Č. 3562.

Vodní právo: I. Je pachtýř rybníka legitimován ke stížnosti na nss do rozhodnutí správního úřadu, ukládajícího vlastníku rybníka zvýšení rybniční hráze? — II. Na rybníky jakožto umělá vodní díla sloužící k využití vody nebo k obraně proti zhoubným jejím účinkům, jest vztahovati všechna ustanovení vodního zákona o zakládání, provozování, udržování, změně a zrušení vodních děl vůbec. — III. Z titulu povinnosti udržovací lze majiteli vodního díla ukládati jen takové úkony, jichž je třeba, aby vodní dílo bylo uvedeno ve stav vyhovující podmínkám vodoprávního povolení a při »starých dílech« v onen stav, jenž odpovídá povolení na základě faktického stavu předpokládaného.
(Nález ze dne 6. května 1924 č. 7127.)
Věc: Ředitelství velkostatku v R. a společníci proti ministerstvu zemědělství o zvýšení hráze rybníka.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na oznámení osk v K., že voda z rybníka v P. se přelévá přes hráz a poškozuje okr. silnici podle hráze vedoucí, bylo při místním řízení dne 28. dubna 1920 zjištěno, že se voda z řečeného rybníka, náležejícího k velkostatku knížete L. v R. přelévala přes levostrannou část hráze a poškodila značně okr. silnici, hlavně pak válcovanou vozovku, částečně i štět a oboustranné dlážděné rigoly. Stavidlový splav o 3 stavidlech a stavidla ve žlabu k mlýnu zůstala, pokud se týče světlosti průtočné, vzhledem ke stavu zjištěnému normalisačním protokolem z r. 1884 nezměněna.
Nivelací bylo zjištěno, že vzhledem k normalisačnímu protokolu z r. 1884 práh stavidlového splavu u rybníka zůstal z nezměněné poloze, dále že při obnově stavidel v roce 1917 nebo 1918 hoření hrana stavidel byla o 0.113 m zvýšena a že výška koruny hráze jsouc na některých místech pouze o 24 cm položena nad normálním napětím rybníka jest naprosto nedostatečná, tak že při sebe menším opominutí nastává přelévání vody přes hráz a ohrožování silnice jakož i obydlí poblíže ležících.
Dle protokolu normalisačního činil si svého času vlastník mlýna na rybníce ležícího nárok na náplavy ve výši 6 cm nad hoření hranou stavidel. Konečně bylo zjištěno, že opevnění dlažbou na straně vodní jest velice chatrné.
Vzhledem k těmto zjištěním bylo nálezem osp v K. ze 4. června 1920 vysloveno, že majitel rybníka resp. ten, kdo povinen jest rybník udržovati, má podle ustanovení min. nař. ze 14. února 1894 č. 45 ř. z. provésti následující úpravy:
1) hráz rybniční nasypati tak, aby koruna její byla nejméně o 60 cm výše než normální napnutí rybníka. Násyp hráze nutno provésti z jilovité řádně upěchované zeminy;
2) taras na straně návodní řádně a bezpečně upraviti;
3) hoření hranu stavidel splavu dáti do výše normálního napnutí rybníka stanoveného v r. 1884 t. j. o 11 cm níže než leží dnes; má-li majitel mlýna právo na náplatky při nízkém stavu vody, možno dáti pouze pohyblivé (vysunovatelné) náplatky;
4) k obsluze stavidel splavu stavidlového určena budiž spolehlivá osoba, která ručí za řádné táhnutí stavidel při stoupání vody na normál.
Odvolání st-lů nebylo rozhodnutím zsp-é v Praze z 23. listopadu 1920 vyhověno.
Na ministerský rekurs st-lů vyloučena byla nař. rozhodnutím z bodu 3. nál. osp-é poznámka: »Má-li majitel mlýna právo na náplatky při nízkém stavu vody, možno dáti pouze pohyblivé náplatky.« Jinak odvolání bylo zamítnuto, a rozhodnutí zsp-é potvrzeno z jeho důvodů s těmito dalšími připomínkami:
»Voda v rybníce v P. je soukromou vodou majitele rybníka dle § 4 v. z. Má-li mlynář právo používati této vody k pohonu mlýna, jest toto právo služebností dle práva soukromého, o níž úřady vodoprávní nemohou rozhodovati. Proti úřadům vodním je vlastník rybníka dle §§21 a 44 v. z. odpověden v první řadě za řádné udržování tohoto díla, tedy i za správné dodržování výše vody v něm a také jedině on jest legitimován k žádosti o event. zvýšení dovoleného napětí vody, nikoli mlynář.
Min. nař. z 14. února 1894 č. 45 ř. z. vztahuje se na rybníky vůbec, tedy nejen na rybníky nově zřizované, nýbrž i na rybníky již existující (§ 102, odst. 2 v. z.). Nálezem I. instance byla snížena nynější výše nadržované vody na prokázanou dovolenou míru, čímž byl stav se zřetelem na zájmy st-lů podstatně zlepšen. Obavy jejich, že zvýšení hráze rybníka o 60 cm nad dovolenou výšku vody z rybníka znamená zvýšení napětí rybníka a tím ohrožení jejich stavení, nejsou odůvodněny a to tím méně, že osp-ou bylo v bodě 4. učiněno opatření, aby nadržování vody nad dovolenou míru bylo zamezeno.
Jelikož nařízením I. instance se nadržování vody v rybníce proti právnímu stavu nezvýší, nýbrž naopak sníží, nemůže míti zvýšení hráze nějakého vlivu na vodovod vedený hrází rybníka, neboť nepatrná navážka hráze nemůže ztížiti případně nutné opravné práce na vodovodu.«
Rozhoduje o stížnosti podané ředitelstvím velkostatku v R., F. S., nájemcem dvora P. a R. C.. .., zkoumal nss z moci úřední v prvé řadě legitimaci jednotlivých st-lů ke stížnosti.
Pokud jde o st-le F. S., nájemce dvora v P., neshledali nss, že by ve stížnosti uplatňoval porušení nějakého jemu příslušejícího práva ve vodním zákoně založeného nebo vodním zákonem chráněného a že by mu tedy příslušela úloha vodoprávního interesenta ve sporu, o který právě jde. F. St. sám ani dostatečně nekonkretisuje, jaký jest jeho právní vztah k úpravám rybníka vodoprávními úřady nařízeným, a vystupuje-li ve stížnosti toliko jako pachtýř rybníka a jako pachtýř dvora P., zdůrazňuje tím toliko svůj poměr soukromoprávní k majiteli velkostatku, který se dle § 3, lit. a) zák. o ss vymyká kognici tohoto soudu. Netvrdí-li však stížnost, že vzhledem k osobě F. St. porušeno bylo nějaké právo vodním zákonem chráněné, pak není tu předpokladů §§ 2 a 18 zák. o ss a slušelo proto stížnost F. St. odmítnouti jako nepřípustnou.
Skupina stěžujících si domkářů uplatňuje v podstatě ohrožení práv vodním zákonem chráněných, bráníc se proti nařízeným úpravám hráze proto, aby případné vyšší vzdutí vody v rybníce nezatápělo jejich domů. Skupině této a zástupci velkostatku R., jemuž provedení úprav hráze bylo uloženo, legitimace ke stížnosti na nss přísluší a musil proto nss námitkami jejich se zabývati.
Námitky všech legitimovaných st-lů směřují v podstatě proti tomu, že bylo majiteli rybníka uloženo zvýšiti hráz rybniční a upraviti návodní dlažbu. Uplatňují jednak vady procesní, zejména že nař. rozhodnutí nebylo vydáno v řízení dle §§ 81—83 vod. zák., nýbrž v řízení trestním dle V. částky zák. vod., jednak vytýkají materielní nezákonnost, namítajíce zejména, že žal. úřad nebyl oprávněn použíti min. nař. ze 14. února 1894 č. 43 z. z., daného dle mínění stížnosti toliko pro rybníky nové a pro rybníky dříve zřízené jen pokud jde o projektované změny jich, kdežto majitel rybníka popíraje spolu s ostatními st-li přípustnost a vhodnost nařízených úprav, brání se zvláště námitkou, že nikoliv on, nýbrž jnajitel mlýna užívá vodní síly rybníka a že tedy jedině tomuto bylo by možno požadované úpravy uložiti.
Než posouzení jak procesní, tak hmotné stránky sporu závisí na právním posouzení úprav, jež nař. rozhodnutím byly předepsány. Slušelo tedy zabývati se nejprve touto otázkou.
Jak již bylo řečeno, uložil žal. úřad majiteli rybníka zvýšiti hráz rybníka na 60 cm nad normální napnutí rybníka a upraviti určitým způsobem taras na straně návodní. Rozkaz tento opřel o ustanovení §§ 21 a 44 vod. zák. a pak o cit. min. nař. z r. 1894. Ježto pak rybníky dlužno považovati za umělá vodní díla, sloužící k využití vody nebo k obraně proti zhoubným jejím účinkům, a ježto sluší na ně tedy vztahovati všechna ustanovení vod. zák., která jsou dána o zakládání, udržování, provozování, změně i zrušení vodních děl vůbec, určují tato ustanovení zák. vod. zákonný rámec, v jehož mezích cit. min. nař. mohlo býti legálně vydáno, z čehož plyne, že ustanovení nař. tohoto sluší vykládati v souvislosti s předpisy zák. vod. a že nelze jim přiznati moci samostatné normy, pokud snad z mezí zákonem vodním určených vybočují. Záleží tedy především na tom. jaký smysl a dosah mají ustanovení zák. vod., jichž žal. úřad na daný případ použil.
Vodní zák. ukládá v § 21 majiteli vodního díla, aby povolené dílo zřídil a udržoval v náležitém stavu: »aby voda a ledy mohly bez překážky odtékati, aby lovení ryb a jiné užitky nebyly bez potřeby obtěžovány nebo zkracovány a aby se vodou neplýtvalo«.
V § 44 vod. zák. nejedná se již o předmětu a rozsahu povinnosti udržovací, nýbrž stanoví se toliko, kdo jest k udržování vodních děl, tedy i rybníků, povinen, Zákon určuje zde tedy jen pasivní subjekt udržovací povinnosti již v § 22 vymezené. Žal. úřad, opřev svůj výrok o ustanovení právě cit., vyslovil tedy, že majitel rybníka jest povinen úpravy svrchu blíže vytčené provésti jako práce udržovací.
K pojmu »udržování« nenáleží však změny vodního díla, jehož zřízení bylo náležitě povoleno nebo které existuje jako »starý stav« dle § 102 vod. zák. v platnosti zachovaný. Plyne to již z vlastního významu slova udržovati, zvláště jasně plyne to však z protikladu ustanovení § 21 a ustanovení §§ 22 a 89 vod. zák., v nichž zákon mezi udržováním vodního díla a jeho »změnou« přesně rozeznává.
Lze tedy z titulu povinnosti udržovací majiteli vodního díla ukládati jen takové úkony, jichž je třeba, aby vodní dílo uvedeno bylo ve stav vyhovující podmínkám vodoprávního povolení a při »starých dílech« v Onen stav, jenž odpovídá povolení na základě faktického stavu předpokládaného.
Zákonnost rozkazu st-li v nař. rozhodnutí daného jest tedy podmíněna zjištěním, že nynější faktický stav hráze rybniční s konsentovaným stavem tohoto vodního díla se nesrovnává, a že úpravy majiteli nařízené neznamenají nic více, nežli zjednání stavu konsentovaného.
Tyto faktické okolnosti však žal úřad opomenul zjistiti, takže skutková podstata nař. rozhodnutí jeví se neúplnou, což zakládá dle § 6, odst. 2 zák. o ss podstatnou vadu řízení. Ježto však lato vada řízení má zjevně příčinu v tom, že žal. úřad vycházel z právního náhledu, že na základě § 21 vod. zák. lze ukládati majiteli rybníka úpravy ve smyslu § 3 min. nař. ze 14. února 1894 č. 45 ř. z. i nad míru určenou konsentovaným neb jemu na roven postaveným stavem díla a ježto, — jak z předeslaných úvah vyplývá — tento právní náhled nelze uznati správným, bylo nutno nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss pro nezákonnost, čímž odpadá vůbec nebo aspoň na ten čas potřeba zabývati se námitkami ve stížnosti formulovanými.

Citace:

č. 3562. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1191-1194.