NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 7915.

>Stavební právo. — Řízení správní: 1. Obec zásadně není legitimována, aby proti rozhodnutí nadřízené instance stavební v cestě odvolací namítala, že nebyl vzat zřetel na veřejné zájmy stavebním řádem chráněné. — 2. Může tak učiniti pouze tam, kde vystupuje jako soukromý interesent anebo kde, hájíc zájem veřejný, plní svou povinnost jako správkyně veř. statku. — 3. Odepřel-li úřad stavební z veř. ohledů, uděliti stav. povolení pro určitý projekt, není tím vyslovena nepřípustnost projektu toho pro všecku budoucnost; změní-li úřad později své nazírání na potřebu ochrany veř. zájmů, může stav. povolení uděliti, třebas nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení. — 4. O rozdílu mezi »přístavbou« a »podstatnou změnou stavební.
(Nález ze dne 30. dubna 1929 č. 33465/28.)
Prejudikatura: Boh. A. 2087/23.
Věc: František a Božena D. v K. a m. obec K. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran zřízení pekárny.
Výrok: Stížnost obce K. zamítá se jako bezdůvodná. Ke stížnosti Františka a Boženy D. zrušuje se nař. rozhodnutí pro vady řízení. Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl zsv v Praze odvolání měst. obce K. a manželů D. proti rozhodnutí osk v K., jímž uloženo bylo obci K., aby udělila Vítězslavu L. stavební povolení k přestavbě skladiště na pekárnu ve dvorním traktu domu čp. ... v K.; rekurs obce byl zamítnut z toho důvodu, že obec při stav. komisi nečinila proti zamýšlené stavbě námitek a jest tudíž s pozdějšími svými námitkami prekludována, rekurs pak manželů D-ových proto, poněvadž tvrzení rekurentů, že ve dvoře zřizují se vedlejší přístavby dle parcelačního výměru nepřípustné, nesrovnává se se skutečností, ježto nejde vůbec o přístavbu, nýbrž pouze o stav. změny uvnitř kolny. Při tom uložil zsv stav. úřadu, aby při povolení projektovaných stav. změn podrobně se řídil podmínkami uvedenými v pravoplatném živn. povolení, vydaném osp-ou v K. dne 24. prosince 1926.
O stížnosti obce a manželů D-ových do tohoto rozhodnutí podané, uvážil nss takto:
Proti vyslovené preklusi námitek obce vytýká stížnost, že šlo o ochranu zájmů veřejných, čímž patrně má býti řečeno, že hájení takovýchto zájmů preklusi nepodléhá. Mimo to stížnost uplatňuje, že protokol stavební podepsal jen jeden zástupce obce, nikoliv oba. Námitky neuznal nss důvodnými.
Obec v řízení stav. všeobecně hájí veř. zájem jako úřad a nikoli jako strana. Není tedy obec zásadně legitimována, aby proti rozhodnutí nadřízené instance stavební v cestě odvolací namítala, že nebyl vzat dostatečný zřetel na veř. zájmy stav. řádem chráněné. Pouze tam, kde obec vystupuje zároveň jako soukromý interesent nebo kde, hájíc zájem veřejný, plní svou povinnost jako správkyně veř. statku, může i ona a to jako strana bráti v odpor rozhodnutí nadřízené stolice stavební (srv. Boh. A. 2087/23). U výkonu tohoto práva podléhá však obec všem omezením, jež zákon interesentům v řízení stav. ukládá, a musí tedy právě jako tito vznésti své námitky nejpozději při komisi samé, aby zabezpečila si možnost dalších prostředků instančních (§ 35 stav. řádu). Stížnost nepopírá, že obec až do skončení komise proti projektu námitek nevznesla, uvádí jen, že protokol podepsal toliko jeden z jejích zástupců a nikoliv zástupci oba; než okolnost tato nemá podstatného významu, jestliže obec netvrdí, že do skončení komise námitky podala.
Námitkou, že rekurs zúčastněné strany proti rozhodnutí prvé stolice byl vůbec nepřípustný, obec v řízení instančním se nebránila, a je proto uvedená námitka její nepřípustná dle § 5 zák. o ss. Z důvodů těchto musil nss stížnost obce zamítnouti jako bezdůvodnou.
Stížnost manželů D-ových vytýká především, že nař. rozhodnutí je nezákonné, poněvadž žadateli bylo již jednou, a to v roce 1897, povolení ke zřízení pekárny odepřeno, a nelze tudíž, když poměry v jeho prospěch se nezměnily, vydávati nyní rozhodnutí opačné.
Tato námitka, jež jest v podstatě námitkou rei iudicatae, není důvodná. Jestliže stav. úřad odepře z veř. ohledů uděliti stav. povolení pro určitý projekt, není tím vyslovena nepřípustnost tohoto projektu pro všecku další budoucnost, a nevzchází z výroku takového sousedům nárok, aby úřad, byť i poměry se nezměnily, odmítl každou budoucí žádost stavebníkovu, domáhající se znovu schválení téhož projektu (srv. Budw. A. 7875/1911). Změní-li úřad později své nazírání na potřebu ochrany veř. zájmů, může i bez splnění podmínek pro obnovu řízení stavební povolení uděliti.
Dále vytýká stížnost, že úřad byl povinen odepříti stav. konsens, ježto stav. projekt odporuje parcelačním podmínkám, jak se na nich usneslo obecní zastupitelstvo. Žal. úřad na tuto námitku, uplatňovanou již v řízení správním, odpověděl, že odporu toho zde není, poněvadž usnesením parcelačním bylo pouze zakázáno zřizovati nádvorní přístavby, v daném případě však nejde o přístavbu, nýbrž o pouhé změny vnitřní. Stížnost proti tomu namítá, že nejedná se o pouhou změnu vnitřní, poněvadž vysoký komín nedá se postaviti uvnitř domu. Námitce této nelze však přiznati oprávněnost. Třeba nešlo o pouhou změnu uvnitř stavby dosavadní, neplyne z toho ještě, že navržené adaptace mají povahu přístavby, která parcelačními podmínkami je zakázána. Neboť za přístavbu pokládati sluší podle § 27 odst. 4 stav. řádu jen takovou stavbu, která se připojuje ke stavbě dosavadní, aniž by bylo třeba předsevzíti v této podstatné změny stavební. O přístavbu v tomto zákonném smyslu slova však neběží, neboť jde toliko o přeměnu dosavadního skladiště v pekárnu. Zřízení komínu, který střechu přečnívá, nelze pokládati za přístavbu, a to již proto nikoli, že § 27 stav. řádu v odst. 6 řadí zřízení komínu mezi pouhé podstatné změny stavební.
Stížnost dále vytýká, že žal. úřad dopustil se vady řízení, ježto nevypořádal se s jejich námitkou, opřenou o § 39 stav. řádu, podle kteréhož stav. úřad obecní nesmí svoliti ke stavbě živn. provozovny dříve, než politický úřad provozovnu schválil, a musí se při tom říditi podmínkami, které polit, úřad byl ustanovil. Této vady nss nenalezl, neboť vyřízení dotčené námitky je obsaženo v příkazu žal. úřadu daném stav. úřadu prvé stolice, aby vydal zúčastněné straně povolení stavební, řídě se při tom podmínkami uvedenými v pravoplatném živn. konsensu, vydaném osp-ou dne 24. prosince 1926. Jde jen o to, zda toto vyřízení odpovídá jak zákonu tak stavu věci. Stížnost to popírá, namítajíc, že úřad neprávem považoval rozhodnutí osp-é za pravoplatné, ježto prý st-lé podali proti němu odvolání, které té doby nebylo ještě vyřízeno. K tomu sluší poznamenati, že žal. úřad skutečně vycházel z předpokladu, že rozhodnutí osp-é nabylo moci práva, vysloviv, že stav. úřad je dle § 39 povinen říditi se přesně podmínkami, které v tomto rozhodnutí stavebníku byly uloženy. Ze správních spisů, týkajících se stav. povolení, není však patrno, že rozhodnutí osp-é vskutku té doby již moci práva nabylo. Bylo proto povinností žal. úřadu, prve nežli tento výrok učinil, u živn. úřadu zjistiti, zdali rozhodnutí osp-é, na něž poukazuje, stalo se vskutku pravoplatným. Poněvadž žal. úřad tak neučinil, trpí rozhodnutí jeho podstatnou vadou, neboť ve správních spisech nemá předpoklad žal. úřadu, že rozhodnutí osp-é je pravoplatné, opory.

Citace:

č. 7915. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 692-694.