Č. 9321.

Zaměstnanci veřejní. — Legionáři: * Za účinnosti zákona č. 103/26 nepřísluší vzhledem k ustanovení § 7 odst. 7 cit. zák. soudnímu zřízenci přednostní nárok na údělem místa soudního kancelářského úředníka III. služební třídy ani tehdy, když jest legionářem (§ 5 zák. č. 462/19).
(Nález ze dne 15. června 1931 č. 14206/29.)
Věc: Emanuel B. v J. proti ministerstvu spravedlnosti o jmenování soudním kancelářským asistentem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l jest podle potvrzení mno z 21. června 1923 legionářem s právy vyhrazenými legionářům zákony č. 282/19 a č. 462/19. Usnesením vrch. zem. soudu v Praze ze 16. prosince 1919 byl jmenován úředním sluhou pro krajský soud v J., kdež službu tu nastoupil dne 14. ledna 1920. První kancelářskou zkoušku vykonal dne 27. června 1922 s výsledkem velmi dobrým a zkoušku listovní dne 14. ledna 1926 s výsledkem dobrým. Podáním z 22. září 1928 žádal jako soudní zřízenec krajského soudu v J. o propůjčení služebního místa soudního kancelářského asistenta u okr. soudu v S. Usnesením vrch. zem. soudu v Praze z 12. října 1928 bylo služební místo soudního kancelářského asistenta u okr. soudu v S. propůjčeno soudnímu kancelářskému asistentu Rudolfu Č. u okr. soudu v N.; st-li byla jeho žádost o toto místo vrácena výnosem presidia vrch. zem. soudu v Praze z 12. října 1928 s poznamenáním, že jest soudním zřízencem, nesplňuje tudíž předpoklady pro jmenování soudním kancelářským úředníkem III. služební třídy, neboť podle § 7 odst. 7 plat. zák. lze jím ustanoviti pouze kancelářské oficianty nebo úřednické čekatele, ke kterým kategoriím žadatel nenáleží.
Stížnost do tohoto výměru podanou zamítl žal. úřad nař. výnosem.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss uvažoval takto: Žal. úřad zamítl stížnost st-lovu v podstatě z důvodu, že st-l jest soudním zřízencem a tudíž nevyhovuje podmínkám § 7 odst. 7 plat. zák. č. 103/26, jímž vzhledem k ustanovení § 214 odst. 1 plat. zák. doznaly určité modifikace výhody poskytnuté legionářům zákonem č. 462/19, a to pokud jde o obsazování míst kancelářských úředníků v tom směru, že oprávněnému legionáři přísluší právo vytčené v § 5 zák. č. 462/19 jen, uchází-li se o místo kancelářského úředníka buď jako kancelářský oficiant nebo jako úřednický čekatel. Jest tudíž na sporu otázka, zda žal. úřad na žádost st-lovu z 22. září 1928 o propůjčení služ. místa soud. kanc. asistenta u okr. soudu v S., opíraje se o ustanovení § 7 odst. 7 plat. zák., právem či neprávem nevzal zřetele.
Není sporné, že st-l jako soudní zřízenec kraj. soudu v J. žádal podáním z 22. září 1928 o propůjčení řečeného místa a že rozhodnutí žal. úřadu o této žádosti bylo vydáno dne 4. března 1929. Byla proto žádost kompetenční podána a rozhodnutí vydáno již za účinnosti plat. zákona č. 103/26. Ale pak jest na daný případ použiti norem tohoto zákona stran obsazování služebních míst a tedy, jde-li o propůjčení služ. míst kancelářských úředníků III. služební třídy, předpisu § 7 odst. 7 plat. zák., který stanoví, že kategorie kancelářských úředníků IV. služ. třídy se doplňují z řad kanc. oficiantů, pokud se uprázdněné místo nepropůjčí úředníku již ustanovenému nebo úředníku na dovolené s čekatelným nebo na dočasném odpočinku. Totéž platí podle poslední věty odst. 7 § 7 plat. zák. i o kategorii kane. úředníků III. služ. třídy se změnou, že, není-li způsobilých uchazečů z řad kancelářských oficiantů, sluší postupovati podle ustanovení odst. 4. a 5. tohoto paragrafu, totiž že služ. místa kancelářských úředníků III. služ. třídy mohou býti propůjčena jen úřednickým čekatelům na služební místa úředníků kanc. III. služ. třídy za podmínek tam blíže uvedených, které však v daném případě nepřicházejí v úvahu.
Z tohoto zákonného předpisu se podává, že při doplňování kategorie kanc. úředníků III. služ. třídy lze v úvahu vžiti podle § 7 odst. 7 plat. zák. v prvé řadě úředníky již ustanovené nebo úředníky na dovolené s čekatelným nebo na dočasném odpočinku; není-li uchazečů takových: v druhé řadě kanc. oficianty ve smyslu vl. nař. č. 113/26 a není-li ani (způsobilých) uchazečů těchto: v třetí řadě úřednické čekatele ve smyslu odst. 4. a 5. § 7 plat. zák.
Touto novou zákonnou úpravou obsazování služebních míst kancelářských úředníků III. služební třídy doznaly ovšem změny případné odchylné jiné předpisy o obsazování uprázdněných služ. míst kanc. úředníků býv. skupiny D § 52 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., platné před účinností zák. plat. č. 103/26, to jest před 1. lednem 1926, a to vzhledem k § 9 o. z. o. i tehdy, kdyby derogační klausule § 214 odst. 1 plat. zák. výslovně neprohlašovala, že dnem účinnosti plat. zákona pozbývají platnosti všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v zákoně platovém. Jest proto i předpis § 7 plat. zák. o obsazování uprázdněných služebních míst kanc. úředníků III. služ. třídy u soudů aplikovati na kompetenční žádosti podané v době ode dne účinnosti plat. zákona.
Z řečeného plyne dále, že okruh osob, z nichž doplňují se kategorie kane. úředníků III. služ. třídy, jest přesně vymezen a jen na kategorie zaměstnanců shora uvedených omezen. Mezi kategoriemi zaměstnanců, kteříž přicházejí v úvahu, nejsou uvedeni soudní zřízenci ve smyslu § 24 atd. plat. zák. Logickým důsledkem toho jest, že kategorie kanc. úředníků III. služ. třídy se z řad soudních zřízenců nedoplňuje a podle přesného, jakoukoli pochybnost vylučujícího znění a smyslu § 7 odst. 7 plat. zák., ani doplňovati nesmí.
Není sporné, že st-l byl v době podání kompetenční žádosti z 22. září 1928 o propůjčení služ. místa kanc. soudního asistenta u okr. soudu v S. a v době rozhodnutí o této žádosti soudním zřízencem. Ale pak nenáležel k žádné z kategorií zaměstnanců, z jejichž řad lze po zákonu (§ 7 odst. 7 plat. zák.) vůbec doplňovati uprázdněná služební místa kanc. úředníků III. služ. třídy. Nelze proto právem uznati, že by nař. rozhodnutí bylo porušilo nějaké subj. právo st-lovo na propůjčení služ. místa kane. soudního asistenta u okr. soudu v S. a tedy služ. místa kanc. úředníka III. služ. třídy, nevzalo-li st-le v úvahu při obsazování tohoto místa.
Na tom nemůže nic měniti poukaz stížnosti na výsady přiznané legionářům zákonem č. 462/19 a obzvláště §em 5, ježto paragraf tento pouze stanoví, že »při obsazování úřednických míst manipulačních a kancelářských u úřadů, soudů a závodů jmenovaných v § 4 pod lit. a) a b) zák. č. 462/19 jest dáti přednost před jinými spolužadateli legionářům«, avšak jen těm, »kteří mají nárok o taková místa žádati a prokáží k nim úplnou způsobilost« (§ 5 zák. č. 462/19). Otázku, zda určitý legionář má nárok ucházeti se o služební místa kancelářských úředníků III. služební třídy u soudů, a zda má k místu takovému úplnou způsobilost, neluští však § 5 zák. č. 462/19, nýbrž všeobecné zákonné předpisy o obsazování takovýchto služebních míst. Jedním takovým předpisem jest však právě shora již citovaný § 7 odst. 7 plat. zák. Z § 5 zák. č. 462/19 ve spojení s §em 7 odst. 7 plat. zák. č. 103/26 se tudíž podává, že by st—l měl přednostní právo na propůjčení určitého služ. místa kanc. úředníka III. služ. třídy, k nimž patří i místa kane. soudních asistentů (viz vl. nař. č. 103/27 stránku 859 Sb. z roku 1927), jen kdyby vykazoval podmínky stanovené v § 7 odst. 7 plat. zák., totiž kdyby příslušel ke kategorii oprávněných uchazečů ve smyslu shora již vyznačeném. Ježto jest st-l nesporně soudním zřízencem, nevykazuje předpoklad vyžadovaný v § 7 odst. 7 plat. zák.
Stížnost poukazuje také k tomu, že § 50 org. zák. soudního č. 217/1896 ř. z. jest dosud v platnosti, že podle tohoto ustanovení může býti jmenován soudním kancelářským úředníkem, kdo má potřebné vědomosti, prokázané složením předepsaných zkoušek s dobrým prospěchem, že i st-l průkaz tento podal, složiv jak I. kancelářskou zkoušku, tak i zkoušku listovní s prospěchem, dále že § 50 zák. č. 217/1896 ř. z. nejedná o předběžném vzdělání a že §em 214 odst. 1. a 2. plat. zák. nebylo ustanovení § 50 cit. zák. zrušeno; avšak ani tyto okolnosti nemohou přivoditi příznivější výsledky rozhodnutí, ježto § 50 zák. č. 217/1896 ř. z. udává pouze kvalifikační podmínky, za kterých lze přikročiti k jmenování (nyní propůjčení služ. místa) úředníka soudní kanceláře, ovšem nyní — za účinnosti zák. č. 103/26 — toliko z řad uchazečů, kteří náležejí ke kategoriím v § 7 odst. 7 plat. zák. uvedeným; ostatně předpis § 50 org. zák. soud. také nezakládá konkrétní nárok na propůjčení určitého služebního místa soudní kanceláře pro osoby, u nichž jsou splněny kvalifikační podmínky tohoto zákonného předpisu.
Bezdůvodný jest další námět stížnosti, že ustanovení § 7 odst. 7 plat. zák. nelze vztahovati na st-le, ježto zákon platový č. 103/26 byl vyhlášen až dne 7. července 1926, takže ustanovení jeho mohou platiti až ode dne jeho vyhlášení a na úřednické čekatele a oficianty, kteří až po vyhlášení platového zákona nabyli výkonem předepsaných zkoušek nároku na jmenování kancelářskými úředníky. Zákon platový č. 103/26 nabyl podle specielního ustanovení § 215 odst. 1 účinnosti již dnem 1. ledna 1926 se všemi zákonnými důsledky pro osoby jemu podrobené. K nim patří i st-l, žádající o propůjčení služebního místa kanc. úředníků III. služ. třídy za účinnosti zákona platového.
Pokud konečně stížnost vytýká, že plat. zákon nemohl se dotknouti práv, kterých st-l nabyl již před vyhlášením zákona platového, sluší na to odpověděti, že zákonodárce ve způsobu formelního zákona může rušiti a měniti i práva nabytá. Ostatně právo, jehož porušení st-l vytýká, to jest právo plynoucí z ustanovení § 5 zák. č. 462/19, jehož obsahem jest toliko přednostní nárok ve příčině obsazování míst legionářům vyhražených, zákonem platovým dotčen nebyl a trvá i za platnosti zákona platového (srov. nál. Boh. A 7216/28), ovšem od 1. ledna 1926 za podmínek stanovených novým platovým zákonem č. 103/26 v § 7 odst. 7. Shrnuv hoření vývody dospívá nss k právnímu názoru, že za účinnosti plat. zák. č. 103/26 nepřísluší vzhledem k předpisu § 7 odst. 7 plat. zák. soudnímu zřízenci přednostní nárok na propůjčení služ. místa kanc. úředníka III. služ. třídy ani tehdy, když jest legionářem (§ 5 zák. č. 462/19).

Citace:

č. 9321. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 984-987.