Čís. 11911.

Směnečný zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928.
Neexistovalo-li vůbec nikdy společenstvo podepsané na směnkách, jsou podpisatelé sami směnečně zavázáni (§ 103 zák.).
(Rozh. ze dne 22. září 1932, Rv I 1489/32.)
Žalovaní podepsali se jako přijatelé směnky pod razítkem společenstva, jež ani v době podpisu ani později nebylo zapsáno do rejstříku. Procesní soud prvé stolice směnečný platební příkaz zrušil, odvolací soud ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Důvody: Soud prvé stolice jest toho názoru, že souzený případ jest posuzovati nikoliv s hlediska § 8 společenstevního zákona, nýbrž výhradně s hlediska § 103 zák. směnečného. V tom s ním sice odvolací soud souhlasí, ale má za to, že právě s hlediska tohoto paragrafu jest žalobní nárok oprávněn. Soud prvé stolice opírá své rozhodnutí o zjištění, že žalovaní jako platně zvolení členové ředitelstva »Hospodářského, nákupního a stavebního družstva Z.« byli oprávněni toto družstvo zastupovati a jeho firmou sporné směnky podepsati a že tedy ohledně nich neplatí ustanovení § 103 sm. zák. o osobním ručení směnečném, ježto podepsati směnky jako oprávnění zmocněnci družstva. Avšak soud prvé stolice přehlíží, že toto družstvo v době podpisu směnek — jak nesporno — vůbec právně neexistovalo a ani později pod touto firmou zaregistrováno nebylo a tedy právní existence nenabylo. Směnečně způsobilými, t. j. k vystavení pokud se týče k podepsání směnky, oprávněnými jsou ovšem kromě osob fysických i obchodní firmy a právnické osoby, ale »Hospodářské, nákupní a stavební družstvo Z.«, nejsouc registrováno podle § 8 společ. zák., právně neexistovalo, nebylo tedy ani firmou ani právnickou osobou, nemohlo se proto vůbec, tudíž ani směnečně zavazovati a nemohlo přirozeně ani směnku podepsati svým jménem, ježto žádného, zejména onoho jména nemělo, jímž jsou směnky podepsáný. Družstvo to nemohlo ovšem také nikoho k právním jednáním platně zmocňovati a tedy ani žalované k podpisu směnek splnomocniti. To mohli učiniti jen fysické osoby, které se za účelem založení družstva sešly, ale jen jako tací, nikoli pod nějakým, jim po zákonu nepříslušejícím, kolektivním označením a žalovaní byli by musili pak směnky jako jejich zmocněnci podepsati podle ustanovení § 102 sm. zák. To se však nestalo a žalovaní nemajíce plné moci tímto paragrafem požadované, podepsati jako akceptanti sporné směnky bez takovéto plné moci a bez dodatku vyznačujícího jich zmocnění, podepsali je jako zástupci firmy právně neexistující, tedy jako zástupci k tomuto jednání neoprávnění a ručí proto sami směnečně z těchto směnek podle obou odstavců § 103 sm. zák. a prvý soud se mýlí, zjišťuje, že měli oprávnění za družstvo jednati a za ně znamenati, neboť byli jen usnesením osob družstvo zakládajících zvoleni do přípravného výboru pokud se týče do jeho ředitelstva pro případ jeho protokolace, k němuž však nedošlo, aspoň ne pod ustanovenou firmou, a nemohli proto pod touto firmou přejímati směnečné závazky ani pro neexistující ještě družstvo, ani pro osoby toto družstvo zakládající a jednati tudíž na svůj vrub a nebezpečí a jsou mocí zákonného předpisu § 103 sm. zák. sami ze svých podpisů na směnkách právi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud nepochybil po právní stránce, posoudiv věc podle ustanovení § 103 sm. zák., neboť, ano společenstvo podepsané na sporných směnkách vůbec nikdy neexistovalo, nemohlo uděliti dovolatelům plné moci. Dovolatelé jsou proto sami směnečně zavázáni ze zažalovaných směnek (srov. rozh. sb. čís. 4905 sb. n. s.). Rozhodnutí, na něž dovolatelé poukazují, zde vůbec nedopadají. Rozhodnutí Rv I 1593/31 (sb. n. s. čís. 11079) se týká případu, kde jednatel podepsal směnku za existující společnost, rozhodnutí Adler-Clemens čís. 1956 vyslovuje, že se právní poměr členů nezapsaného společenstva posuzuje podle § 1175 obč. zák., v rozhodnutí sb. n. s. čís. 4605 nejde o společenstvo nezapsané do společenstevního rejstříku, rozhodnutí čís. sb. n. s. 2309 předpokládá, že společenstvo do rejstříku zapsané dodatečně schválilo jednání, jež bylo za ně předsevzato dříve, než bylo zapsáno do rejstříku.

Citace:

č. 11911. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 196-198.