Čís. 9026

Úmluva mezi československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách ze dne 18. června 1924, čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926. Usadila-li se vdaná žena na území jednoho státu v úmyslu, trvale tam pobývati, kdežto její odvozené manželské bydliště bylo na území druhého státu, měla dvojí bydliště a nelze v jejím poměru k československému věřiteli použiti úmluvy..
(Rozh. ze dne 13. června 1929, Rv I 1553/28)
Žaloba pozůstalosti po Markétě Sch-ové proti vymáhajícímu věřiteli o zastavení exekuce byla zamítnuta soudy všech tří stolic,
Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Z obsahu žaloby a z jejího konečného návrhu, třebaže není formálně zcela bezvadným, jest patrno, že se žalující pozůstalost domáhá soudního výroku, že exekuce, povolené žalované bance, jsou nepřípustné a mají býti zrušeny a že se žalobní nárok opírá o předpisy, zakazující vymáhání peněžitých závazků z právních jednání z doby před měnovou rozlukou, před 26. únorem 1919, mezi osobami, z nichž jedna měla řádné bydliště v tuzemsku, druhá v území republiky Rakouské. Nesejde na tom, že se žalující strana dovolává též předpisů §§ 35 a 36 ex. ř., ježto jest na soudu, by na skutkový stav použil správných právních norem, v souzené věci předpisů úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, vyhlášené dne 11. května 1926 pod čís. 60 sb. z. a n. Podle článku 46 (1) a (2) této úmluvy jest nepřípustné soudní uplatňování závazků v oddílu I. zmíněných žalobami a exekucemi a v oddílu I ve čl. 1 jsou vytčeny všechny peněžní závazky, které vznikly ve starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919 a spočívají na soukromoprávním titulu nebo jsou založeny na smlouvách nebo na právních jednáních z doby před tímto dnem — mezi fysickými nebo právnickými osobami, z nichž dne 26. února 1919 měla jedna své řádné bydliště (sídlo) na území československého, druhá na území rakouského státu. V této rozepři jde v podstatě již jen o řešení jediné otázky, kde měla zemřelá Markéta Sch-ová dne 26. února 1919 své řádné bydliště, zda v území Československé republiky v N., či ve Vídni, neboť podle jejího řádného bydliště jest posuzovati i povahu a právní účinky závazků žalující strany s hlediska úmluvy čís. 60/1926 sb. z. a n. Nižší soudy, řešíce spornou otázku řádného bydliště Markéty Sch-ové, dolíčily správně, že za řádné bydliště jest považovati místo, v němž se usadila v úmyslu buď zevně projeveném, nebo z okolností prokazatelném, by se tam trvale zdržovala. Zjistivše ze svědeckých výpovědí, že Markéta Sch-ová v létě 1917, 1918 a 1919 i později bydlela v N. v Čechách, kdež obývala trvale zařízený byt, a že do Vídně zajížděla jen na krátkou dobu, ba že ve Vídni ani po svatbě v roce 1917 nezůstala déle než týden a že vůbec ve společné domácnosti se svým manželem ve Vídni nikdy nebydlela, nýbrž i za svého pobytu ve Vídni bydlela buď u dcery, neb u Leopoldiny K-ové — dospěly k správnému závěru, že svým po řadu let trvajícím pobytem na velkostatku v N. dala Markéta Sch-ová poznatelně na jevo úmysl zdržovati se trvale v N., kdež i hospodářství osobně řídila a svými zřízenci spravovala, a jest na základě skutkových zjištění prvého soudu, v napadeném rozsudku podle § 498 c. ř. s. nezměněně přijatých, přisvědčiti i úsudkovému závěru nižších soudů, že Markéta Sch-ová takto založila řádné své bydliště v N., tedy na území Československé republiky. Jest však též nesporno, že byla dne 26. února 1919 již provdána za Adolfa Sch-a, a to již od dubna 1917, a že její manžel měl trvalé bydliště ve Vídni. Sňatkem získala Markéta Sch-ová též odvozené bydliště podle svého manžela ve Vídni (§ 92 obč. zák. a § 70 j. n). Měla tedy v době měnové rozluky dne 26. února 1919 Markéta Sch-ová dvě řádná bydliště, jež s hlediska úmluvy čís. 60/1926 mohou vedle sebe obstáti, což nevylučuje ani žalobkyní dovolávaný nález pražského senátu československo-rakouského rozhodčího soudu pro závazky ve starých korunách ze dne 2. března 1928. Jest nyní již jen řešiti otázku, zda za tohoto stavu věci lze použiti u Markéty Sch-ové předpisu odst. (2) článku 46 úmluvy čís. 60/1926 o nepřípustnosti exekuce k vydobytí jejích závazků z rozsudků. Na takový případ bylo v úmluvě čís. 60/1926 pamatováno a článek 2
oddílu I má zvláštní ustanovení, že závazky (dluhy) dlužníků, kteří měli dne 26. února 1919 své řádné bydliště jak v území Čsl. republiky tak i na území republiky Rakouské, nejsou v poměru k československému jejich věřiteli předmětem této úmluvy, t. j. že předpisů úmluvy nelze použiti na takové dluhy. V souzené věci jest však nesporně věřitelkou žalovaná banka v Praze, tedy československý věřitel a proto nelze na tento případ vůbec použiti úmluvy čís. 60/26, zejména § 46 (2) o nepřípustnosti exekučního vymáhání žalované bance pravoplatnými rozsudky přiřčených pohledávek.

Citace:

č. 9026. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 801-803.