NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 749.

Tuzemským poručenským soudům náleží vykonávati pravomoc nad cizozemským nezletilcem dle tuzemských zákonů.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R II 321/20.)
Tuzemský poručenský soud uložil dle § 16, odstavec druhý, I. dílčí novely k obč. zák. nemanželskému otci (tuzemci) výživné pro jeho nezletilou dceru, příslušnou prý do Německa, jejíž matka bydlela v tuzemsku. Ku stížnosti nemanželského otce nařídil rekursní soud poručen- skému soudu, by slyšel předem nemanželského otce a po té po případě po dalším Šetření o návrhu znovu rozhodl. Důvody: Soudy německé říše převezmou dle § 23 uvoz. zák. k něm. obč. zák. poručenství k cizozemci, když stát, kterému přísluší, péče nepřevezme a cizozemec dle zákonů německé říše potřebuje péče (to jest u nemanželského dítěte do 21. roku). Z toho důvodu jsou soudy čs. republiky příslušny k vedení poručenstva ohledně nemanželských dětí říšsko-německé příslušnosti, jichž matka se zdržuje v tuzemsku, jakž je tomu i v tomto případě. Byl tudíž soud dle § 187 nesp. říz. oprávněn jak k ustanovení poručníka tak i k vyřízení návrhu poručníka o ustanovení výživného. Nemanželský otec jest tuzemcem a zdržuje se právě tak jako matka v obvodu čs. republiky, pročež dlužno při posouzení právního poměru mezi nemanželskou dcerou a otcem použíti zákonů čs. republiky. Nemanželský otec otcovství uznal, bylo tudíž správně použito druhého odstavce § 16 nesp. říz. Rozhodnouti však bez výslechu otce jest v odporu se zásadou soudního řízení až na některé výjimky (usnesení v exekučním řízení, platební rozkaz atd.), ježto mu musí býti dána příležitost, by se mohl o návrhu vyjádřiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a dodal k důvodům rekursního soudu: I kdyby bylo pravdou, že nezl. dcera není státní příslušnicí tuzemskou — spisy však spolehlivého podkladu pro to neposkytují — nelze o tom pochybovati, že tuzemským soudům náleží, poručenskou pravomoc nad cizozemským nezletilcem vykonávati, což zřejmě vyplývá z ustanovení § 183 cís. pat. ze dne 9. srpna 1864, č. 208 ř. zák., nař. min. spravedlnosti ze dne 10. října 1860, č. 14.939 a § 109, 109 a) j. n., nehledě k tomu, zda jde o poddanou říše polské (dle úředního záznamu) či německé, jak to tvrdí stěžovatel ve stížnosti. Třeba, že vykonávání této pravomoci má jen ráz prozatímní, pokud příslušný cizozemský úřad jinak nerozhodne, jest dle předpisů §§ 33—37 obč. zák. postupovati dle zákonů tuzemských, což se nepopřeně také stalo, pročež stěžovatel nemůže důvodně tvrditi, že dosavadní řízení v této věci jest zmatečným a že jest zmatečným usnesení soudu rekursního, který nařizuje způsobem dle tuzemských zákonů přípustným, aby se po dalších šetřeních v řízení o zjištění výživného (§16, odstavec druhý) pokračovalo. Dovolávání se předpisů německého občanského zákona na tento případ jest proto nemístným a stížnost v tomto směru bezpodstatnou.

Citace:

č. 749. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 650-651.