NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 9876.

Chudinství. — Váleční poškozenci: Má obec, poskytující své příslušnici chudinské zaopatření, právní nárok na to, aby jí byl poukazován důchod předků, povolený oné příslušnici podle zák. o vál. poškozencích?
(Nález ze dne 4. května 1932 č. 2335.) — Č. 9876 —
Věc: Obec T. proti ministerstvu sociální péče o vyplácení důchodu předků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Město T., poskytnuvši své domovské příslušnici Aloisii H., matce zemřelého válečného poškozence, zaopatření v městském chudobinci a chtějíc ji přemístiti do chorobince, žádalo, aby Al. H. ve prospěch chorobineckého fondu vzdala se důchodu přiznaného jí podle § 25 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 v měsíční částce 50 Kč. Když tato odepřela tak učiniti, dotázalo se město zemského úřadu pro péči o vál. poškozence v Čechách, byl-li by ochoten poukazovat zmíněný důchod obecní pokladně, resp. po přemístění Aloisie H. do chorobince okresnímu úřadu. Zemský úřad sdělil městu, že nedá-li důchodce písemné svolení k vyplácení důchodu jiné osobě, může důchod podle zákonného ustanovení přijímati jen osoba, které byl důchod přiznán.
K odvolání, v němž město z ustanovení § 23 zák. č. 105/1863 ř. z. a §§ 37 a 32 zák. č. 142/20 dovozovalo, že poskytlo-li Aloisii H. úplné chudobinské zaopatření, má nárok na důchod jí vyplácený, rozhodlo min. soc. péče nař. výnosem, že neshledává důvodu změniti nař. rozhodnutí zem. úřadu pro péči o vál. poškozence, ježto okolnost, že městský úřad poskytuje chudinskou péči, není důvodem, aby mohl býti důchod předků proti vůli důchodcově vyplácen městu. Předpokládá totiž § 36 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, jakož i § 37 téhož zák., že podpora neb záloha poskytnuta byla výslovně jako záloha na důchod válečných poškozenců, tedy s vědomím a vůlí poškozencovou, aby tato podpora (záloha) hražena byla přiznaným důchodem poškozence. Jinak nemůže býti důchod takový ani zabaven ani vyplácen jinému příjemci než důchodci, resp. jeho zákonnému zástupci.
Proti tomuto rozhodnutí, v němž žal. úřad zřejmě se staví na stanovisko, že cit. zák. kromě případů v § 36 taxative vypočtených nedovoluje, aby proti vůli důchodcově byl důchod vyplácen jiným osobám, namítá stížnost, že zákon č. 142/20 takový případ připouští. Námitku tohoto obsahu dlužno totiž spatřovati ve vývodech stížnosti, že přiznává-li cit. zákon v § 13 vdově a v § 25 rodičům zemřelého válečného poškozence důchod vdovský, resp. předků — nepochybně proto, že tito pozůstalí měli proti válečnému poškozenci podle o. z. o. alimentační nárok — jsou tyto důchody náhradou za ztrátu alimentačního nároku oproti osobě k alimentaci povinné a na nositele povinnosti vypláceti tyto důchody přechází povinnost alimentační, pokud její splnění vymáháno je postihem. Měla-li tudíž stěžující si obec podle § 23 zák. č. 105/1863 ř. z. a analogického § 15 zák. č. 59/1868 z. z. z důvodu poskytnutí chudinského zaopatření regresní nárok proti synu Aloisie H., má ho, zemřel-li, oproti zem. úřadu pro péči o vál. poškozence.
Stížnosti lze přisvědčiti potud, pokud dovozuje, že renta vdovská a předků tvoří náhradu za ztrátu alimentačního nároku proti tomu, kdož padl neb následkem válečných útrap zemřel. Zák. č. 142/20 vedle — Č. 9876 —
splnění primerního úkolu, aby váleční poškozenci byli doléčeni, vyškoleni a vráceni dřívějšímu zaměstnání nebo odevzdáni zaměstnání novému, jež by zajistilo plně jejich existenci, skutečně přihlíží také k pozůstalým, pokud tito měli oproti vál. poškozenci nárok na výživu (viz odůvodnění vl. návrhu zák. č. 142/20 — zasedání Nár. shrom. z 1919 tisk 1871 z 1. listopadu 1919) a dispositivními předpisy zaručuje také jim — ovšem za splnění určitých předpokladů — nárok na důchod. Avšak ze znění těchto předpisů nelze dovoditi nic více, než že nárok na důchod mají jen tam jmenovaní pozůstalí po válečném poškozenci a jen pro ně jest důchod náhradou za ztrátu alimentačního nároku. Názor stížnosti, že na náhradu tuto lze všeobecně i jiným osobám regresem nastupovati, jest bez podkladu a nesprávným již z tohoto důvodu, nehledíc k tomu, že jinak nebylo by možno důvodně vysvětliti, proč zvláště a tedy nadbytečně § 12 stanoví, že nemocenská pokladna může vyžadovati na státu náhradu nákladů, vzniklých jí poskytováním dávek podle zákona o pojištění dělníků pro případ nemoci, nebo podle stanov pokladny invalidovi, proč § 22 stanoví, že bylo-li dítě válečného poškozence dáno do ústavu, jest použíti sirotčího důchodu k úhradě nákladů s ústavním vydržováním spojených a proč — kromě právě citovaných výjimek — § 36 resp. 37, aniž by rozeznával, o jaký důchod jde — uvádíť zcela všeobecně »důchody přiznané podle uvedeného zákona« — připouští jen ve dvou tam uvedených případech možnost výplaty důchodu proti vůli důchodcově též jiným osobám. Dlužno-li tudíž v ustanoveních §§ 36 a 37 spatřovati zásadní normu o zabavení, resp. postupu důchodů, platnou všeobecně potud, pokud zákon sám nestanoví výjimek (§§ 12, 22), nelze stížnosti s úspěchem se dovolávati ani ustanovení § 32. I když totiž nutno z předpisu jeho, že ke kapitalisaci důchodu je třeba svolení dočasného nositele chudinského zaopatření, usuzovati na úmysl zákonodárce dbáti zájmu onoho nositele tím, že se mu poskytuje možnost, aby odepřel svolení ke kapitalisaci a odvrátil tak eventuelní zvýšené nároky z důvodů alimentace, není možno v tomto ustanovení shledávati další výjimku od zásady v §§ 36 a 37vyslovené.
Poukazuje-li konečně stížnost k tomu, že jistě nebylo účelem zák. č. 142/20, aby táž osoba požívala z titulu svého nároku na výživu dvojích požitků — důchodu a chudinského zaopatření —, k čemuž za stanoviska žal. úřadu mohlo by dojíti, bylo jí přisvědčiti. Než st-lka tu přehlíží, že je právě v moci domovské obce, aby takovému zákonem nezamýšlenému stavu zabránila. Jeť jí v § 25 zák. dom. i §em 11 zák. chudin. zajištěna volnost rozhodování o způsobu chudinského zaopatření a záleží tudíž na volném jejím uvážení, chce-li přes to, že její chudinský příslušník požívá důchodu poskytnouti mu celé zaopatření, či doplniti tento důchod na míru pro zaopatření potřebnou. Bylo tudíž i tuto námitku pro bezdůvodnost zamítnouti.
Ježto pak stížnost ani netvrdí, že by tu byl některý z případů § 36 resp. 37, bylo vysloviti, jak shora uvedeno.
Bohuslav. Nálezy správní XIV. 45

Citace:

č. 9876. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 899-901.