Č. 7725.

Živnostenské právo: Jde-li o schválení přenesení živnosti hostinské a výčepnické v § 16 c) ad) vytčené do jiné místnosti v téže osadě, nemá se přihlížeti k počtu koncesí v celé osadě provozovaných.
(Nález ze dne 1. února 1929 č. 1975.)
Věc: Evžen L. v P. (adv. Dr. Arn. Steiner z Prahy) proti zemské správě politické v Opavě o koncesi hostinskou a výčepnickou.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Osp v H. zamítla žádost st-lovu za schváleni, aby směl koncesi hostinskou a výčepnickou, která mu byla výměrem tohoto úřadu z 15. července 1922 udělena pro dům čp. 12 v P., přeložiti do domu čp. 59. Výrok svůj odůvodnila osp tím, že v obci P. při dosavadních 7 hostinských a výčepnických živnostech není potřeba další osmé živnosti. Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno v důvodu obsaženého ve výměru prvé stolice.
O stížnosti uvažoval nss takto:
V 1. odstavci § 20 živn. řádu ve znění zák. z 5. února 1907 č. 26 ř. z. je vysloveno, že ten, kdo by chtěl živnost hostinskou neb výčepnickou v § 16 lit. c), d), e) vytčenou nebo kavárnu přeložiti do jiné místnosti v téže osadě, nepotřebuje k tomu nové koncese, je však povinen vyžádati si schválení úřadu živn., jemuž je mimo jiné uloženo, aby při svém rozhodování měli na zřeteli potřebu obyvatelstva.
Dle výtahu z rejstříku o koncesovaných živnostech má st-l koncesi k provozování živnosti hostinské a výčepnické s oprávněními dle § 16 lit. b), c), d), f), g). K přeložení této živnosti do jiné místnosti v téže osadě potřebuje st-l schválení živn. úřadu, poněvadž jde o koncesi v § 16 lit. c) a d) vytčenou. Při rozhodování o žádosti za schválení zamýšleného přeložení této živnosti byl úřad díle 1. odst. § 20 povinen přihlížeti k potřebě obyvatelstva. Tvrdí-li st-l, že potřeba obyvatelstva dle § 20 vůbec v úvahu nepřichází, ocitá se v rozporu s výslovným zněním zákona. Poukaz st-lův na rozhodnutí býv. rak. min. vnitra ze 7. července 1884 č. 5496, dle něhož při přenesení živnosti hostinské a výčepnické z jedné místnosti do jiné místnosti v téže osadě místní potřeba v úvahu nepřichází, jest nemístný, neboť toto rozhodnutí nemá moc všeob. závazné normy právní, nýbrž platí pouze pro konkrétní případ, jehož se týká. Ostatně bylo rozhodnutí to vydáno za platnosti ustanovení § 20 ve znění zák. z 15. března 1883 č. 39 živn. ř., v němž nebylo nařízeno, že úřad při rozhodování o žádosti za zmíněné schválení má míti na zřeteli potřebu obyvatelstva.
St-l ve své stížnosti také konstatuje, že po tom, kdy mu byla udělena koncese hostinská a výčepnická, byly pozdějším uchazečům uděleny nové koncese k provozování této živnosti a namítá, že je nepřípustné, aby byly udíleny nové koncese, které potřebu obyvatelstva předpokládají, a aby přenesení dříve udělené koncese bylo znemožněno. Námitka tato není sice v písemné stížnosti přesné formulována, než přece je jen z ní patrno, že st-l stojí na stanovisku, že při přenesení živností hostinských a výčepnických v § 20 zmíněných do jiné místnosti v téže osadě nepřichází v úvahu potřeba obyvatelstva se zřetelem na celou osadu, nýbrž pouze se zřetelem na dotyčnou její část, kam má býti dotyčná živnost přenesena. Tak zástupce stížnosti formuloval tuto námitku při veř. ústním líčení. V tom dlužno dáti stížnosti za pravdu.
Pojem »potřeby obyvatelstva« dle § 20 živn. ř. má podstatně jiný obsah než pojem této potřeby dle § 18 cit. zák. Když se jedná o zřízení nové živnosti hostinské a výčepnické, má úřad dle 3. odst. § 18 přihlížeti mimo jiné k potřebě obyvatelstva. Ke skutkovým momentům, které pro posouzení potřeby obyvatelstva jsou při udílení takovéto koncese rozhodný a k nimž úřad ve všech případech musí přihlížeti, patří podle povahy věci zejména také počet živností v celé osadě, jež stejné potřebě obyvatelstva slouží. Při přenesení takové živnosti do jiné místnosti v téže osadě ve smyslu 1. odst. § 20 živn. ř. se počet dosavadních živností nemění, nýbrž zůstává týž, jako kdyby byla živnost provozována v dosavadním stanovišti. Pak tento moment nemůže bez zásahu do nabytých práv strany z koncese plynoucích býti předmětem nového zjišťování při posuzování potřeby obyvatelstva, k níž dle 1. odst. § 20 při přenesení živnosti hostinské a výčepnické pozírati dlužno, nýbrž v úvahu přicházejí jen takové momenty s hlediska místní potřeby rozhodné, které jsou v novém stanovišti jiné než ve stanovišti dosavadním. Kdežto »potřeba obyvatelstva« ve smyslu § 18 vztahuje se na stav dotyčné živnosti vůbec, vztahuje se dle § 20 pouze na stav její se zřetelem na část osady (třídu, ulici, náměstí, § 18 odst. 3), kam se má přenésti.
Podotknouti jest, že § 20 živn. ř. ve znění zák. z 15. března 1883 č. 39 ř. z. nenařizovat úřadu, aby při schvalování přenesení živnosti hostinské a výčepnické v téže osadě přihlížel k potřebě obyvatelstva. Změna v tom směru provedena byla novelou č. 26 ř. z. z r. 1907. kdež úřadu nařízeno, aby v takových případech měl na zřeteli potřebu obyvatelstva. Dle důvodové zprávy k vládní předloze tohoto zák. (č. 2141 příloh sten. protokolů posl. sněmovny) byl zřetel na místní potřebu zaveden, aby se zamezily dodatečné přesuny živností hostinských a výčepnických, které do té doby byly možný na úkor usídlených živností hostinských tím, že hostince byly jednoduše překládány na jiné místo v téže osadě bez ohledu na to, že místní potřeba v blízkém okolí nové provozovny je kryta. Výslovné zdůraznění potřeby obyvatelstva v bližším okolí nepovažovala vláda dle znění důvodové zprávy za potřebno vycházejíc z úvahy, že živn. úřad při svém volném uvážení na tuto okolnost vždy pozírati může, že však také jiné momenty, na př. všeobecný ruch mohou býti při schvalování rozhodný. Ve výnosu min. obch. z 15. března 1907 č. 5942, který byl vydán k objasnění jednotlivých ustanovení řečené novely, se praví, že mezi momenty, na něž při povolení přenesení koncese do jiné místnosti v téže osadě pozírati dlužno, je potřeba obyvatelstva výslovně jmenována za tím účelem, aby úřad při svém volném uvážení v zájmu živností hostinských a výčepnických, které jsou usazeny v nějaké části obce (udici, náměstí), vystoupil proti škodlivým přesunům místních poměrů konkurenčních. Z toho všeho je patrno, že při schvalování přeneseni živnosti hostinské a výčepnické v § 16 c) a d) vytčené do jiné místnosti v téže osadě není možno přihlíželi k počtu koncesí v celé osadě provozovaných a důsledkem toho nelze ani schválení odepříti jedině proto, že pro obec bylo uděleno více živností hostinských a výčepnických než vyžaduje potřeba obyvatelstva.
Odepřel-li žal. úřad žádané přenesení hostinské a výčepnické živnosti st-ilovy do jiné místnosti v téže osadě jedině z toho důvodu, že v obci je nadbytek koncesí téhož druhu , nepřezkoušel otázku potřeby obyvatelstva s právního hlediska § 20, jež bylo zevrubně objasněno, nýbrž položil svému rozhodnutí za základ pojem potřeby obyvatelstva dle § 18. Tím ovšem porušil zákon.

Citace:

Č. 7725. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 289-291.