Č. 4141.

Státní občanství. — Učitelstvo: Jestliže prozatímní učitelka ženských ručních prací na Moravě se provdala roku 1908 za rakouského státního občana, který měl domovské právo mimo nynější území čsl. republiky a v tomto území nabyl domovského práva teprve po 1. lednu 1910, nelze učitelku tu již od 28. října 1918 pokládati za cizí státní občanku a za zbavenou způsobilosti k zastávání učitelského úřadu v republice čsl. jen z toho důvodu, že žádost jejího manžela za přiznání čsl. státního občanství podle § 9 zák. 236/1920 byla vyřízena záporně.
(Nález ze dne 21. listopadu 1924 č. 20543.)
Věc: Berta B. v P. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zbavení místa a zastavení služebních požitků. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka byla ve vlastnosti remunerované provisorní učitelky industriální po zrušení obecné školy v židovské obci P., na níž působila, výnosem ošr-y v Šternberku z 18. září 1919 dnem 30. září 1919 sproštěna služby a byla jí výnosem zšr-y z 2. října 1919 remunerace koncem června 1919 zastavena. Dne 12. září 1920 st-lka předložila zšr-ě žádost, aby její sproštění služby, vyslovené dnem 1. září 1919, bylo anulováno a vysloveno na místě něho jen přeložení do stavu dovolené. Učiněné opatření příčí se platným předpisům. Zákon z 24. ledna 1870 č. 18 mor. z. z. (novela z 26. září 1884 č. 77 mor. z. z.) ustanovuje, že provisorní industriální učitelky dosazují se na výpověď. Ježto st-lka byla propuštěna bez výpovědi, jest toto propuštění bezúčinné, alespoň jistě měly jí býti ponechány požitky do dne 31. prosince 1919. Mimo to podle § 4 zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. v souvislosti s § 37 paritního zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. sluší ji pokládati za ustanovenou definitivně bez určení služebního místa se zpětnou působností ode dne 1. listopadu 1918, ve kteréžto vlastnosti nesměla býti po právu propuštěna.
Zšr rozhodla dne 11. ledna 1923, že st-lčině žádosti za opětné poukázání platu ode dne 1. září 1919, po případě aby od toho dne byla dána na dovolenou s čekatelným, vyhověti nelze. Jak totiž konaným šetřením bylo zjištěno, provdala se st-lka dne 5. července 1908 u židovského obecního úřadu matričního v P. za Isidora B., který podle oddacího listu v době oddavek byl domovským právem příslušný do Samboru a jehož žádost za přiznání státního občanství Čsl. republiky podle přípisu zsp z 31. prosince 1922 byla pravoplatně zamítnuta. Protože však jednak manželka sleduje manžela ve státním občanství a jednak podle § 48 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. zák. služba na veřejných školách jest úřadem veřejným a přístupnou jenom státním občanům, již svou způsobilost k ní zákonitým způsobem prokázali, pozbyla st-lka již dnem 28. října 1918 způsobilosti zastávati úřad učitelky ženských ručních prací na některé veřejné škole v Čsl. republice. Byla-li tedy jmenovaná koncem září 1919 ze školní služby vyvázána a služební příjmy jí byly koncem června 1919 zastaveny, nebyla tím nikterak ve svých právech zkrácena, jelikož před tím podle svrchu uvedeného pozbyla způsobilosti zastávati úřad učitelky na veřejných školách v Čsl. republice.
St-lčino odvolání zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů připojených k rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost především namítá, že st-lčin manžel, jenž v roce 1912 nabyl domovské příslušnosti v městě Prostějově, právem měl po rozumu § 9 zák. č. 236/1920 považován býti potud za čsl. státního občana, pokud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti za přiznání čsl. státního občanství. Cit. zákon nabyl působnosti teprv dnem 16. července 1920, zamítavé rozhodnutí o žádosti st-lčina manžela za propůjčení státního občanství podle § 9 cit. zák. bylo vydáno teprve v roce 1922 a lhůta k podání takového druhu žádostí končila dnem 31. prosince 1921. Byl tudíž st-čin manžel čsl. státním občanem ještě dne 1. listopadu 1918, od kteréhož času prý dlužno st-lku pokládati za definitivně dosazenou industriální učitelku, jak podle mínění stížnosti plyne z norem § 5 zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., čl. II, §§ 3, 4 a 5, čl. III zák. č. 306/1920 a § 19 zák. č. 274/1919. Libovolné propuštění definitivní síly učitelské jest pak arciť aktem bezúčinným.
Po názoru nss-u, přihlížejíc k tomu, že st-lka byla učitelkou dosazenou před počátkem zpětné působnosti (1. září 1919) zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. (čl. VI.) a že se dočkala ve školské službě uvedeného okamžiku počátku zpětné působnost tohoto zákona slouživši až do dne 30. září 1919 —, bylo úřadu rozhodovati, zda se stala definitivní bez určení služebního místa se zpětnou působností, jak stanoví čl. II. § 4 cit. zák., a to, jak žádala, ode dne 1. listopadu 1918, resp. sluší-li v kladném případu její nemotivované propuštění dnem 30. září 1919 ze služby vzhledem k jejímu tvrzenému definitivnímu charakteru tehdejšímu pokládati za bezúčinné.
Žal. úřad své rozhodnutí, vyslovující, že st-lka zůstává nadále po právu propuštěnou, ježto jí nepřísluší výhoda cit. čl. II § 4, opřel jediné o předpoklad, že st-lka pozbyla již dnem 28. října 1918 podle § 48 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. zák. způsobilosti zastávati svůj učitelský úřad, sledujíc ve státním občanství svého manžela, kterýž v důsledku výroku min. vnitra z 3. listopadu 1922, zamítajícího jeho žádost za přiznání čsl. státního občanství, podanou podle § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., musí býti podle názoru žal. úřadu považován za cizího státního občana od doby vzniku Čsl. republiky, t. j. ode dne 28. října 1918.
Nss však nesdílí tohoto právního názoru žal. úřadu, podle něhož by zamítnutí žádosti osoby, nabyvší domovského práva v některé obci nynějšího území Čsl. republiky teprv po dni 1. ledna 1920, bylo spojeno s účinkem, jakoby onu osobu již ode dne 28. října 1918 slušelo pokládati za vyloučenu z čsl. státní příslušnosti. Jeť tento právní názor v rozporu s výslovným předpisem poslední věty cit. § 9 zák. č. 236/1920, která — nařizujíc, že se k osobám v § 9 označeným hleděti má až do doby, kdy lhůta k žádosti za přiznání státního občanství čsl. uplynula nebo až žádost byla zamítnuta, jakoby byly státními občany čsl., — váže nepříznivý účinek zamítnutí žádosti zřejmě na dobu pozdější než již na den 28. října 1918, — a to každým způsobem na dobu následující po dni 1. září 1919, jakožto počátek účinnosti zákona 306/1920, jehož výhody se st-lka dovolává, nechť již by slušelo smysl posléze cit. předpisu vykládati v ten rozum, že zmíněný účinek nastává dnem nepříznivého rozhodnutí, nebo že nastává zpětně dnem 16. července 1920, jakožto dnem platnosti smlouvy St. Germainské (č. 507 Sb. z roku 1921 č. 77 a srovnej nál. Boh. 2915 adm.).
Stížnost jest tudíž důvodná i slušelo nař. rozhodnutí pro nezákonnost zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí zabývati se dalšími námitkami, které stížnost vznáší.

Citace:

č. 4141. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 847-849.