlastních jeho důvodů, připojených k důvodům 1. stolice, plyne, že se neztotožnil s právním názorem I. stolice, která posuzovala pojistnou po- vinnost Dra E. N. podle bodu 1. a 2. prvního odstavce § 1 nového pens. zák., nýbrž že právní podklad pro uznání pojistné povinnosti jeho shledal toliko ve všeobecném ustanovení 2. odstavce cit. §. Plyne to nepochybně jak z první, tak i ze závěrečné věty jeho důvodů, v nichž se toto ustanovení uvádí jako právní pramen, z něhož vyplývá pojistná povinnost kandidátů advokacie a prohlašuje se za rozhodné pro řešení této sporné otázky. Ježto pak nss přezkoumává podle § 5 zák. o ss jen rozhodnutí poslední administrativní stolice, tedy v tomto případě jen rozhodnutí min. soc. péče, které podle toho, co bylo právě uvedeno, nutno vyložiti tak, že jest opřeno jen o předpis 2. odst. § 1 pens. zák., dlužno se omeziti jen na to, je-li nař. rozhodnutí, odůvodněné tímto předpisem, ve shodě se zákonem.
Podle tohoto předpisu jest pojištěním povinna a podle ustanovení zák. č. 26/29 »pojištěna dále každá osoba, která trvale jest v Čsl. republice na základě smluvního poměru služebního zaměstnána pracemi převážně duševními«. Z doslovu této zákonné normy, zejména z použitého v něm slova »dále« a z jeho souvislosti s předcházejícím odstavcem 1. plyne, že v odstavci 2. podrobují se pojistné povinnosti rovněž všechny osoby, které jsou zaměstnány pracemi převážně duševními. Ustanovení tomu třeba tedy rozuměti tak, že, nespadá-li některý zaměstnanec do některé ze skupin, uvedených v prvním odstavci pod č. 1—6, ale koná-li práce převážně duševní, podléhá také pojistné povinnosti. O správnosti tohoto výkladu svědčí důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového pensijního zákona, tisk poslanecké sněmovny N. S. č. 1706 z r. 1928, kde na str. 10 se praví: »Návrh chce v podstatě zachovati dosavadní rozsah pojistné povinnosti; aby však u zúčastněných stran (zaměstnavatelů, zaměstnanců a nositelů pojištění) byly pochybnosti o tom, zda ten který zaměstnanec podléhá pensijnímu či dělnickému invalidnímu pojištění, pokud možno vyloučeny, uvádí odst. 1 § 1 kategorie zaměstnanců, pro něž pensijní pojištění má platiti, takže již příslušností k jedné z těchto skupin zaměstnaneckých je pensijní pojistná povinnost zaměstnancova dána bez ohledu na to, jaké práce se v konkrétním případě konají. Pokud pro některého zaměstnance není pojistná povinnost již dána podle ustanovení odst. 1 příslušností k některé z tam uvedených skupin, je nutno otázku jeho pensijní povinnosti posouditi podle supletorní klausule odstavce 2, která prohlašuje za povinnou pojištěním »každou osobu zaměstnanou pracemi převážně duševními«. Z toho výkladu zákona vyplývá, že jest bezdůvodnou námitka stížnosti, opřená o tvrzení, že zákon uvádí v § 1 odst. 1 pod č. 1.—6. výslovně jednotlivé kategorie zaměstnanců, pro něž platiti má pojistná povinnost, a že za pojištěním povinna lze pokládati jen toho, kdo náleží k některé z těchto zaměstnaneckých kategorií, neboť stížnost přehlíží ustanovení 2. odst. § 1, jež prohlašuje za pojistné povinnosti podrobenou také ještě další skupinu osob za podmínek tam vytčených. Podmínky v tomto předpisu uvedené jsou shrnuty ve větu prohlašující za pojištěním povinnou každou osobu, která trvale jest v Čsl. republice na základě smluvního poměru služebního zaměstnána pracemi převážně duševními.
Stížnost nepopírá správnost předpokladu, z něhož žal. úřad, subsumuje činnost advokátního koncipienta pod usatnovení cit. 2. odst. § 1 musel vycházeti, že totiž u výkonu tohoto zaměstnání jde o práce převážně duševní, ani dalšího předpokladu, že výkon těchto prací děje se na základě smluvního poměru služebního, nýbrž dotýkajíc se jediné třetí podmínky trvalosti, dovozuje, že přípravná činnost kandidáta advokacie nemůže býti považována za trvalý služební poměr, ježto takováto, pro kandidáta advokacie zákonem předepsaná, přípravná činnost má za účel jen praktický výcvik, nutný především v jeho zájmu k otevření samostatné advokátní kanceláře, a tím k samostatnému povolání advokátnímu. Při této námitce vychází stížnost zřejmě z názoru, že podle 2. odst. § 1 jsou osoby, zaměstnané na základě smluvního poměru služebními pracemi převážně duševními, podrobeny pojistné povinnosti jen v takovém zaměstnání, jež jest jejich zaměstnáním definitivním, tedy v jistém smyslu životním, kdežto že této povinnosti nejsou podrobeny osoby v zaměstnání, které vykazuje sice ostatní zákonem požadované znaky, jest však vzhledem k zamýšlenému pozdějšímu definitivnímu povolání v tomto vztahu zaměstnáním jen přechodným, pro povolání definitivní jen přípravným. Tento názor stížnosti jest zkonstruován ze slova »trvale«, použitého v citovaném ustanovení, a to reflexí, jež slovo to uvádí v pojmový vztah ke slovu »zaměstnána«. Stížnost spojuje takto vzájemně oba výrazy; leč jest na omylu.
Při výkladu ustanovení 2. odst. § 1 nutno přihlédnouti především k jeho odst. 1, v němž vyslovena jest zásada, podle které prohlašují se za pojištěním povinné určité kategorie osob zaměstnaných v republice Čsl. na základě smluvního služebního poměru, nehledíc k tomu, zda jejich služební poměr jest trvalý či nikoli. Z ustanovení toho jest zřejmo, že pro otázku pojistné povinosti podle zák. č. 26/29 jest rozhodným kriteriem povaha zaměstnání, nikoli jeho trvalost. Odstavec 2 nestanoví pojistnou povinnost na jiném základě než odst. 1, nýbrž obsahuje toliko pokračování hlavní myšlenky, vyjádřené již v odstavci 1, a chce jen zahrnouti do pojistné povinnosti všechny osoby, které jsou na základě smluvního poměru služebního zaměstnány pracemi převážně duševními. Aby bylo možno uznati, že osoby, jež nejsou zaměstnány trvale, jsou z pensijní pojistné povinnosti vyloučeny, bylo by nezbytně nutno, aby byl v zákoně obsažen jasný a výslovný předpis o tom. Toho však není. — Z úvah těchto vyplývá, že slovo »trvale« ve 2. odst. § 1 není možno spojovati se slovem »zaměstnána«, neboť takovýmto výkladem byl by vytvořen pro osoby pod- léhající pojistné povinnosti podle 2. odst. další nový požadavek, který zákon u kategorií osob, podrobených pojistné povinnosti podle 1. odst. neklade. Tím vznikla by nijak neodůvodněná zásadní nesrovnalost mezi oběma těmito skupinami osob. Správnosti uvedeného výkladu svědčí také § 2 zák. č. 221/24, stanovící předpoklady pojištění starobního, příbuzného svou právní povahou pojištění pensijnímu, v němž požadavek trvalosti za- městnání se rovněž neklade.
Oporu pro výklad, že slovo »trvale« nesluší se spojovati se slovem »zaměstnána«, nýbrž s výrazem »v Čsl. republice«, poskytuje ustanovení 3. odst. § 1, jenž navazuje přímo na odst. 2, praví, že, je-li osoba, jejíž činost by zakládala pojistnou povinnost podle odst. 1 a 2 svým tuzemským zaměstnavatelem trvale zaměstnána mimo území republiky Čsl., nepodléhá pojištění. Zde je tedy slovo »trvale« způsobem, vylučujícím jakoukoli pochybnost, uvedeno ve vztah s místem výkonu zaměstnání, nikoli se zaměstnáním v tom smyslu, aby určovalo jeho ráz, totiž trvalost. Poněvadž pak uvedená věta odst. 3 jest ve svém negativu jen bližším výkladem jedné z positivních podmínek pojistné povinnosti, vytčených ve 2. odst., a v tomto výkladu jest jasně vyjádřena spojitost slova »trvale« s územím republiky čsl., není možno pochybovati o tom, že ani v odst. 2 nelze slovo »trvale« spojovati se slovem »zaměstnána«, nýbrž že slovo »trvale« nutno i při výkladu 2. odst. spojovati se slovy »v čsl. republice«, takže podle správného výkladu ustanovení toto podrobuje pojistné povinnosti osobu, která jest v čsl. republice na základě smluvního poměru služebního zaměstnána pracemi převážně duševními, aniž vyžaduje, aby její zaměstnání bylo pro ni trvalé. Nemůže proto z toho, že zaměstnání advokátního koncipienta není jeho zaměstnáním trvalým, býti právem dovozováno, že zaměstnání to pensijnímu pojištění podle zák. č. 26/29 nepodléhá.
Stížnost poukazuje také k tomu, že podle důvodové zprávy k zák. č. 26/29 jest zřejmo, že zákon chtěl zachovati dosavadní rozsah pojistné povinnosti. Jest sice správné, že podle starého zákona o pensijním pojištění byli kandidáti advokacie z této povinnosti výslovně vyňati, kdežto v novém zákoně vynětí to není výslovně uvedeno. Stížnost namítá, že z toho nelze však usuzovati, že nyní kandidáti advokacie jsou pensijní pojistné povinností podrobeni. Leč se stížností není možno souhlasiti.
Již z hořejších úvah vyplývá, že u kandidátů advokacie dány jsou veškeré novým zákonem pensijním v § 1 odst. 2 vyžadované předpoklady pro jejich pensijní povinnost, takže jež toto zákonné ustanovení samo o sobě stačí k tomu, aby z něho byla čerpána kladná odpověď na spornou otázku. Pro správnost takové odpovědi svědčí však také argument, že nový pensijní zákon nepřevzal ustanovení § 2 odst. 1 č. 4 starého zákona o pensijním pojištění č. 89/20, podle kterého byli kandidáti advokacie z něho vyloučeni a dal takto postačitelně a jasně najevo svou vůli, aby pojistné povinnosti bylo podrobeni. Že učinil tak vědomě a úmyslně, plyne také nepochybně z výše citované důvodové zprávy k jeho vládnímu návrhu, str. 12, kde se uvádí: »Návrh odstraňuje dále dosavadní vynětí kandidátů advokacie a notářství a lékařů v přechodném nesamostatném zaměstnání, poněvadž počet příslušníků těchto kategorií, kteří zůstávají nadále ve služebním poměru, se stále zvyšuje; osamostatní-li se, mohou cenné nabyté nároky si udržeti placením uznávacího poplatku, nehledě k případnému pozdějšímu převodu úhradových podílů za získané nároky podle zák. č. 148/25 o invalidním a starobním pojištění osob samostatně hospodařících.« V obsahu této důvodové zprávy jest také dána odpověď na námitku, kterou stížnost dovozuje, že uznáním pojistné povinnosti kandidátů advokacie byla by jim uložena toliko platební břemena, oni by však nemohli získali žádných práv, což by se příčilo základním ustanovením pojištění, které by uznalo jen platy pojištěncovy, ale žádné protiplnění nositele pojištění, a jež by mu nedávalo ani naděje na možnost nějakého protiplnění. Při tom budiž poukázáno také na předpisy §§ 57 a 60 zák. č. 26/29 o zachování nároků z povinného pojištění, obživnutí jeho a dobrovolné pokračování v pojištění.

Citace:

č. 10353. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 491-495.