Č. 2434.

Státní úředníci: I. Služba (praxe) advokáta není na
roveň postavena službě veřejné ve smyslu § 4 zákona č. 457/1919 ani tehdy, byla-li předchozí praxe advokátní v konkursu na místo vypsaném žádána. — II. U státního úředníka na Slovensku, který byl dříve advokátem a nově do služby státní jmenován, nemůže se jednati o t. zv. »slovenskou výhodu« podle odst. II A zásad ze 27. července 1920, nýbrž o výhodu podle odst. II. B těchže zásad.
Řízení před nss-em: Nss-u netřeba se při rozhodování o stížnosti státního úředníka na Slovensku, domáhajícího se t. zv. »slovenské výhody«, obírati námitkami st-le, že usnesení min. rady ze 27. července 1920 odporuje § 106 úst. listiny.
(Nález ze dne 30. května 1923 č. 9184.)
Prejudikatura: Boh. 1191 a 2301 adm.
Věc: JUDr. O. M. v Bratislavě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (odb. rada Dr. K. Ludvvig) o započtení válečných pololetí a slovenskou výhodu.

Výrok: Stížnost se zamítá jako bedůvodná.
Důvody: Při propočítávání služební doby st-lovy dle zákona z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. byla nař. rozhodnutím ministra pro Slov. st-li započtena jednoroční doba právního praktikantství jako státní služba, dále soukromá služba advokátního koncipienta a advokáta, tato poslední bezprostředně před a po vojenské službě válečné, pak tato vojenská služba válečná (od 16. listopadu 1915 do 3. září 1918) a konečně župní a politická konceptní státní služba na Slovensku od 15. března 1919, celkem služba 18 roků 11 měsíců.
Válečná pololetí nebyla st-li započtena, poněvadž v té době nebyl v civilní státní službě ani v jiné službě veřejné nebo jí na roveň postavené (§§ 1 a 4 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb.).
Jménem »slovenské výhody« sníženy byly — ve smyslu výnosu presidia min. vnitra č. 13.351 a 17.260/21 o zachování této výhody, odst. II lit. A — lhůty časového postupu o 3 roky, i zařaděn st-1 do požitků 1. stupně VI. hodn. třídy, ježto však měl tyto požitky již od 1. srpna 1919 následkem jmenování, nepřiznána mu z propočtení let žádná zvláštní výhoda.
V obou posledních směrech podána jest stížnost pro nezákonnost.
St-1 činí nárok aspoň na tři válečná pololetí, poněvadž byl v době konané vojenské služby advokátem a služba advokáta jest jednak sama o sobě, jednak obsahem veřejného konkursu, na základě něhož byl st-1 přímo ze stavu advokátského jmenován státním úředníkem na Slovensku, ve smyslu § 4 cit. zákona č. 457 z r. 1919 veřejné službě na roveň postavena.
Teprve při ústním jednání namítl st-1, že služba advokátská je službou veřejnou, což odvozoval z funkcí, které jsou v právním životě ve státě advokátovi přiděleny.
Co do »slovenské výhoďy« uplatňuje stížnost nárok na zachování plné »slovenské výhody« v rozsahu zlepšení o jednu hodnostní třídu a dva platové stupně.
Odvodní spis podaný min. vnitra v zastoupení žalovaného ministra namítá jednak, že vojenská služba není službou veřejnou a že službou veřejné na roven postavenou jest jen ta, u níž to bylo platnou normou vysloveno, jednak že na slovenskou výhodu není právního nároku.
O stížnosti uvážil nss toto: ..... Nárok na přiznání válečných pololetí mohl býti vázán dle § 4 cit. zák. č. 457, o nějž se stížnost opírá, jen na podmínku, že st-1 přestoupil do státní služby buď z jiné veřejné služby anebo ze služby veřejné službě na roveň postavené. Každá tato eventualita jest pak sama pro sebe předmětem samostatného stížného bodu.
Stála-li tedy písemná stížnost jen na stanovisku, že povolání advokátovo jest službou službě veřejné na roveň postavenou a že není službou veřejnou, pak jest námitka teprve při ústním jednání vznesená, že je službou veřejnou, opožděná a nss nemusí se jí dále obírati, nýbrž jen uvažovati, je—li správná námitka rovnosti ve smyslu cit. § 4.
V tom směru vyslovil však již nss v nálezu (Boh. 1191 adm.) právní názor, že takovouto službou na roveň postavenou rozuměti jest jen neveřejnou službu, která byla službě veřejné na roven postavena platnou normou.
Ze by se tak bylo stalo s povoláním či službou advokáta, ani stížnost, která povahou tohoto povolání velmi obšírně se zabývá, netvrdí, ani se to také nějakou právní normou nestalo.
Pokud pak se stížnost snaží odvoditi tuto rovnost obou služeb z obsahu zmíněného již veřejného konkursu v Úradných Novinách Č. 1J z r. 1919 vypsaného, vyslovil nss v nálezu Boh. 2301 adm., právní názor, že požadavkem předchozí praxe avokátní konkursem předepsané nebyla služba tato stavena na roveň co do své povahy službě veřejné.
Proto nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad právě z nedostatku postavení advokátní služby na roven službě veřejné nárok na válečná pololetí neuznal i slušelo stížnost v tomto bodu zamítnouti jako bezdůvodnou.
Rovněž tak není odůvodněna stížnost, pokud dovolávajíc se obsahu usnesení min. rady ze 27. července 1920 o tak zv. »slovenské výhodě«, požaduje zařadění st-le do hodnosti a požitků neb aspoň do požitků o 1 hodn. třídu a 2 stupně platové vyšších než jak st-li dle zák. z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. příslušejí.
I kdyby se mělo za to, že usnesení to vztahuje se na st-le a i kdyby se přes odpor odvodního spisu mohlo přisvědčiti k otázce, plyne-li z pouhého toho usnesení subjektivní právní nárok pro jednotlivé úředníky, nedal by se nárok st-lův z obsahu onoho usnesení odvoditi.
Zásady pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku schválené v min. radě dne 27. července 1920 stanoví v odd. II. pro zaměstnance na Slovensku na systemisované místo (trvale) ustanovené různé výhody dle toho, jde-li o uchazeče o místa úřednická, kteří nebyli dosud definitivně ustanoveni ve státní službě (lit. A) anebo zaměstnance, kteří již jsou ve státní službě (lit. B).
Jen těmto posledním dle lit. B mohl býti přiznán co do požitků postup až o 1 hodnostní třídu a 2 stupně služného vyšší a při propočítání služební doby dle zákona z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. měla zůstati tato výhoda nedotčena a měla býti přiznána ve formě zvláštního vyrovnávacího přídavku.
Naproti tomu úředníkům prvého druhu dosud definitivně ve státní službě neustanoveným přiznány v odst. A ty výhody, že mohli býti jmenováni do hodnostních tříd nebo že jim mohly býti přiznány požitky těchto tříd dle délky předběžné praxe veřejné nebo soukromé a dle postupových lhůt zákona z 7. října 1919 č. 541 Sb. zkrácených celkem až o tři léta.
Z obou odstavců lit. B i A je zřejmo, že nejen dle úvodu, ale i dle vnitřního obsahu upravené výhody může se týkati výhoda lit. B toliko bývalých již státních úředníků a že nelze ji rozšiřovati na bývalé advokáty, při nichž je aplikace zásad výhody té vůbec nemožná.
Proto je tu otázka významu dříve předcházevší advokacie v poměru k veřejné službě vůbec i se zvláštním ohledem na to, že byla podmínkou pro dosažení tohoto místa státního úředníka, úplně bez významu.
Může se- tedy st-1 nejvýše dovolávati jen obsahu výhody lit. A. Že by však v tom směru byl býval ve svých domnělých právech zkrácen, stížnost sama ani netvrdí.
Pokud pak st-1 při ústním líčení popřel vůbec platnost zásad ze 27. července 1920 z důvodu, že odporují zásadám ústavy (§ 106), tedy tím popírá platnost normy, o kterou opírá svůj vlastní nárok. Neboť jen tato norma poskytuje zvláštní výhody úředníkům na Slovensku ustanoveným, tak že by při její neplatnosti nebylo pro nárok st-lův vůbec žádného zákonného podkladu. Míří tedy tato námitka proti st-li samému a netřeba se jí proto obírati.
Již z důvodu shora uvedeného jest stížnost v otázce »slovenské výhody« při propočítání služební doby st-lovy bezdůvodná a bylo také ji zamítnouti.

Citace:

č. 2434. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 176-179.