NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 5160.

Učitelé: O kompetenci zem. škol. rady a min. školství při rozhodování o žádostech učitelů veř. škol národních za ponechání přídavků na dítě studující v cizině (§ 6 zák, č. 394/1922).
(Nález ze dne 26. listopadu 1925 č. 22496).
Věc: František G. v L. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o drahotní přídavek. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody. Zšr mor. nepřiznala st-li drahotního přídavku na syna, který byl posluchačem vysoké školy pro světový obchod ve Vídni, poněvadž se tento příslušník rodiny zdržuje v cizině a nepřísluší tudíž na něho drahotní přídavek ve smyslu § 6 zák č. 394/1922, a mimo to v tomto případě není ohledu hodných důvodů, což je prokázáno tím, že obdobná učiliště jsou na území Čsl. republiky a možno tedy taková studia konati i v tuzemsku.
V odvolání z tohoto výměru podaném uváděl st-l mimo jiné, že jeho syn jest jen občas vzdálen z domova za účelem studia, je v tuzemku policejně hlášen a nepřeložil tudíž pobytu do Vídně. Nelze proto na případ st-lův vůbec použíti obmezujícího ustanovení § 6 bodu I. odst. 2 zák. č. 394/1922.
Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad rozhodnutí zšr-y pro její nepříslušnost se zřetelem k ustanovení § 6 bodu I. odst. 2., pokud se týče bodu III. zák. č. 394/1922, jež rozhodování o věci vyhrazuje výslovně ústřednímu úřadu. Žal. úřad, rozhoduje sám o žádosti st-lově, nevyhověl jí z důvodů zásadních.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost se domnívá, že nárok na přídavek na děti státních úředníků, jež studují v cizině, není podle zákona č. 394/1922 vázán na zvláštní povolení ústředních úřadů, neboť kdyby tomu tak bylo, byl by prý v prvém odst. § 6 nárok na přídavek na děti, jež překročily 18. rok věku a studují, výslovně vázán na podmínku, že studují na učilišti tuzemském; stížnost namítá, že na případ st-lův vůbec nelze použíti § 6 bodu I. odst. 2. zák. č. 394/1922, nýbrž má se posuzovati podle odst. 1. uvedeného ustanovení zákonného.
St-l uplatňoval již v řízení správním právní nárok na přídavek na syna studujícího v cizině, který dovozoval z § 4 zák. č. 394/1922 a o němž tvrdil, že není dotčen ani druhým odstavcem bodu I. § 6 uvedeného zákona. Uváděje opětovně, že jeho syn je z domova vzdálen jen občas, je v tuzemsku policejně hlášen a nepřeložil tudíž pobytu do Vídně, uplatňoval právní nárok na zápočet syna při výměře jednotného drahotního přídavku, namítaje výslovně, že na jeho případ nelze vůbec použíti obmezujícího ustanovení § 6 bodu I. odstavce 2. Přes tyto námitky zrušil žal. úřad rozhodnutí I. stolice pro nepříslušnost a rozhodl o podaném odvolání jako o žádosti ve vlastním oboru působnosti odvolávaje se na ustanovení § 6 bodu I. odst. 2. a bodu III. zákona č. 394/ 1922. Tento postup žal. úřadu není ve shodě se zákonem.
Podle § 6 bodu I. odst. 2. a bodu III. zák. č. 394/1922 jest ústřed. úřad (v dohodě s min. fin.) povolán rozhodovati v I. stolici jen tenkráte, žádá-li státní zaměstnanec, aby mu byla povolena výjimka ze zásady, že na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, drahotní přídavky nepříslušejí. Za povolení takovéto výjimky st-l však nežádal, naopak uplatňoval na drahotní přídavek právní nárok a výslovně vylučoval použití obmezujícího ustanovení § 6 bodu I. odstavce 2., popíraje, že jeho syn se zdržuje v cizině. Uváděl-li dále st-l, že jeho syn, studující na učilišti ve Vídni, je z domova vzdálen jen občas, bylo věcí žal. úřadu, aby jako stolice odvolací zaujal k těmto námitkám stanovisko a po případě vyšetře způsob studia posoudil, zdali studium takto konané lze pokládati za studium na učilišti podle § 6 bodu I. odst. 1 zákona č. 394/1922.
Jestliže však žal. úřad, nešetře tohoto postupu, se pokládal za oprávněn rozhodovati o podané stížnosti jako o žádosti podle § 6 bodu I. odst. 2. uvedeného zákona, bylo zrušiti jeho výrok podle § 7 zák. o ss jako zákonu odporující a ponechati mu, aby hledě k zásadám právě vysloveným znovu rozhodl o stížnosti k němu podané.

Citace:

č. 5160. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 585-587.