NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 11167.

Práva ze směnky mohou býti převedena i fusí akciové společnosti, aniž se vyhledává indosace směnek. Přešly-li při fusi na banku směnky i s věnovací listinou, podle níž byla banka oprávněna směnky dodatečně vyplniti a zažalovati, nabyla tím banka nejen práv ze směnek, nýbrž i práva k dodatečnému jich vyplnění.
Pro závazek přijatele směnky jest nerozhodné, zda byl podpis výstavce připojen řádně čili nic. Otázka, zda osoby podepsavší za firmu, jež byla výstavcem směnky (čl. 4 čís. 5 sm. řádu), byly k tomu oprávněny, mohla by přijíti v úvahu, kdyby byl proti majiteli směnky uplatňován závazek ze směnky; jinak stačí, že není pochybnosti o totožnosti žalobce jako oprávněného ze směnky.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1931, Rv I 858/31.)
Žalovaný odevzdal blankosměnky bance L., jež napotom splynula s bankou P. Banka P. směnky vyplnila a zažalovala je proti žalovanému. Žalovaný namítl proti směnečnému platebnímu příkazu mimo jiné, že žalobkyně není oprávněna uplatňovati proti němu směnky, ježto jí nebyly bankou L. postoupeny a že žalobkyně jako vystavitelka není na směnce podepsána tak, jak má svou firmu podpisovati. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v důvodech: Žalovaný vytýká, že prvý soud má za to, že směnečné právo žalující strany jest odůvodněno přes to, že T. a W., kteří za žalobkyni jako vydatelku směnky podepsali, nebyli k pod- pisování oprávněni. V té přičině jest prvému soudu dáti za pravdu, že požadavku čl. 4 čís. 5 směn. ř. ze dne 25. ledna 1850, čís. 51 ř. zák., podle něhož tento spor vzhledem k době splatnosti směnek musí býti rozhodnut (§§ 107 a 110 směn. zákona), bylo vyhověno přes to, že podle obchodního rejstříku nebyli T. a W. oprávněni podepisovati firmu žalobkyně, neboť jejich podpisem bylo založeno právo, nikoli závazek žalující strany, žalující strana jest držitelkou směnek a svůj podpis na směnkách uznává. Není také správný právní názor odvolatele, že měla banka L. převésti své pohledávky proti žalovanému buď směnečně nebo obecnoprávně na žalobkyni, ale že nebylo po právu, když žalující strana sama směnky vyplnila, ježto proti žalovanému neměla žádnou pohledávku. Žalovaný přehlíží bezvadné zjištění prvého soudu, že banka L. splynula s bankou P. a tudíž žalobkyně, jíž byly směnky i s věnovacím prohlášením předány jako právní nástupkyni banky L., byla oprávněna je vyplniti a zažalovati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolání shledává nesprávným právní názor odvolacího soudu, že byla žalobkyně, jíž byly směnky s věnovacím prohlášením předány jako právní nástupkyni banky K., oprávněna je vyplniti a zažalovati. Žalobkyně nemohla prý nabýti vůbec práv ze směnek, poněvadž nepřešly na ni indosací. Civilněprávní postup pohledávek opravňoval by prý žalobkyni k jich uplatnění jen v obyčejném sporu, nikoli však ve sporu směnečném. Leč právnímu názoru odvolacího soudu jest plně přisvědčiti. Práva ze směnky mohou býti převedena i směnečně, t. j. indosací, i obecnoprávně, na př. postupem, dědictvím a jinakými případy zákonné universální sukcese, zvláště fusí akciových společností, jak se stalo i zde (srovnej komentář k směnečnému řádu Stauba-Stranze při čl. 9 pozn. 9, 3). Při universální sukcesi, tedy i při fusi nastupuje právní nástupce v právní postavení svého předchůdce. Proto netřeba k převodu vlastnictví odevzdání věcí movitých, ani indosace papírů na řad, ani postupu pohledávek (srovnej komentář Stauba-Piska § 6 k čl. 247 obch. zák.). Any žalobní směnky přešly následkem fuse s banky K. na žalující banku i s věnovací listinou, podle níž byla ona banka oprávněna směnky dodatečně vyplniti a zažalovati, nabyla tím žalobkyně nejen práv ze směnek, nýbrž i práva k dodatečnému jich vyplnění, a to i svým jménem jako vystavitelka. Žalovaný musil i s touto možností počítati, odevzdav právní předchůdkyni žalobkyně nevyplněné blankety s právy vyznačenými ve věnovací listině. Byla proto žalobkyně oprávněna i k žalobě. Odvolací soud vypořádal se správně i s námitkou neplatnosti směnek, uznav, že jich platnosti nebylo na závadu, že se podepsali pod firmou žalobkyně jako výstavkyně T. a W., i když podle obchodního rejstříku nebyli oprávněni firmu znamenati. Nelze tvrditi, že se proto směnkám nedostávalo podstatné náležitosti čl. 4 čís. 5 směn. řádu (výstavcova podpisu), neboť ze směnek jest patrno, že výstavcem jest firma označená takovým způsobem, že vůbec může býti jménem právního podmětu. Lhostejno jest, zda podpis pochází skutečně od osoby jím označené, či zda je padělkem. Pro závazek přijatele směnky jest nerozhodné, zda byl podpis výstavce připojen řádně čili nic. Otázka, zda osoby podepsavši za firmu, jež jest výstavcem, byly k tomu oprávněny, mohla by přijíti v úvahu, kdyby byl proti žalobkyni uplatňován závazek ze směnky, jinak stačí, není-li o její totožnosti jako ze směnky oprávněné pochybnosti (srovnej rozhodnuti čís. 2308 a 6270 sb. n. s.). O totožnosti žalobkyně nemůže býti pochybnosti, neboť na směnkách jest vyznačena celá její firma a žalobkyně byla také v držení žalobních směnek v době podání žaloby.

Citace:

Čís. 15226. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 595-596.