NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 10167.

Vodní právo (Morava): Ustanovením čl. II. mor. vodního zákona z 28. srpna 1870 č. 65 z. z. mor. o tom, že práva soukromá k používání vody nebo jiná vod se týkající, dle dřívějších zákonů nabytá, zůstávají v platnosti, byla stanovena právní presumpce, že vodní dílo, které v den, kdy vodní zákon vešel v účinnost, fakticky existovalo, bylo zřízeno na základě řádně uděleného konsensu.
(Nález ze dne 23. listopadu 1932 č. 2520/31.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 2801/23.
Věc: Jan B. v K. proti zemskému úřadu v Brně o přestupek vodního zákona.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okresního úřadu v Brně ze 14. února 1930 byl st-1 uznán vinným přestupkem § 16 mor. vod. zák., jehož se dopustil tím, že zrušil a zasypal bez povolení vodoprávního úřadu zařízení pro bočný přepad vody na Zlatém potoce parc. č.... kat. obce K. a zasypal příkop za přepadem v šířce cesty, kteréžto zařízení mělo působnost odváděti částečně velkou vodu bočným kanálem pod obec do potoka.
V odvolání z nálezu tohoto podaném namítal st-1, že zasypáním propustku ve hrázi st-li patřící nebylo zrušeno vodní dílo, dotýkající se vody veřejné, nýbrž zařízení týkající se vody soukromé (§ 4 mor. vod. zák.), ježto propustek, o který se jedná, sloužil v době, kdy tu byl rybník, k napájení rybníka, a po zrušení rybníka a po odstranění stavidla byl zazdín, kdežto příkop od propustku vedoucí sloužil toliko k odvádění vod drenážních. Zřízení i zazdění propustku toho nestalo se způsobem zákonným na základě vodoprávního konsensu, a zařízení to nutno vykládati tak, že majitel pozemků na rybníce, resp. hráze neměl v úmyslu, aby v neprospěch svých pozemků zřídil služebnost, případně vodní dílo. Nelze tedy propustek ten považovati za vodní dílo zřízené ve prospěch vody veřejné. Konečně namítal st-1 nedostatek legitimace na straně obce K. k žádosti, aby přepad resp. příkop byl uveden v předešlý stav.
Nař. rozhodnutím nebylo odvolání tomuto, pokud směřovalo proti uložení trestu pro přestupek vod. zák., vyhověno. Pokud pak směřovalo proti odstranění svémocné novoty a popíralo legitimaci obce ke stížnosti, bylo odvolání to odmítnuto jako nepřípustné, ježto nálezem 1. stolice odstranění svémocné novoty nebylo st-li uloženo.
O stížnosti, která směřuje jen proti oné části nař. rozhodnutí, která se týká vodoprávního přestupku a trestu pro přestupek ten uloženého, uvážil nss takto:
Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí je zřejmo, vychází žal. úřad ze zjištění, že od doby, kdy se řečeného rybníka nepoužívá, a kdy nápustní stavidlo v pravém břehu potoka bylo nahraženo zděným přepadem, jest přepad ten spolu s příkopem parc. č... a se zaklenutým zpětným zaústěním příkopu do Zlatého potoka zařízením, tok Zlatého potoka upravujícím, tedy zařízením regulačním. Žal. úřad opírá se při tom o nepopřené svědectví obce, že bočný přepad upravující tok potoka trvá v nynějším stavu již od r. 1848, že stav ten trval i v době, kdy vodní zákon z r. 1870 vešel v účinnost (28. října 1870), a dovozuje z toho, že podle § 102 recte čl. II. mor. vod. zák. dlužno tento bočný přepad v tomto jeho stavu pokládati za vodoprávně schválený. Má tedy žal. úřad za to, že pro právní existenci přepadu toho jako vodního díla, upravujícího tok Zlatého potoka, mluví právní presumpce vyslovená ve čl. II. mor. vod. zák. Z toho pak dospívá žal. úřad k závěru, že každá změna zařízení toho jakožto zařízení upravujícího veřejný vodotok, vyžaduje podle § 41 mor. vod. zák. vodoprávního konsensu, a ježto st-1 takového konsensu si nevymohl, dopustil se přestupku vod. zák.
Žal. úřad posuzuje však věc i s hlediska, na němž stál úřad 1. stolice, podle něhož jde o přestupek § 16 mor. vod. zák., neboť zrušení rybníku nebylo povoleno, a bylo tedy změněno zařízení k užívání vody Zlatého potoka, že i při tomto právním stanovisku by st-1 k zasypání přepadu byl potřeboval vodoprávního konsensu, ježto i když voda v rybníce uzavřená je již vodou soukromou (§ 4 vod. zák.), zařízení sloužící k tomu, aby voda z veřejného potoka byla do rybníka odvedena, netýká se jen vody soukromé. Nad to podle § 16 resp. § 41 mor. vod. zák. vyžadují i změny zařízení k užívání resp. k úpravě soukromých vod vodoprávního konsensu, mají-li změny ty vliv na vodu veřejnou, jako tomu je v případě daném.
Konečně uvedl žal. úřad, že okolnost, že nikdo podle § 31 náhrad. zák. (když st-1 statek od stpú-u přebíral) neuplatnil svůj právní nárok na to, aby st-1 trpěl přepad vody ze Zlatého potoka zachováním příkopu čp. . má význam toliko soukromoprávní, kdežto pro obor práva veřejného je bez významu, ježto v případě § 31 náhrad. zák. nejde o závazky práva veřejného.
Třebaže stížnost přímo nenapadá právní názor žal. úřadu, že právní existence sporného přepadu jako díla sloužícího k regulaci toku Zlatého potoka je kryta presumpcí podle § 102 recte podle čl. II. mor. vod. zák., přece jen lze ve stížnosti té shledati námitku, brojící proti tomu, že žal. úřad z této presumpce vychází. Stížnost namítá totiž, že odstraněním stavidla a zazděním mezery mezi křídly, když rybník byl zrušen, vodní dílo zaniklo, což prý nebylo v rozporu s předpisy platnými v době zrušení rybníku (1848), kdežto okolnost, že zeď mezi křídly stavidla postavená měla sloužiti k odvádění velké vody přes tuto zeď a dále přes pozemky povstalé vysušením rybníku, nebyla prokázána, kterýžto průkaz by byl musil býti podán listinným dokladem. To prý se nestalo, a z pouhé okolnosti, že po delší řadu let voda při povodních přes tuto zeď skutečně přetékala, nelze prý usuzovati, že jde o zařízení sloužící k odvádění vody, ježto vydržení vodního práva není možné.
Avšak námitka tato není důvodná. Podle čl. II. mor. vod. zák. zůstala práva soukromá k používání vody nebo jiná k vodám se vztahující práva nedotčena. Obsah a objem takových práv řídí se předpisy dřívějšími, výkon práv těch jakož i řízení jest pak posuzovati podle zákona vodního. Předpisem tímto zůstala tedy práva podle dřívějších předpisů nabytá v platnosti. Tím stanovena jest právní presumpce, že vodní dílo, které v den, kdy vodní zákon vešel v účinnost, fakticky existovalo, bylo zřízeno na základě řádně uděleného konsensu. Tak také vykládá předpis ten resp. analogický předpis § 102 čes. zák. vod. konstantní judikatura jak býv. ss, tak i nss-u (srov. Budw. A 6101, 8270, 7428, 8668, též Pantůček: »Jak jest určití objem vodního práva« str. 15—16 a Boh. A 2801/23).
Z povahy právní presumpce pak plyne, že opak může sice býti prokázán, leč břímě průkazní nespočívá na straně, pro kterou svědčí právní presumpce, nýbrž na straně, která tvrdí opak (srov. Budw. 7428 A/1010). St-1 se tedy mýlí v zásadním nazírání na právní povahu t. zv. starých stavů, má-li za to, že břímě důkazní bylo na žal. úřadě nebo snad na obci K. Tím méně pak může st-1 tvrditi; že důkaz ten měl proti němu býti proveden kvalifikovaným způsobem, t. j. předložením listinného dokladu. Jestliže tedy žal. úřad vzhledem k té okolnosti, že od r. 1848, kdy rybník byl zrušen, se přepadem skutečně odvádí část velké vody ze Zlatého potoka, a že stav tento trval i v den, kdy vod. zákon mor. vešel v účinnost, usoudil, že jde o t. zv. starý stav, sloužící k odvádění velkých vod, pro který platí právní presumpce existence stavu toho jako stavu právního, pak nelze shledati, že by tento právní názor byl v rozporu se zákonem. Bylo věcí st-lovou, aby zmíněnou právní presumpci vyvrátil, resp. prokázal opak. O to se však st-1 ani nepokusil.
Tím padají veškery další námitky st-lovy, že dotyčný přepad nebyl zařízením k odvádění velkých vod z potoka resp. že příkop za tímto přepadem byl zřízen pro odvádění vod drenážních, ježto i kdyby se skutečně příkopem odváděly vody drenážní, nemohl by tím býti vyvrácen skutkový předpoklad žal. úřadu, že přepadem a příkopem se odvádí část velkých vod ze Zlatého potoka, ani by tím nemohla býti vyvrácena presumpce, že přepad ten ve stavu, v jakém se nacházel v den 28. října 1870, existuje jako stav právní.

Citace:

č. 10167. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 639-642.