NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1235.

Dodání zboží »po skončení války« ujednané na počátku války. Nelze je požadovati, mělo-li by dodání za následek hospodářskou zkázu prodatele.
(Rozh. ze dne 12. října 1921, Rv I 487/21.)
Počátkem prosince 1915 uzavřely strany smlouvu o dodání výbavy za určitou cenu v době od května do srpna 1915. Prodatelka zaslala ještě téhož měsíce kupitelům zboží na ukázku. Žalobci ukázkové zásilky nevraceli, pročež je žalovaná v dubnu 1916 upomínala o vrácení, hrozíc, že jim bude počítati drahotní přirážku, ježto suroviny denně stoupají a lze je těžko opatřiti. Žalobci prohlásili žalované, že chtějí od částí objednávky ustoupiti, s čímž však žalovaná nesouhlasila a navrhla žalobcům, že prádlo dodá teprve po skončení války; s takto pozměněným návrhem žalobci souhlasili a domáhali se po skončení války plnění za původně smluvenou cenu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě z těchto důvodů: Smlouva byla uzavřena s výhradou rebus sic stantibus, žádný ze smluvníků nenadál se takových hospodářských otřesů, jaké po té nastaly. Žalovaná sklamala se v tom, že po krátké době bude uzavřen mír a nastanou opět pravidelné hospodářské poměry. Dodržení smlouvy znamenalo by pro ni nepoměrnou škodu, kdežto žalobci by byli obohaceni. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: S názorem prvého soudu nelze souhlasiti. Smlouva byla uzavřena téměř po půldruhaletém trvání války. Mohla tudíž žalovaná již znáti hospodářské účinky války, což sama přiznala ve svém dopise z dubna 1916. Mohla též ustoupiti k návrhu žalobců od části smlouvy ohledně prádla, šloť tu o plnění dělitelné. Žalovaná však nepřistoupila na tento návrh žalobců, nýbrž naopak jim nabídla, že splní smlouvu až po skončení války. Bylo jí počítati se zostřením hospodářských poměrů v její neprospěch a sklamala-li se v očekávání, že po skončení války nastanou opět pravidelné poměry, nesmí se brániti námitkou, že od uzavření smlouvy a doby dodací se poměry tak změnily, že jí nelze smlouvu splniti. Zásada, že lze sc domáhati splnění smlouvy jen, nezměnily-li se v mezidobí hospodářské poměry, dochází platnosti pouze tehdy, nemohly-li v době uzavření smlouvy pokud se týče umluvené lhůty dodací strany míti na mysli, že nastane nepoměr mezi plněním a úplatou. Kdyby se použilo této zásady na případ, o nějž tu jde, stihly by veškeré nevýhody změněných poměrů žalobce, kdežto žalovaná by byla účastna výhod. Žalobci domáhali se zrušení smlouvy, pokud se týkala prádla. Žalovaná ani netvrdí, že jí bylo již tehdy plnění nemožným. Lze za to míti, že se chtěla žalovaná vzhledem k již tehdy stoupající drahotě zbaviti prodaného zboží v ujednané lhůtě, že si však chtěla také pojistiti zisk z tohoto obchodu pro případ, že by, jak očekávala, po skončení války nastaly opět pravidelné hospodářské poměry a tím i pokles cen. Právě tak, jako žalovaná se brání proti žalobnímu nároku, že jest hospodářsky nemožným a příčí se dobrým mravům, mohli by se žalobci brániti, kdyby ukončením války byly ceny klesly pod ceny smluvené. Dlužno tu použíti zásady věrnosti a víry v obchodním styku, ježto tu nejde o nepředvídané změny, nýbrž o zklamané očekávání žalované. Nelze tu mluviti o nespravedlivém obohacení se žalobců ani o nemožnosti plnění, ježto žalobci nekoupili prádlo za účelem dalšího prodeje, nýbrž pro sebe a ježto dle posudku znalců jest splnění možným jak kvalitativně, tak kvantitativně třebas s citelnou újmou pro žalovanou, jejíž očekávání se nesplnilo. Splnění smlouvy neodporuje ani příkazu ani zákazu zákonnému aniž se příčí určité mravní povinnosti a lze je proto požadovati.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení nelze upříti oprávněnosti. Jakkoli vývody odvolacího soudu, jsou pozoruhodny, přece se na tento případ nehodí. Hodily by se na případ, kdyby úmluva byla zněla, že žalovaná dodá zboží sice později, ale ještě za doby válečné; tu by dopadalo to, сo soud praví, že žalované nebyly neznámy účinky války na hospodářský život, že sama psala, že ceny rapidně stoupají, a že s tím tedy musila počítati. Ale právě proto, že to strany věděly a s tím počítaly, učinily úmluvu jinou, při které ten předpoklad už nedopadá, úmluvu, že zboží dodati se má až po skončení války, a tu bylo, jak známo, očekávání všeobecně jiné, neboť mělo se za to, že po válce bude zase všeho zboží dosti, že jakmile se dovozu otevrou hranice, bude rázem vší nouzi konec, že trh bude cizozemským zbožím zaplaven a ceny klesnou. Mělo se tak za to ještě ke konci války, a známo jest, že první kratičkou dobu po převratu ceny skutečně začaly klesat, patrně jen následkem onoho přesvědčení, ale záhy začaly zase stoupat a to enormně, když bylo zřejmo, že očekávání se nesplnilo. Tím spíše však bylo toto očekávání oprávněno na začátku války, do které doby spadá úmluva, o niž jde, any zásoby nebyly v té době ještě vyčerpány. Že pak strany skutečně touto pevnou nadějí a vírou se kojily, vyplývá z pohnutek úmluvy, jež v celém jednání na jevo vystupují; prádlo se žalobcům nezamlouvalo, chtěli raději od smlouvy odstoupiti, a tu učiněna úmluva, že se celá výbava dodá až po válce; patrně strany byly toho přesvědčení, že jednak po válce bude zboží lepší, neboť jinak by to nemělo pro žalobce smyslu, čekati až do skončení války, a jednak že nebude přes to dražší, ne-li lacinější, neboť jinak by to nemělo zase pro žalovanou firmu smyslu, vždyť žalobci nemohli se o ní domnívati, že by jako obchodnice chtěla dodati zboží dražší a pracovati po případě s prodělkem. Strany byly však ve svém společném očekávání zklamány; již to by samo o sobě stačilo, aby se smlouva za rozvázanou považovala, když by se mohlo říci, že společná pohnutka jejich byla »výslovně« t. j. zřetelně (třeba mlčky) za podmínku položena (§ 901 obč. zák.) a to by se vskutku dalo říci, když právě k vůli tomu novou smlouvu učinily. Ale nehledě k tomu, nelze za tak radikálně změněných poměrů splnění smlouvy vymáhati. Všecky právní předpisy musejí vykládány býti srovnale s obecným lidským cítěním, t. zv. právním citem, či zkrátka mravním řádem, na němž právní řád spoléhá. Ale tomu příčí se ukládati straně oběti, jichž se při smlouvě nadíti nemohla, nemohou tedy ani žalobci v daném případě je vyžadovati. Právní základ tohoto řešení podává § 7 ve spojení s § 1389 obč. zák., s jehož případem má daný případ plnou příbuznost. Konečně i s hlediska zásady § 1447 obč. zák. došlo by se zde k stejnému výsledku, když vysvědčeno jest, že obchod žalované jest jen skrovného rozsahu a splnění zažalovaného nároku bylo by způsobilé přivoditi jeho rozvrat.

Citace:

č. 1235. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 683-685.