NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 8998.

Nadace. — Vojenské věci. — Řízení před nss-em: * Výrok ministerstva národní obrany, jímž bylo sběratelům jmění, tvořícího t. zv. plukovní fond, odepřeno vydání tohoto jmění, není rozhodnutím úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž prohlášením vojenské správy jako strany.
(Nález ze dne 20. ledna 1931 č. 682).
Věc: Vojtěch Sch., František T. a Rudolf Th. v Liberci (adv. Dr. Bedř. Pipes z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (vrch. min. kom. Dr. Gustav Villani) o vrácení fondovního jmění.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Podáním de pres. 10. března 1928 obrátili se st-lé na mno a žádali: 1. aby jako protiprávní zrušeno bylo obstavení vkladní knížky liberecké spořitelny č . ...., znějící na vdovský a sirotčí fond pěšího pluku č. 94 na 53249 Kč 97 h, kteréžto obstavení nařízeno bylo čsl. náhradním praporem pěšího pluku č. 44 a 2. aby st-lům vydána byla uherská válečná půjčka, znějící na nomin. 12000 K, přeměněná na 18000 Kč čtvrté státní půjčky, s úroky, čsl. náhradním praporem pěšího pluku č. 44 v Turnově proti zaplacení 9134 Kč 10 h, použitých ke zmíněné konversi na 4. státní půjčku čsl. Žádost tuto odůvodňovali v podstatě tím, že uvedené jmění pochází ze soukromých sbírek býv. majitele pěšího pluku č. 94, generála pěchoty Alberta Kollera, jenž ze jmění toho za války založil fond na podporu vdov a sirotků po padlých příslušnících býv. pěšího pluku č. 94. Generál Albert Koller zmocnil pak »die Schrift- leitung und Verwaltung der Heimatsohne im Weltkriege« v Liberci podniknouti vhodné kroky, aby pod uzávěru dané zbývající peníze, které jím soukromě za války výlučně pro vdovy a sirotky příslušníků býv. pěšího pluku č. 94 byly sebrány, byly odvedeny svému účelu jako vdovský a sirotčí fond, a mimo to zmocnil st-le, aby tyto peníze rozdělili. Jedná se tedy o fond, resp. cenné papíry, které pocházejí ze soukromé sbírky a podle stanov mají býti považovány za privátní fond příslušníků býv. pluku č. 94 pro vdovy a sirotky po padlých příslušnících tohoto pluku. Nespadají tedy pod ustanovení výnosu mno 21. června 1919 č. 811 a uzávěra jejich jest nezákonná.
Podání toto vyřízeno bylo nař. výnosem takto: »Jak plyne z podání, jde o jmění fondu, zřízeného u býv. pěšího pluku č. 94, o t. zv. plukovní fond, tedy o instituci pluku, a nikoliv o soukromé disposiční jmění velitele pluku. V důsledku rozpadu býv. monarchie a ve smyslu mírových smluv stává se čsl. stát a jeho instituce nástupcem býv. institucí a vlastníkem jejich majetku. Tak se stal čsl. pěší pluk č. 44 právním nástupcem býv. pěšího pluku č. 94 a tím i vlastníkem všeho majetku i jmění zmíněného pluku. Žadatelé nejsou výlučnými dárci fondovního jmění, o které se jedná, nemají tudíž právního titulu domáhati se jeho vydání. Vždyť ani dárce nemá nároku na vrácení daru. Fond jest u pluku veden a řádně spravován, věnování výnosu pro účely fondu jest zaručeno, a není proto obavy, že by se snad darovaného kapitálu nedostalo určeným osobám«. Pro informaci velitelství pěšího pluku č. 44 v Liberci podotklo mno, »že by nenamítalo nic proti tomu, kdyby případně do správy fondu byl přibrán někdo z interesovaných kruhů býv. příslušníků fondu pěšího pluku č 94, ač-li to uzná velitelství pluku za účelné a vhodné. Z těchto důvodů zamítá mno žádost jmenovaných za vydání fondovních peněz ... .«.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Podáním de praes. 10. března 1928, které bylo vyřízeno nař. výnosem, domáhali se st-lé toho, aby určité jmění, které jako »vdovský a sirotčí fond pěšího pluku 44« jest spravováno čsl. vojenskou správou, jim jako zmocněncům generála Alberta Kollera bylo vydáno. Právní titul pro tento petit shledávali v tom, že se jedná o jmění soukromě sebrané, které tvoří privátní fond příslušníků býv. pěšího pluku č. 94 pro vdovy a sirotky po padlých příslušnících tohoto pluku. Vznesli tedy st-lé vůči žal. úřadu nárok na vydání sporného jmění, opřený o titul práva soukromého. Nař. výnosem mno prostě vydání sporného jmění stěžovatelům odepřelo.
Rozhodovati o soukromoprávním nároku na vydání jmění, nalézajícího se ve správě jiné osoby, přísluší zásadně řádným soudům. To platí podle dv. dekr. ze 7. června 1841 sb. just. zák. č. 541 i v tom případě, jestliže by šlo o jmění nadační.
Nař. výnos, odmítaje vyhověti nároku st-lů na vydání sporného fondu, nenutí svým zněním, aby byl vykládán jako výrok, kterým by mno osobujíc si příslušnost řádných soudů, chtělo o nárocích st-lů na vydání fondu autoritativně rozhodnouti. I když tedy žal. úřad k petitu st-lů o vydání sporného jmění v nař. výnose zaujal zamítavé stanovisko, nelze za daného stavu shledávati ve výnosu tom rozhodnutí úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž pouze prohlášení mno jako správce dotyčného fondu, a tedy prohlášení strany, proti němuž mohou st-lé hledati ochranu toliko u řádných soudů.
Ježto tedy nař. výnos nemá povahy úřadního rozhodnutí ani opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, slušelo stížnost odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 8998. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 240-242.