Č. 8214.

Pojištění pensijní. — Řízení správní: I. Pro výměry zem. úřadoven všeob. pensijního ústavu platí předpisy lhůtového zákona z 12. května 1896 č. 101 ř. z. — II. Kdy má výměr zem. úřadovny stran nedoplatků pojistného povahu pouhé upomínky a kdy povahu výměru právní moci schopného? — III. Jak a od které doby vzniká při vymáhání nedoplatků pojistného exekuční titul?
(Nález ze dne 4. listopadu 1929 č. 19 523.)
Věc: Firma Heřman P. synové v P. (adv. Dr. Kar. Fuchs z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Všeob. pensijní ústav v Praze tajemník Dr. František Klučina) o námitky dle § 75 odst. 3. pens. zák. a § 35 exekuč. řádu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zem. úřadovna I. Všeob. pens. ústavu v Praze zažádala u okr. soudu v Ústí nad Orlicí o povolení mobilární exekuce proti stěžující si firmě k vydobytí pojistných prémií dle zákona pensijního za dobu od 1. ledna 1919 do 31. května 1919 ve výši 16 239 Kč 10 h. Soud exekuci povolil a vykonal zájem movitostí. — St-lka podala dne 4. března 1924, opírajíc se o § 35 odst. 2 exek. řádu, proti výkazu nedoplatků i proti exekuci námitky případně stížnost k zsp-é v Praze, v níž uvedla, že své zřízence a úředníky pojistila u rak. náhradního ústvu pro textilní průmysl ve Vídni vzhledem ke smlouvě s náhradním ústavem tímto uzavřené a platila tomuto ústavu příspěvky i po převratu až do dne 31. května 1919. Dále uvedla, že oběžníkem z 19. února 1920 prohlásila zúčastněná zem. úřadovna 1. Všeob. pens. ústavu v Praze, že prémie do 1. března 1920 placené u rak. ústavů budou s ústavy těmi vyúčtovány a nebudou od firem, tedy ani od st-lky požadovány.
Výměrem z 24. února 1925 zamítla zsp v Praze stížnost, pokud směřovala proti výkazu nedoplatků, jako nepřípustnou, poněvadž výkaz nedoplatků není výměrem dle § 75 odst. 3 cís. nař. č. 138/14 ř. z., proti němuž bylo by možno podati námitky u zsp-é, a podotkla, že zem. úřadovna je povinna vydati o svém nároku, resp. titulu takového nároku výměr ve smyslu cit. ustanovení, opatřený poučením o opravných prostředcích. Pokud se námitky týkaly exekuce, resp. nároku, pro který byla exekuce vedena, a pokud se firma dovolávala ustanovení § 35 exek. řádu, zamítnuty námitky také jako nepřípustné, ježto námitky ty nespočívají na skutečnostech nárok zrušujících nebo zastavujících, které nastaly teprve po vzniku titulu exekučního, jenž je základem tohoto řízení (§ 35 odst. 1. exek. ř.).
Rozhodnutím z 30. listopadu 1925 zrušilo min. soc. péče k odvolání stěžující si firmy rozhodnutí zsp-é, pokud jím byly zamítnuty námitky stěžující si firmy s poukazem na § 75 odst. 3 pens. zák. jako nepřípustné, ježto směřují proti výkazu nedoplatků, který není výměrem podléhajícím přezkoumání zsp-ou dle cit. ustanovení pens. zákona, a vyslovena povinnost zem. úřadovny vydati o svém vymáhaném nároku výměr opatřený poučením o opravných prostředcích. Rozhodnutí to bylo však potvrzeno potud, pokud v dalším zamítlo námitky stěžující si firmy z důvodů § 35 odst. 2. exek. řádu. Rozhodnutí ministerské uvádí tyto důvody: »Námitky firmy jsou — jak plyne z podnětu k jejich podání i jejich výslovného označení námitkami oposičními dle exek. řádu, nikoli námitkami dle § 75 odst. 3 pens. zák. Zavedení exekuce na základě výkazu nedoplatků, potvrzeného doložkou vykonatelnosti zsp-ou, má důvod v ustanovení § 35 odst. 6 pens. zák., podle něhož povinnost platiti prémie není závislá na předchozím vydání příslušných výměrů nebo rozhodnutí a jejich; právní moci. Skutečností rozhodných pro uplatňování oposičních námitek podle § 35 odst. 2 exek. řádu st-lé neprokázali. Tímto vyřízením stává se bezpředmětným petit odvolání podaného v téže věci zem. úřadovnou 1. Všeob. pens. ústavu v Praze z 20. března 1925.
Do tohoto rozhodnutí min. soc. péče podala st-lka stížnost k nss, který nálezem z 11. dubna 1927 č. 7545 rozhodnutí min. zrušil pro vady řízení v úvaze, že min. vycházelo z nesprávného názoru, že se nejedná o námitky dle § 75 odst. 3 pens. zák., a vyslovil, že bude věcí žal. úřadu, aby posuzuje námitky st-lky i jako námitky podané dle § 75 pens. zák. rozhodl znovu o odvolání. Posuzuje pak námitky st-lčiny s hlediska § 35 odst. 2 exek. řádu zrušil nss rozhodnutí min-a proto, že nelze z něho seznati, z jakého právního názoru žal. úřad při svém rozhodnutí vycházel, zejména zda vycházel z právního názoru, že rozhodujícím je datum výkazu nedoplatků či snad datum potvrzení jeho vykonatelnosti osp-ou, a proto shledal, že oběžník zem. úřadovny z 19. února 1920 nemůže úspěšně býti namítán, poněvadž nese datum dřívější, či měl-li snad za to, že oběžník onen neměl toho významu, jaký mu přikládá stížnost.
V důsledku právního názoru vysloveného tímto nálezem nss-u vydalo pak min. soc. péče nové rozhodnutí, kterým odvolání firmy z rozhodnutí zsp-é v Praze nevyhovělo a rozhodnutí to potvrdilo z těchto důvodů: »Námitky firmy směřovaly proti výkazu nedoplatků prémií pens. pojištění zaměstnanců firmy za dobu od 1. ledna 1919 do 28. února 1920, vydanému zem. úřadovnou 1. Všeob. pens. ústavu v Praze dne 21. ledna 1924. Třeba že takovýto výkaz nedoplatků sluší považovati za výměr podle ustanovení odst. 1. § 75 pens. zák., schopný přezkoumání pořadem adm. instancí, byla v daném případě otázka povinnosti firmy k placení dlužných prémií pens. pojištění za uvedenou dobu řešena již dřívějším výměrem zem. úřadovny 1. Všeob. pens. ústavu v Praze, který v době podání námitek proti výkazu nedoplatků byl již v právní moci. Nepadá na váhu, zda za takový výměr zem. úřadovny, jímž byla povinnost firmy k úhradě dlužných prémií vyslovena, je pokládati připiš zem. úřadovny z 27. září 1923 či teprve přípis ze 6. listopadu 1923, kdež byla povinnost firmy zcela přesně určena. Oba tyto výměry zem. úřadovny byly v době podání námitek již v právní moci. Skutečnost, že nebylo zem. úřadovnou připojeno poučení o opravných prostředcích, nebrání tomu, aby tyto dopisy zem. úřadovny byly kvalifikovány jako výměry podle § 75 pens. zák.; nedostatek poučení o opravných prostředcích nestojí totiž v cestě právní moci výměru, nebylo-li proti němu užito zvláštního opravného prostředku vyhrazeného straně zákonem lhůtovým z 12. května 1896 č. 101 ř. z., § 3 posl. věta. Předmětem námitek firmy proti výkazu nedoplatků nemohla býti již zásadní otázka povinnosti firmy k zapravení prémií za uvedenou dobu, ježto tato otázka byla již pravoplatně rozhodnuta dřívějším výměrem zem. úřadovny. Zsp měla tudíž zamítnouti námitky z důvodů rei judicatae. Pokud byly tytéž námitky firmy zamítnuty s hlediska § 35 odst. 2 exek. řádu jako nepřípustné, ježto nespočívají na skutečnostech nárok zrušujících nebo zastavujících, které nastaly teprve po vzniku exekučního titulu (t. j. po té, kdy výkaz nedoplatků zem. úřadovny byl potvrzen zsp-ou doložkou vykonatelnosti), potvrzuje se rozhodnutí z důvodů v něm uvedených. Tímto rozhodnutím stává se bezpředmětným petit odvolání, podaného v téže věci zem. úřadovnou 1. Všeob. pens. ústavu v Praze z 20. března 1925.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Žal. úřad zamítl v pořadí instančním námitky stěžující si firmy vznesené jednak s hlediska § 75 odst. 3 pensijního zákona proti výkazu nedoplatků prémií pens. pojištění zaměstnanců firmy za dobu od 1. ledna 1919 do 31. května 1919 ve výši 16 239 Kč 10 h, vydanému zem. úřadovnou 1. Všeob. pens. ústavu v Praze dne 21. ledna 1924, jednak s hlediska § 35 odst. 2 exekučního řádu proti vymáhanému nároku. Námitky prvého druhu zamítl z důvodů rei judicatae, vycházeje ze stanoviska, že předmětem námitek nemohla být již zásadní otázka povinnosti firmy zapraviti premie za spornou dobu, ježto otázka ta byla již pravoplatně rozhodnuta dřívějším výměrem zem. úřadovny, za který sluší pokládati jak přípis zem. úřadovny z 27. září 1923, tak i přípis téže úřadovny ze 6. listopadu 1923. Zamítnutí pak námitek podaných s hlediska § 35 odst. 2 exek. ř. odůvodnil žal. úřad tím, že námitky firmy nespočívají na skutečnostech nárok zrušujících nebo zastavujících, které nastaly po vzniku exekučního titulu, za který sluší pokládati dobu, kdy výkaz nedoplatků z 21. ledna 1924 byl potvrzen zsp-ou doložkou vykonatelnosti.
Stížnost napadá nař. rozhodnutí v obou směrech jako nezákonné a spočívající na vadném řízení. Pokud se týče výroku žal. úřadu ve směnu námitek vznesených dle § 75 odst. 3 pens. zák., brojí stížnost proti právnímu názoru úřadu, že dopisy zem. úřadovny z 27. září 1923 a ze 6. listopadu 1923 jsou výměry formalisující přesně povinnost stěžující si firmy, zapraviti dlužné premie pojistné za dobu od 1. ledna 1919 do 31. května 1919, které, nebyvše firmou vzaty v odpor nabyly právní moci, čímž otázka povinnosti firmy v tomto směru byla pravoplatně rozhodnuta. Stížnost vytýká, že cit. dopisy nelze pokládati za autoritativní právní moci schopné akty, nýbrž jen za pouhá prohlášení strany.
Nss přezkoumávaje nař. rozhodnutí po této stránce, neshledal výtku tuto odůvodněnou. Pokud stížnost poukazuje již na zevní formu dopisů, z nichž dopis prvý z 27. září 1923 žádá »zdvořile« o »laskavě« vyrovnání prémií, a druhý »sděluje« firmě určitý projev zem. úřadovny, nepostačuje okolnost tato sama o sobě, aby vylučovala možnost autoritativní úpravy právní moci schopné. Těžiště otázky, zda emanace vůle veřejné je správním aktem, schopným právní moci, spočívá v prvé řadě v obsahu dotyčné emanace. Zkoumá-li se povaha prvého dopisu z 27. září 1923 po této stránce, totiž vzhledem k obsahu jeho, dlužno míti na zřeteli, že dle § 75 pens. zák. pokládají se za výměry všecka opatření a vyrozumění pens. ústavu a jeho zem. úřadoven, která se stala v rámci pens. zákona (odst. 1) a že jsou naříkatelny námitkami takové výměry, které se dotýkají práv nebo povinností upravených pensijním zákonem (odst. 3.). Za výměr takového obsahu pokládá nss dopis z 23. září 1923.
Dopisem tímto řešil Všeob. pens. ústav spor vzniklý mezi ním a stěžující si firmou v ten rozum, že jí sděluje — airciť formou zdvořilou — svoje stanovisko motivované zvláštním odůvodněním: firma je povinna do 8 dnů zaplatiti premie pojistné za přesně určenou dobu a v přesně určené výši v Kč, poněvadž placení v korunách rakouských u Pens. ústavu průmyslu textilního ve Vídni nepokládá Všeob. pens. ústav v Praze za splnění povinnosti zákonné vůči němu. V tomto obsahu shora cit. dopisu nelze spatřovati pouhou upomínku firmě, nýbrž formelní motivovaný výrok pens. ústavu, že stěžující si firma je povinna vyhověti do určité lhůty určitým povinnostem plynoucím z pojistného poměru k Všeob. pens. ústavu, k nimž náleží řádné a včasné placení pojistných prémií (§§ 34 a násl. pens. zák.). Jest tu tedy výměr po rozumu 3. odstavce § 75 pens. zák., neboť týká se práv a povinností upravených pensijním zákonem, t. j. placení předepsaných prémií v určité lhůtě. Je-li tomu tak, bylo lze výměr tento napadati námitkami v zákonné lhůtě uvedené v cit. právě předpise. Pak-li však firma proti tomuto výroku nepoužila opravného prostředku zaručeného jí zákonem, nabyl výrok tento právní moci.
Stížnost namítá arci, že výměr ten nemohl nabýti právní moci, poněvadž nebylo k němu připojeno poučení o opravných prostředcích. V tomto směru třeba poukázati k předpisu prvého odstavce § 75 a) pens. zák., jenž recipuje ustanovení lhůtového zák. z r. 1896 i na veškeré opravné řízení v oboru pens. pojištění pojímaje v to i námitky proti výměrům nositelů pojištění. Právě tímto výslovným dodatkem chtěl zákon nepochybně dát i výraz myšlence, že co platí podle lhůtového zákona o rozhodnutích a opatřeních politických úřadů, platí v oboru pens. pojištění stejně i o výměrech nositelů pojištění. Platí tu tedy také ustanovení posledního odstavce § 3 cit. zák., podle kterého přísluší straně v případu, že by nebyl zachován předpis odstavce prvého tohoto §, — totiž o povinnosti úřadu opatřiti rozhodnutí neb opatření poučením o opravných prostředcích — samostatný rekurs za účelem napravení této vady. Nedostatek poučení o opravných prostředcích je tedy sice vadou, nikoli však takovou, že by měla za následek nulitu výměru, a nebrání nedostatek taktový tomu, aby výměr nabyl právní moci, nepoužila-li strana proti němu zvláštního samostatného opravného prostředku vyhrazeného jí zákonem lhůtovým.
Z úvah těchto se podává, že nelze spatřovati nesprávným úsudek žal. úřadu, že nedostatek poučení o opravných prostředcích v daném případě není v cestě kvalifikaci dopisu z 27. září 1923 jako výměru právní moci schopného, pokud se týče že nedostatek ten nemůže zabrániti právní moci výměru, opomenula-li strana vadu tuto vytýkati samostatným opravným prostředkem.
Pokud stížnost odkazuje ke zprávě zem. úřadovny ze 13. července 1925 podané po vydání výměru z 27. září 1923, z níž snaží se dovodili, že ústav pojišťovací prý tu výslovně přiznal, že doposud nevydal nějakého výměru, — stačí poukázati k tomu, že zpráva tato, která jest odpovědí na vyzvání obsažené ve výnosu zsp-é v Praze z 20. května 1925, obsahuje sdělení, že ústav nevydal posud formálních výměrů o pojistné povinnosti. Obsahem sporného výměru z 27. září 1923 však nebyla otázka tato, nýbrž jiná, totiž otázka zaplacení zadrželých prémií.
Stížnost dovolává se dále i odv. spisu ústavu z 24. dubna 1926 podaného u nss-u v dřívějším sporu, jehož výsledkem bylo zrušení dřívějšího rozhodnutí min-a soc. péče z 30. listopadu 1925 pro vady řízení, a cituje z něho passus na stránce 2., v němž se praví, že »předpokladem námitek je výměr, tedy písemné vyřízení straně adresované a doručené. Takového výměru, proti němuž by námitky podané jmenovanou firmou směřovaly, v daném případě vůbec není — — —«. St-lka však přehlíží, že jak z celého kontextu odv. spisu zřejmo, měl tu ústav na zřeteli výkaz nedoplatků, proti nimž směřovaly námitky firmy a který ústav nepokládal za výměr straně adresovaný a doručený, tak že podle jeho názoru nebylo ani možno, aby strana podávala proti výkazu nedoplatků námitky v rámci § 75 pens. zák. Nelze však z obsahu odv. spisu vyčisti, jak to činí stížnost, že by v něm byl ústav prohlásil, že není tu vůbec výměru, proti němuž by námitky firmy směřovati mohly.
Nss shledal tedy za shodný se spisy úsudek žal. úřadu, že v daném případě byla otázka povinnosti firmy k placení dlužných pojistných prémií za uvedenou dobu řešena již dřívějším výměrem zem. úřadovny Všeob. pens. ústavu, který v době podání námitek proti výkazu nedoplatků byl již v právní moci a to v prvé řadě již výměrem z 27. září září 1923. Proto nemusil se nss již zabývali právní povahou dopisu ústavu na druhém místě jmenovaného, totiž dopisu ze 6. listopadu 1923.
Ve směnu námitek podaných s hlediska § 35 odst. 2 exek. řádu brojí stížnost proti právnímu stanovisku žal. úřadu, že v daném případě sluší dobu vzniku exekučního titulu připnouti k okamžitku, kdy byl výkaz nedoplatků zem. úřadovny z 21. ledna 1924 potvrzen zsp-ou doložkou vykonatelnosti. Tento úsudek úřadu napadá stížnost namítajíc, že vznik exek. titulu dlužno klásti se zřetelem k §§ 34 a 36 odst. 6 pens. zák. v dobu zákonné splatnosti prémií, tedy v daném případě v den 1. ledna, pokud se týče v první den příštích měsíců února až dubna 1919. Z toho pak usuzuje stížnost, že zaplacení náhradnému ústavu ve Vídni a oběžník zúčastněné strany z 19. února 1920 jsou skutečnostmi nárok zrušujícími a zastavujícími, které nastaly teprve po vzniku exek. titulu. S tímto názorem stížnosti nelze souhlasiti.
V daném případu byla povolena a vykonána soudní exekuce. Nutným podkladem vedení exekuce jest exek. titul; jen podle exek. titulů v §§ 1 a 2 exek. řádu uvedených jsou dle předpisu § 3 exek. řádu povolány civilní soudy exekuci povoliti. Takovými exek. tituly jsou po rozumu exek. řádu dle §§ 1 a 2 tohoto zák. spisy a listiny v těchto předpisech výslovně vytčené, zejména pak tam náleží dle § 1 č. 13 výkazy nedoplatků o dávkách veřejných podle předpisů o tom platných vykonatelné.
Mluví-li § 35 exek. řádu o skutečnostech nárok zrušujících nebo zastavujících, které nastaly teprve po vzniku exek. titulu, jenž je základem exek. řízení, nemůže býti o tom pochybnosti, že výrazem exek. titul míní jen ony spisy a listiny v §§ 1 a 2 exek. řádu taxativně vypočtené. Také 2. odstavec, druhá věta § 35 exek. řádu, obsahující předpis kompetenční, má na zřeteli námitky proti nároku, který opírá se o některý exekuční titul v § 1 č. 10 a 12 až 14 uvedený, jímž je v daném případě vykonatelný výkaz nedoplatků, spadající pod ustanovení § 1 č. 13. Z toho plyne jasně, že výrazem »exekuční titul« lze rozuměti jedině konkrétní akt listinný formalisující povinnost dlužníkovu stanovenou zákonem (právním řádem). Tento listinný akt jest zákonným podkladem a podmínkou pro vedení exekuce, nemůže však za takový býti pokládán, jak v daném případě st-lka mylně usuzuje, zákon jako norma abstraktní. Předpisy §§ 34 a 35 odst. 6 pens. zák. normují zákonnou povinnost platiti premie a splatnost jejich, exekučním titulem pro vymáhání splatných premií na zaměstnavateli jako dlužníku není však zákon přímo, nýbrž konkrétní akt formalisující zákonnou povinnost, tedy konkrétní akt zbudovaný na příslušné normě zákonné.
Není proto nezákonným, pak-li nař. rozhodnutí vznik exek. titulu po rozumu § 35 exek. řádu nepojilo s dobou zákonné splatnosti prémií dle § 34 pens. zák., nýbrž s dobou, kdy byla pořízena konkrétní listina formalisující povinnost dlužníkovu způsobem takovým, aby mohla činiti exek. titul po rozumu § 1 exek. řádu.
Proti právnímu úsudku úřadu, že vznik exek. titulu — když se vychází z názoru, že nemůže nastati již dle zákona samého — spadá v dobu, kdy výkaz nedoplatků byl potvrzeni doložkou vykonatelnosti, stížnost námitek neformuluje, takže nss nemá podnětu, aby se zabýval otázkou, zda žal. úřad vznik exek. titulu správně kladl právě do doby opatření výkazu nedoplatků doložkou vykonatelnosti.
Stížnost míní dále, že i kdyby se vycházelo z názoru, že je rozhodna doba potvrzení vykonatelnosti výkazu nedoplatků, bylo by per analogiam užiti ustanovení poslední věty § 35 exek. řádu odstavce 1, že totiž rozhodna je doba, až do které dlužník mohl příslušných skutečností účinně užiti v předcházejícím řízení. Ježto se st-lka řízení při vydání výkazu nedoplatků a připojení doložkou vykonatelnosti nezúčastnila a účastniti také nemohla, jest prý skutečnosti ty pokládati za takové, které nastaly teprve po okamžiku, až do kterého st-lka jich mohla účinně užiti v předcházejícím řízení správním. St-lka nemohla proto prý býti prekludována z přednesení těchto nových skutečností. Ani tato výtka nebyla shledána důvodnou.
St-lka přehlíží, že ustanovení 2. věty prvého odstavce § 35 exek. řádu nemůže býti analogicky použito na daný případ, neboť ustanovení to má na zřeteli pouze takový titul exekuční, který záleží v soudním rozhodnutí. Ustanovení toto jest důsledkem platných předpisů civ. řádu soud., který nedovoluje v řízení opravném uplatňovati novoty, vztahuje se tedy jen na řízení soudní a nikoli na řízení správní, které takovou zásadou není ovládáno. Tohoto zvláštního předpisu, platícího jen pro obor řízení soudního, nemůže proto cestou analogie býti používáno i na jiné tituly exekuční. Pod zorným úhlem námitek připuštěných proti nároku dle § 35 exek. ř. může proto býti směrodatným jen prvá věta prvního odstavce § 35 exek. řádu, podle níž lze žalobou oposiční uplatňovati při exekuci povolené na základě vykonatelného výkazu nedoplatků jen takové skutečnosti nárok zrušující nebo zastavující, které nastaly teprve po zřízení tohoto exek. titulu bez ohledu na to, zda dlužník mohl příslušných skutečností užíti v řízení správním, týkajícím se vydání výkazu nedoplatků, pokud se týče opatření jeho doložkou vykonatelnosti.
V daném případě není sporu o tom, že skutečnosti, které st-lka namítá proti nároku pod zorným úhlem § 35 odst. 2 exek. ř., vznikly dávno před vydáním pokud se týče potvrzením titulu exekučního. Potvrdl-li tedy žal. úřad rozhodnutí zsp-é o zamítnutí námitek stěžující si firmy s hlediska § 35 odst. 2 exek. řádu, nebyl ani výrok v tomto směru shledán nezákonným.

Citace:

č. 8214. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 349-355.