Čís. 15325.

Z úřadu nelze přihlédnouti k tomu, že zažalovaná pohledávka, pokud převyšovala vyrovnací kvótu, zanikla pravoplatným vyrovnáním, třebaže tato skutečnost byla zřejmá z vyrovnacích spisů, byl-li jimi proveden důkaz o jiné skutečnosti; lhostejno, že žalovaný uznal ve vyrovnacím řízení zažalovanou pohledávku.
(Rozh. ze dne 24. června 1936, Rv I 2298/34.)
Prvý soud vyhověl žalobě na zaplacení zažalované částky, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolací soud zjistil z vyrovnávacích spisů krajského soudu v T., že dne 22. února 1933 (tedy po podání žaloby) zahájeno bylo vyrovnací řízeni o jmění žalovaného, že žalující přihlásila dne 14. března 1933 zažalovanou pohledávku k vyrovnání, že pohledávka byla uznána a že vyrovnání, dle něhož věřitelé nepožívají přednostního práva, obdrží 48% svých pohledávek v 6 tříměsíčních lhůtách. Vyrovnání bylo dne 15. července 1933 pravoplatně potvrzeno. Tyto okolnosti také mohly býti prvnímu soudu známy. poněvadž tyto vyrovnací spisy si soud vyžádal, důkaz jimi byl proveden a bylo zjištěno, že zažalovaná pohledávka již ve vyrovnání byla uznána a do stavu pasiv zahrnuta. Ježto pohledávka byla vyřízena ve vyrovnání, toto nabylo pravoplatnosti před vynesením naříkaného rozsudku a žalující ani netvrdí, že by žalovaný byl v prodlení s placením kvót, měl soud žalobu pro tentokráte zamítnouti (tak rozhodnutí čís. 4205 a 7546 Sb. n. s.). Naříkaný rozsudek je nezákonný, neboť přisuzuje žalobkyni pohledávku, která jest pouhou nežalovatelnou obligací, pokud jde o částky nad kvótu (čís. 3420, 5281 Sb. n. s.). Námitka žalující strany, že za celého sporu, který se o této žalobě vedl, neuznal žalovaný pohledávku až do výše zažalované kvóty, nýbrž až do konce sporného jednání pohledávku v každém směru popíral, je nerozhodné, neboť bylo na žalující samé, aby zbytečný spor dále nevedla neb nejvýše jen o útraty sporu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Potvrzení vyrovnání jest skutečnost, která zprošťuje za předpokladů § 60 vyr. ř. č. 64/31 Sb. z. a n, dlužníka závazku nahraditi ztrátu, kterou věřitelé vyrovnáním utrpěli. Jde tedy o zánik části pohledávky vyrovnáním, jež předpokládá kvalifikovaný souhlas věřitelů, tedy o hmotněprávní skutečnost novace, k níž může soud přihlížeti jen na námitku strany (rozh. čís. 12304 Sb. n. s.). Žalovaný v první stolici nenamítal, že vyrovnání bylo soudně potvrzeno, a nelze z úřadu přihlížeti k potvrzení vyrovnání, třebas byl k návrhu žalobce připuštěn důkaz příslušnými spisy o vyrovnání, avšak o okolnostech jiných (srov. rozhodnuti čís. 13400 Sb. n., s.). Opak nelze vyvoditi ani z ustanovení § 208, odst. 1 c. ř. s. neboť tam jest jen všeobecně stanoveno, že předložení listiny má se státi tím způsobem, aby soud a odpůrce mohli nahlédnouti do celého obsahu listiny, ale z toho nelze vyvozovati, že soud jest povinen zjistiti celý obsah listiny i tehdy, byl-li jí důkaz veden jen o okolnostech, jež se týkají pouze určité části listiny (viz rozhodnuti čís. 12658 Sb. n. s.). To platí dokonce i o okolnostech soudu známých (§ 269 c. ř. s.), nebyly-li stranou předneseny, jak bylo vyloženo v rozhodnutích čís. 2761 a 5464 Sb. n. s. Jde proto o rozpor se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.), přihlížel-li odvolací soud k tomu, že vyrovnání žalovaného bylo soudně potvrzeno před ukončeními řízení v první stolici, ač to nebylo v řízení v první stolici skutkově předneseno. Byla-li zjištěna zažalovaná pohledávka i její výše a splatnost, musilo býti žalobě vyhověno. Tomu nebrání ani skutečnost, že žalovaný uznal ve vyrovnacím řízeni zažalovanou pohledávku, neboť předně nebyl tím ještě vytvořen exekuční titul podle § 63 vyr. ř., dokud nebylo vyrovnání soudem potvrzeno, a i kdyby bylo vyrovnání soudem potvrzeno, nešlo by o věc rozsouzenou, nýbrž, jak shora řečeno, o novaci, tedy o skutečnost, k níž by bylo lze přihlížeti jen na námitku žalovaného (srov. rozhodnutí čís. 12304 a 13937 Sb. n. s.).

Citace:

č. 15325. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 725-726.