NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Č. 6730.

Legionáři. — Školství. — Samospráva obecní: 1. * Povinné vyhlášení konkursu ve smyslu § 9 zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. o propůjčování míst legionářům a čl. 13 vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. musí se díti v »úředním listě československé republiky«, zavedeném vyhláškou vlády z 30. prosince 1919 č. 4 Sb. z r. 1920. Vyhlášení v časopise »československá republika« nestačí. — 2. Místo topiče (pro ústř. topení) při státní škole střední, které je obsazováno obcí, je vyhrazeno legionářům.
(Nález z 20. září 1927 č. 18916.)
Prejudikatura: Boh. 2373/23 a 4734/25 adm.
Věc. Město L. proti ministerstvu vnitra o obsazení místa nelegionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vyhláškou z 25. dubna 1923 oznámil obecní úřad města L., že ob. zastupitelstvo se usneslo vypsati konkurs na obsazení místa topiče při reálné škole. Dle konk. podmínek musil žadatel prokázati, že složil topičskou zkoušku, lhůta pro žádosti stanovena do 22. května 1923. Přípisem z 28. dubna 1923 oznámil obecní úřad kanceláři čsl. legií, že město vypisuje konkurs na místo topiče při reálné škole, že vypsaný konkurs bude uveřejněn v Rudém Právu a Československé republice. Dopisem z téhož dne požádal obecní úřad v L. redakci časopisu Rudé Právo a Československá republika, aby na účet obce uveřejnily konkurs na místo topiče při reálné škole. Konkurs tento byl v časopise Československá republika uveřejněn dne 4. května 1923. Usnesením obecního zastupitelstva z 19. června 1923 zvolen byl z 19. žadatelů na místo topiče při reálné škole Rudolf J.
Nař. rozhodnutím prohlásilo min. vnitra ve smyslu §u 14 zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. obsazení místa topiče při reálné škole v L. nelegionářem Rudolfem J. za neplatné a nařídilo, aby Rudolf J. byl do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí propuštěn.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
V §u 4 zák. č. 462/19 jest stanoveno, že místa služební, legionářům vyhrazená, jsou: a) všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát buď celý náklad nebo částku nákladu nese, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných. Paragrafem 9 téhož zákona pak bylo nařízeno, že má-li býti obsazováno nějaké místo, uvedené v §u 4 lit. a), jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo veřejně vyhlásiti, vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádostí a zpraviti o něm mno. — Aby zachovávání těchto ustanovení bylo zaručeno, stanoví § 14, že jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovení tohoto zákona, jest ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, povinno prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel. Stížnost vycházejíc z názoru, že místo topiče při státní reálné škole v L. jest místem u státního ústavu, při němž dle §u 4 zák. č. 462/19 jsou místa sluhů a dohlížitelů vyhrazena legionářům, namítá, že místo topiče při reálné škole v L. není místem sluhy nebo dohlížitele (dozorce), nýbrž místem, pro které se vyžaduje odborná kvalifikace, zkouška topičská, čehož důsledkem by bylo, že stěžující si obec nebyla povinna zachovati postup určený v §u 9 a nemohl pak ani žal. úřad obsazení místa toho nelegionářem pro nezachování uvedeného postupu zrušiti.
Námitka tato není však důvodná. Z ustanovení zákona o tom, že legionářům vyhrazují se místa sluhů a dohlížitelů (dozorců), jež zákon sám ani prov. nař. č. 151/1920 blíže nedefinuje, nelze pro stanovisko stížnosti dovoditi nic, neboť — jak nss ve svých nál. Boh. 2373/23 a 4734/25 adm. vyložil — když ustanovení §u 4 lit. a) zák. č. 462/19 vyhrazuje legionářům všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát nese celý náklad nebo část nákladu, a dále takováto místa ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných, nemůže býti pochybnosti o tom, že tendencí zákona jest umístiti pokud možno největší počet legionářů ve službách veřejných, a to při legionářích, odborně nekvalifikovaných, v nižší státní a veřejné službě, a že legionářům měla býti vyhrazena takováto místa, ať již jsou pojmenována jakkoli.
Že pak místo topiče při reálné škole v L. jest místem nižší služby, podává se nepochybně z výpočtů povinností, jež stěžující si obec v adm. řízení žal. úřadu předložila a nemůže na této povaze uvedeného služ. místa nic změniti ani okolnost, že pro výkon jeho požaduje se složení zkoušky topičské, tedy určitá specielní kvalifikace, neboť určité kvalifikace vyžaduje obsazení každého služ. místa, kvalifikace topičská nemůže však z místa, pro něž se žádá, učiniti místo vyšší služby, než jaké cit. zákon ustanovením o místech sluhů a dohlížitelů (dozorců) měl na mysli.
Za tohoto stavu dlužno uznati, že místo topiče při reálné škole v L. spadá do kategorie míst, jež zák. č. 462/19, mluvě o místech sluhů a dohlížitelů, má na mysli; jest tedy opačný názor stížnosti mylný a nutno se proto zabývati dalšími námitkami stížnosti, dovozujícími, že v konkrétním případě zachovala stěžující si obec postup, jenž pro obsazování míst legionářům vyhrazených jest v §u 9 cit. zák. č. 462/19 předepsán.
Nezachování uvedeného postupu spatřoval žal. úřad mimo jiné též v tom, že vyhlášení místa, o které jde, nestalo se v Úředním listě republiky Československé, jak toho žádá vl. nař. č. 151/20, stanovící v čl. 13, jímž provádí se § 9 zák. č. 462/1919, že povinné veřejné vyhlášení míst děje se Úředním listem republiky Československé.
Stížnost, nepopírajíc této povinnosti vyhlásiti místo, o které jde, v uvedeném listě, namítá, že stěžující si obec požádala o uveřejnění konkursu redakci časopisu »Československé republiky«, tato však, místo aby konkurs uveřejnila v úředním listě, uveřejnila jej v denním čísle. Touto námitkou doznává stížnost sama, že konkurs na místo, o něž šlo, nebyl uveřejněn v »Úředním listě Československé republiky«, zavedeném jako úřední list vyhláškou vlády z 30. prosince 1919 č. 4 Sb. z r. 1920, nýbrž jen v denním časopise »československá republika«. Uveřejnění konkursu v tomto časopise nelze však, když čl. 13 vl. nař. č. 151/20 žádá výslovně uveřejnění v »úředním listě republiky Československé pokládati za uveřejnění, jímž cit. předpisu čl. 13 bylo vyhověno, ať již neuveřejnění konkursu na místo to v »Úředním listě Československé republiky« sběhlo se z jakýchkoli důvodů.
Ale pak již v tomto bodě nezachovala stěžující si obec postup, předepsaný §em 9 zák. č. 462/19 a čl. 13 vl. nař. č. 151/20, a měl žal. úřad již z tohoto důvodu možnost prohlásiti, že uvedené místo bylo obsazeno proti ustanovením zák. č. 462/19 a vyvoditi z toho důsledky, k nimž mu poskytuje právo ustanovení nahoře cit. §u 14 tohoto zák. Je-li tomu tak, jest ovšem lhostejno, zda žal. úřad měl také ještě v jiných bodech podklad pro výrok, že stěžující si obec postup dle cit. §u 9 a čl. 13 nezachovala, a možno proto již na tomto základě zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou, aniž nutno vejíti na další námitky stížnosti, neboť i kdyby bylo možno uznati, že v ostatních bodech nejsou důvody nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem, nebylo by možno dojíti k cíli, který stížnost sleduje, totiž ke zrušení nař. rozhodnutí, jež i tak zůstalo by opřeno o důvod, jenž, jak nahoře vyloženo, ve shodě se zákonem jest.

Citace:

č. 6730. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 209-211.