NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 3463.

Zajištění půdy drobným pachtýřům. Pachtýřův požadovací nárok oživne i tehdy, bylo-li napotom přednostní právo k pozemkům právoplatně oduznáno.
(Rozh. ze dne 5. února 1924, R I 61/24.)
Žádosti drobných pachtýřů, by jim byly přiznány do vlastnictví pozemky záduší v N., bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Pozemky č. k. 704, 1257, 1412, 1835, 2071, 2536 v N. spadají pod ustanovení §u 1. zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. а n., a proto musilo záduší v N. jako majitel těchto pozemků po vydání tohoto zákona počítati s tím, že mu pozemky, pokud zákonem jsou dotčeny, budou odňaty za náhradu, stanovenou v zákoně; šlo jen o to, komu pozemky připadnou. Střetly se totiž nároky dlouhodobých drobných pachtýřů s nárokem městské obce v N. ve smyslu posledního odstavce §u 1. zákona. V takovém případě musí pachtýři ustoupiti obci, uzná-li státní pozemkový úřad její nárok. To se v tomto případě stalo, neboť státní pozemkový úřad v Praze uznal rozhodnutím ze dne 1. února 1921 ve prospěch obce v N. Proto nezbývalo než zamítnouti nároky drobných pachtýřů. K jejich stížnosti zrušil však nejvyšší správní soud rozhodnutí státního pozemkového úřadu a tento pak právoplatně rozhodl, že se přednostního nároku obce neuznává. Když takto odpadla překážka, vadící nárokům drobných pachtýřů, oživly samozřejmě tyto nároky; to plyne z povahy věci, i kdyby nebylo příslušného ustanovení zákona. Než zásada ta byla výslovně stanovena v §u 1. f) zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 166 sb. z. a n., kdež se praví, že pachtýřovo požadovací právo oživuje, vzdají-li se korporace nebo ústav přednostního nároku, nebo pomine-li jejich požadovací právo z důvodu §u 21 zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n. (nesložení ceny přejímací). Na případ, že přednostní právo bylo oduznáno, který svou podstatou a svými účinky zajisté se rovná případům, kde se bylo vzdáno přednostního práva nebo kde právo to pominulo nesložením přejímací ceny, v zákoně ovšem výslovně pamatováno není, ale lze souhlasiti s rekursním soudem, že se tak nestalo patrně jen proto, že si zákonodárce neuvědomil možnosti takového případu a lze důvodně tvrditi, že by byl zákonodárce také tento případ uvedl v §u 1. f), kdyby byl naň pomýšlel. Nepochybil tudíž soud rekursní, použiv ustanovení §u 1. f) také na případ, o nějž jde, a nelze vytýkati, že na újmu vlastníka — pro něhož byly pozemky beztoho ztraceny — nepřípustným způsobem rozšířil předpis zákona, daný ve prospěch drobných pachtýřů. Neprávem poukazuje finanční prokuratura ke zdejšímu rozhodnutí ze dne 18. září 1923, č. R. I 704/23, neboť tam bylo pouze vysloveno, že nespornému řízení jest neznáma obnova dle § u 530 c. ř. s., jehož čís. 7. se dovolávali pachtýři, tvrdíce, že vyšly na jevo nové skutečnosti, nasvědčující tomu, že nejde o stavební pozemky, z kterého důvodu byly požadovací nároky zamítnuty. Rovněž nelze důvodně vytýkati, že v tomto případě pachtýři sami zavinili ztrátu svých nároků, nepodavše rekursu do původního usnesení okresního soudu, jímž byly jejich nároky zamítnuty, s poukazem na uznaná přednostní práva obce. Pachtýři podali rekursy do usnesení okresního soudu, ale rekursní soud jim nevyhověl. Dovolací rekurs byl by býval beznadějným, neboť rozhodnutí státního pozemkového úřadu, jímž uznán přednostní nárok obce, bylo pro soudy závazné, byť i do něho byla podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. V té příčině se poukazuje ke zdejšímu rozhodnutí ze dne 4. července 1921, čís. R II 266/21, uveřejněnému ve sbírce, pořádané z příkazu presidia nejvyššího soudu pod čís. 1113, kdež ostatně také zdůrazněno, že zruší-li nejvyšší správní soud rozhodnutí státního pozemkového úřadu, bude požadovatelům volno, žádati za obnovu řízení.

Citace:

Čís. 3463. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 187-189.