NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 550.

Zabírání budov: Otázka nutnosti vyloučení určitých místností ze záboru z důvodu potřebnosti jejich pro dosavadního uživatele, jest otázkou skutkovou po rozumu § 6 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 13. října 1920 č. 9535.)
Věc: Pavlína L. v Č. (adv. Dr. V. Glücklich z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze o zabrání zámku v Č.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím zemské správy politické ze dne 10. října 1919 č. 295877 byla podle zákona ze dne 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n. pro umístění spolku Dětský tábor amerického spolku Komenský zabrána budova zámku stěžovatelčina v Č. vyjma místností, které správa zámku nutně potřebuje, a sice 5 místností pro lesmistra, 5 pro důchodního, 2 pro sluhu, 1 pro adjunkta a 3 pro kanceláře, protože pro umístění spolku toho není vhodných místností a dosavadního uživatele je možno bez nenahraditelné hospodářské újmy umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě, čehož ostatně nebude třeba, když se ze zabrání vylučují místnosti bytů lesmistra, důchodního, sluhy a adjunkta, jakož i 3 místnosti kancelářské.
st potvrdilo ministerstvo veřejných prací toto rozhodnutí s obmezením, že dle § 8 cit. zákona vylučují se ze zabrání ještě 2 místnosti v II. poschodí zabrané budovy, které určí okresní správa politická, aby v nich uložen byl nábytek vyklizený ze zabraných místností. Žádosti o vyloučení dalších 5 místností, jehož se stěžovatelka domáhala pro občasnou inspekci ústřední správy a pro práce lesní správy nebylo vyhověno proto, že provedeným šetřením a částečně i prohlášením zástupce stěžovatelčina se zjistilo, že inspekce lesního hospodářství se provádí ve značných časových intervalech, kdežto práce kancelářské, jimž má býti vyhrazena kreslírna a jedna místnost v prvém patře, od r. 1915 se vůbec neprováděly. Nelze prý tudíž místnosti, o něž jde, pokládati za takové, jichž uživatel by nemohl býti bez nenahraditelné hospodářské ujmy svého povolání umístěn v místnostech jiných, a to tím více, když účelu, jemuž místnosti ony mají sloužiti, možno vyhověti jednoduchým provisoriem v nezabraných místnostech budovy.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu potírá toto rozhodnutí pro neúplnost řízení administrativního a pro nesprávné použití zákona.
Neúplnost řízení spatřuje se v tom, že nebyly řádně vyšetřeny námitky stěžovatelčiny proti zabrání místností potřebných pro inspekci jejího generálního plnomocníka a pro kreslírnu a desítiletou revisi lesního zařízení a že žalovaný úřad neoznačil určitě místnosti, ve kterých tyto obory správy mohou býti i po zabrání prováděny, resp. že nevyšetřil řádně, může-li se tak státi v místnostech nezabraných. Ale neprávem. Ministerstvo veřejných prací dalo před vydáním svého rozhodnutí na místě samém úředně a za účasti zástupce stěžovatelčina vyšetřiti, zda požadavek stěžovatelem o vyloučení dalších místností ze záboru jest odůvodněn či zda uvedeným účelům může býti vyhověno v místnostech, jež ze zabrání již byly vyloučeny, po případě kolika místností a zda právě těch je zapotřebí, které byly ve stížnosti označeny, dále zda by stěžovatelka zabráním i těchto místností utrpěla nenahraditelnou hospodářskou újmu nebo by se poškodil účel, jemuž místnosti ty až dosud sloužily.
Své zamítavé stanovisko ve příčině vyloučení místností dle udání stěžovatelčina nutných pro generální inspekci a pro kreslírnu a revisi lesního zařízení opřel pak žalovaný úřad o výsledek provedeného šetření a dospěl k úsudku, že zmíněným potřebám lze bez nenahraditelné hospodářské újmy vyhověti jednoduchým provisoriem v nezabraných místnostech, protože inspekce provádí se pouze ve značných časových intervalech a práce kancelářské, pro něž má se ze zabrání vyloučiti kreslírna a jedna místnost další, se již od roku 1915 neprováděly.
Otázka, která tím došla svého rozřešení, není otázkou právní, nýbrž skutkovou a zodpovědění její žalovaným úřadem jest součástí skutkové podstaty naříkaného rozhodnutí, která se dle § 6 odst. 1 zákona o správním soudě vymyká věcnému přezkoumání tohoto soudu.
Po stránce formální však nelze v tom směru činiti naříkanému rozhodnutí podstatných výtek. Stěžovatelka vytýká po té stránce, že řízení správní je vadné proto, že nebyl o právě zmíněné otázce slyšen odborný znalec, který prý by musil býti vzat z řady úředníků vedoucích správu velkostatků, aby věc mohl správně posouditi.
Nejvyšší správní soud ponechal stranou úvahu o tom, zda konstatování skutečnosti, že nezabrané místnosti postačují k účelům výše naznačeným, nutně předpokládá slyšení takového zvláštního odborného znalce, či byl-li žalovaný úřad na základě svých všeobecných a zejména místních znalostí povolán k tomu, aby otázku tu sám spolehlivě rozřešil. Neboť i když by bylo zcela oprávněno tvrzení stížnosti, že slyšení znalce bylo potřebí, sluší poukázati k tomu, že žalovaný úřad dal o sporné otázce provésti zevrubné šetření za účasti zástupce stěžovatelčina, že k šetření tomu byli přibráni i místní činitelé, poměrů znalí, kteří podali své odůvodněné dobrozdání, a že zástupce stěžovatelčin byv o něm slyšen, nežádal nijakého doplnění ani vysvětlení, nenavrhl zejména slyšení zvláštního odborného znalce, nýbrž odvolal se toliko na obsah rekursu, v němž rovněž návrh takový podán nebyl.
Když za tohoto stavu věci žalovaný úřad pokládal provedené šetření za dostatečné a opřel svůj úsudek ve sporné otázce o výsledky šetření toho, proti němuž strana teprve ve stížnosti brojí, nelze v tom spatřovati podstatnou vadu řízení po rozumu § 6, odst. 2 zákona o správním soudě. Stěžovatelka ani se nepokusila o to, aby uvedla okolnosti, ze kterých by bylo zřejmo, že každoroční poměrně krátká inspekce velkostatku, pokud se vůbec koná v uzavřených místnostech, není možná právě v těch ze zabrání vyloučených kancelářích, kde jsou uloženy potřebné pomůcky, jako účetní knihy, plány atd., na něž sama stížnost klade zvláštní váhu, a že by se tam také nemohly s úředníky a zřízenci projednávati záležitosti týkající se správy hospodářské.
Podobně je tomu i ve příčině místností potřebných pro úředníka provádějícího práce kresličské a revisi veškerého lesního zařízení, kterážto činnost dle vlastního seznání stěžovatelčina byla přerušena již od roku 1914, kdy úředník dotyčný nastoupil vojenskou službu.
Zástupce stěžovatelčin nepopřel při místním šetření dne 18. prosince 1919 správnost tvrzení zástupců obce, že se plány lesní provádějí nyní vůbec v kanceláři lesní správy, že tudíž zvláštní kreslírny není třeba a že zvláštní úředník revise lesního zařízení na velkostatku nikdy nebyl. Měl tedy žalovaný úřad pro svůj úsudek shora zmíněný dostatečnou oporu v provedeném řízení správním. Když však takto bylo bezvadně zjištěno, že bude možno další provozování povolání stěžovatelčina v dosavadním sídle, byť i s jistým obmezením, nelze mluviti ani o tom, že by stěžovatelka zabráním místností, o jichž vyloučení usiluje, utrpěla nenahraditelnou ujmu hospodářskou a odpadá také potřeba, aby stěžovatelce současně se zabráním byly přiděleny místnosti náhradní ve smyslu § 2 zákona ze dne 1. června 1919 č. 332 sb. z. a n., o kteréžto opomenutí opřela stěžovatelka výtku nezákonnosti naříkaného rozhodnutí.
Stížnost ve všech směrech bezdůvodnou bylo tudíž zamítnouti.

Citace:

č. 550. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 603-605.