Č. 12193.

Řízení správní. — Řízení před nss-em. — Bytová péče a opatření budov pro veřejné účely: I. Bylo-li ve vyvlastňovacím nálezu, vydaném podle zák. č. 45/1922 Sb., rozhodnuto i o náhradě za vyvlastněný pozemek, a podala-li strana proti němu odvolání pouze co do náhrady, nabývá vyvlastňovací nález právní moci teprve tehdy, když bylo pravoplatně rozhodnuto o náhradě. — II. Hodnotil-li nss ve svém nálezu, zrušujícím rozhodnutí úřadu, určité podání expropriáta po stránce právní jako uplatnění nároku na částečné zrušení vyvlastňovacího nálezu po rozumu § 10 odst. 1 zák. č. 45/1922 Sb., brání úřadu § 7 zák. o ss v tom, aby vydávaje nové rozhodnutí, bral správnost tohoto náhledu v pochybnost.
(Nález ze dne 5. prosince 1935 č. 20005/35.) Prejudikatura: srov. Boh. A 10001 /32.
Věc: Berta K. a spol. proti zemskému úřadu v Bratislavě o zrušení vyvlastňovacího nálezu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Starosta města Lučence vyvlastnil výměrem z 30. prosince 1922 na základě § 4 zák. č. 43/22 z pozemku kat. č. 909 v L., náležejícího Pavlu a Bertě K., část ve výměře 2363 č. s. ve prospěch čsl. stát. drah na stavbu obytných domů a vyslovil, že ředitelství stát. drah v Bratislavě je povinno podle § 8 cit. zák. stavbu během 1 roku od pravoplatnosti tohoto výměru provésti, a to s přísným dodržením předpisů v § 3 cit. zák. uvedených, t. j. postaviti nejméně 40 rodinných bytů. Proti tomuto výměru odvolání podáno nebylo. Podáním z 20. května 1924 oznámili expropriáti městské radě v L., že ředitelství stát. drah do uplynutí shora uvedené lhůty, t. j. do uplynutí jednoho roku od pravoplatnosti vyvlastňovacího výměru, jež nastala v lednu 1923, postavilo na vyvlastněném pozemku pouze jeden obytný dům s 24 byty, a žádali, aby jmenované ředitelství bylo vyzváno, aby se stavbou druhého obytného domu během stanovené lhůty započalo a ji do úplného skončeni nepřetržitě provádělo, jinak že se budou domáhati vráceni oné části tohoto pozemku, na níž tento druhý dům měl býti postaven, jakož i náhrady škody.
Okresní úřad v Lučenci, jemuž podání to bylo postoupeno, výměrem z 12. srpna 1924 vyzval ředitelství státních drah, aby se stavbou druhého domu během 3 měsíců započalo a bez přetržení v ni pokračovalo, jinak bude bývalý majitel pozemku míti právo patřičnou část pozemku vyměniti za určenou vyvlastňovací cenu, jakož i uplatniti nárok na odškodné. Když pak ředitelství stát. drah ani během této lhůty ani později druhý obytný dům nepostavilo, zažádali manželé K. podáním z 23. června 1928, aby bylo zahájeno řízení o vrácení nezastavěné plochy. Žádosti této okresní úřad výměrem z 18. prosince 1928 vyhověl, na základě § 10 zák. č. 45/22 shora uvedený vyvlastňovací výměr zrušil, pokud se týká nezastavěné plochy vyvlastněného pozemku ve výměře 1182'5 č. s., a nařídil, aby tato část byla ředitelstvím stát. drah po pravoplatnosti tohoto výměru dřívějším vlastníkům odevzdána.
Výměr tento žal. úřad k odvolání ředitelství stát. drah rozhodnutím ze 4. ledna 1932 zrušil jako zmatečný a žádost manželů K. zamítl podstatně z toho důvodu, že žádost ta byla podána po uplynutí propadné 4nedělní lhůty stanovené v § 10 zák. o stav. ruchu. Ke stížnosti expropriátů zrušil nss nálezem z 10. září 1932 č. 13868 (Boh. A 10001/32) toto rozhodnutí zemského úřadu pro vadnost řízení (důvody viz u cit. nál.).
Na základě tohoto nálezu vydal pak zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutí z 21. září 1933, jímž opětně vyhověl odvolání ředitelství stát. drah a zrušiv rozhodnutí okresního úřadu z 18. prosince 1928 pro nezákonnost odmítnul žádost Pavla K. a jeho manželky za zrušení vyvlastňovacího nálezu starosty města Lučence z 30. prosince 1922, pokud týká se nezastavěné části vyvlastněného pozemku, jako opožděnou, poněvadž vyvlastňovací nález z 30. prosince 1922 byl doručen Pavlu K. a jeho manželce dne 18. ledna 1923 a vešel tudíž v právní moc dne 3. února 1923. Poněvadž ředitelství stát. drah v Bratislavě bylo uloženo provésti dílo, k jehož zřízení byl vydán vyvlastňovací nález, ve lhůtě 1 roku od pravoplatnosti vyvlastňovacího nálezu, měj býti dotčený pozemek zastavěn nejdéle do 3. února 1924, a nestalo-li se tak, měli expropriáti nejdéle do 3. března 1924 podati podle § 10 odst. 1 zák. o stav. ruchu č. 45/1922 Sb. žádost za zrušení vyvlastňovacího nálezu. To se nestalo, neboť expropriáti učinili sice dne 20. května 1924 podání, avšak v podání tom nebylo výslovně žádáno za zrušení vyvlastňovacího nálezu; ale i kdyby podání ono mohlo pokládáno býti za žádost podle § 10 odst. 1 cit. zák., byla by žádost ta opožděná, poněvadž učiněna byla po lhůtě 4 neděl v tomto předpisu stanovené, totiž po 3. březnu 1924. Je sice pravda, že expropriáti podali proti vyvlastňovacímu nálezu odvolání, avšak v tomto odvolání brojili jen proti výšce určené náhrady a nenamítali nic proti tomu, že pozemky jejich byly vyvlastněny, následkem čehož vyvlastňovací nález stal se již dne 3. února 1923 pravoplatný, vyjímaje pouze onu část, kterou určena byla náhrada za vyvlastněný pozemek.
Také projí tomuto rozhodnutí podali st-lé stížnost k nss-u, který o ní uvažoval takto:
Nař. rozhodnutí je novým rozhodnutím žal. úřadu vydaným na základě toho, že dřívější jeho rozhodnutí ze 4. ledna 1930 bylo nss-em pro vadnost řízení zrušeno. Následkem toho byl žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí, vzhledem k ustanovení § 7 zák. o ss vázán právními náhledy, z nichž vycházel nss, když rozhodoval o stížnosti proti dřívějšímu jeho rozhodnutí téže věci se týkajícímu.
V tom směru dlužno vytknouti, že nss podání Pavla a Berty K. z 20. května 1924 hodnotil již ve svém cit. nál. Boh. A 10001/32 po stránce právní jako uplatnění nároku na částečné zrušení vyvlastňovacího nálezu po rozumu § 10 odst. 1 zák. o stav. ruchu č. 45/1922 Sb.; nemohl proto žal. úřad v rozporu s předpisem § 7 zák. o ss bráti v pochybnost správnost tohoto náhledu a vysloviti, že v dotyčném podání nebylo výslovně žádáno za zrušení vyvlastňovacího nálezu, nýbrž měl pouze zkoumati, zda podle § 10 odst. 1 cit. zák. byla žádost ta podána do 4 týdnů po uplynutí jednoroční lhůty po pravoplatnosti vyvlastňovacího nálezu, stanovené úřadem k provedení díla, k jehož zřízení vydán byl vyvlastňovací nález (§ 8 odst. 1 cit. zák.).
Žal. úřad zkoumal arciť včasnost dotčeného podání i po této stránce a dospěl k úsudku, že žádost ona byla podána teprve po uplynutí čtyřnedělní lhůty § 10 odst. 1, poněvadž vyvlastňovací nález, doručený předchůdcům st-lů dne 18. ledna 1932, vešel v moc práva dne 3. února 1923 (recte 2. února 1923), takže jednoroční lhůta, stanovená k dokončení stavby podle § 8 odst. 1, končila dne 3. února 1924 a žádost za částečné zrušení vyvlastňovacího nálezu pro neprovedení díla ve lhůtě § 8 měla podle § 10 odst. 1 podána býti do čtyř dalších týdnů, tedy nejdéle do 3. března 1924. Byla-li žádost ta podána teprve dne 20. května 1924, je podle náhledu žal. úřadu žádost ta opožděná.
Naproti tomu namítá stížnost, že žal. úřad neprávem má za to, že vyvlastňovací nález vešel již dne 3. března 1923 v moc práva, ježto proti nálezu podali expropriáti rekurs, jímž brali v odpor onu část tohoto nálezu, kterou určena byla náhrada za vyvlastněný pozemek, a tento rekurs byl vyřízen teprve rozhodnutím župního úřadu ze Zvoleni ze dne 12. května 1923, jež bylo expropriátům doručeno dne 29. května 1923.
Žal. úřad stojí tedy, jak z důvodů jeho patrno, na stanovisku, že rekursem st-lů nebyla odsunuta právní moc vyvlastňovacího nálezu, ježto rekurs ten netýkal se vyvlastnění samého, nýbrž jen výše náhrady za vyvlastněný pozemek. Tento právní náhled nemohl nss uznati za správný. Podle § 5 odst. 4 zák. o stav. ruchu č. 45/1922 Sb. má vyvlastňovací úřad, nedohodnou-li se strany při komisionálním řízení, vydati do dalších 14 dnů vyvlastňovací nález a v něm určití zároveň podle výsledku provedeného řízení náhradu za vyvlastněný pozemek nebo, není-li to možno, aspoň výši prozatímní jistoty.
Z předpisu toho plyne, že byla-li ve vyvlastňovacím nálezu určena náhrada za vyvlastněný pozemek, tvoří výrok ten součást vyvlastňovacího nálezu. Následkem toho nemůže vyvlastňovací nález, v němž tato náhrada byla určena, vejíti v právní moc dříve, dokud nebylo pravoplatně rozhodnuto i o výši náhrady jím stanovené. I když tedy proti vyvlastňovacímu nálezu byl podán rekurs jen ohledně výše náhrady za vyvlastněný pozemek, brání i tato okolnost tomu, aby vyvlastňovací nález vešel v moc práva, dokud o rekursu s konečnou platností se nerozhodne. Opačný náhled žal. úřadu není ve shodě se zákonem a vedl by také k té nesrovnalosti, že by vyvlastňovateli, jemuž stanovena byla k dokončení stavby na vyvlastněném pozemku určitá lhůta po rozumu § 8 odst. 1 cit. zák., počala tato lhůta běžeti dříve, než zaplacením náhrady za vyvlastněný pozemek mohl by dosíci jeho držby (§ 7 odst. 2) a tím i možnosti se stavbou započíti. Z důvodů těch musil nss zrušiti nař. rozhodnutí pro nezákonnost.

Citace:

č. 12193. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 664-667.