NPD documents search: České právo, 6 (1924) - Dvouletá doba, stanovená zákonem ze 26. dubna 1923 č. 99 sb. z. a n. pro zaplacení vyrovnací kvotym platí jen pro kvotu nejnižší

Péče o válečné poškozence. — Nemocenské pojištění.

(Sděluje dr. J. Tučný.)
Zánik nároku na důchod vdovský a odbytné. Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v B. přiznal výměrem č. 72192/21 Marii W. v Š., vdově po J. W., zemřelém 27. srpna 1915 ve světové válce, na základě zák. č. 142/1920 vdovský důchod roč. 600 Kč až do znovuprovdání a 50proc. drah. přídavek měs. 25 Kč až na další. Výměrem č. 134692/1923 pak zemský úřad pro péči o vál. poškozence vyslovil, že Marii W., opět provdané H., se na základě cit. zák. a zák. č. 39/1922 od 1. června 1921 vdovský důchod a po provdání odbytné nepřiznává, ježto dne 19. května 1921 byla přijata do služeb státu a její výdělečná neschopnost nedosahuje 50 proc.; nepřísluší jí tedy od 1. června 1921 ani důchod vdovský, ani od-
196 bytné, při čemž bylo podotčeno, že co bylo na důchodu neprávem vyplaceno, bude vymáháno. Ministerstvo soc. péče zamítlo odvolání M. H. a své zamítavé rozhodnutí založilo na skutkovém zjištění, že odvolatelka dne 19. května 1921 byla přijata do služeb tabákové továrny, že její plat činil v r. 1921 5587 Kč, v r. 1922 7587 Kč a že snížení výdělečné způsobilosti činí u ní pouze 20 proc. Po stránce právní opřelo min. soc. péče své rozhodnutí o ustanovení § 4, odst. 2. zák. č. 142/1920, a zákona č. 39/1922. Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl nejvyšší správní soud jako bezdůvodnou uváživ v podstatě toto: Stížnost nepopírá zjištění žalovaného úřadu, že stěžovatelka ztratila jen 20 proc. výdělkové způsobilosti a že byla přijata do služby toho druhu, jaké § 4, odst. 2. zák. č. 142/1920 má na mysli. Jsou tedy předpoklady, za jakých se podle cit. zák. předpisu pozbývá nároku na důchod, nesporný a je stížnost, pokud se obrací proti odepření nároku na důchod vdovský až do 1. února 1922, kdy nabyli účinnosti již zákon č. 39/1922 Sb., t. j. za dobu platnosti zákona č. 142/1920, bezdůvodná. Pokud se týče nároku na důchod za dobu po 1. únoru 1922, pomíjí tento nárok podle § 4, odst. 2. zák. č. 39/1922, při nižším procentu výdělečné schopnosti (pod 50 proc.), když služební požitky váleč. poškozence, jenž byl přijat do služeb státu, překročí 6000 Kč ročně. Z cit. ustanovení zák. č. 39/1922 je zřejmo, že zákon nemá na zřeteli požitky za minulý rоk a není tedy nezákonnosti v tom, jestliže úřad, rozhoduje o nároku na důchod od 1. února 1922, vzal za základ služební požitky stěžovatelky, jaké právě v tuto dobu měla, ovšem počítané na celý rok. Činily-li požitky ty za r. 1922 více než 6000 Kč, odepřel také důvodně důchod i pro dobu od počátku účinnosti zákona č. 39/1922. Byl-li však právem odepřen nárok na důchod, je ve shodě se zákonem i popření nároku na odbytné, které jest zřejmě jakýmsi ekvivalentem na důchod vdovský, jenž provdáním se ztrácí; nárok na odbytné je podmíněn nárokem na důchod, takže tam, kde není nároku na důchod, není nároku ani na odbytné. Povinnost vrátiti, co na důchodu a na odbytném (po 1. červnu 1921) bylo neprávem přijato, je zahrnuta v ručení za škodu, způsobenou opomenutím hlášení změn v § 31 cit. zák. uvedených (z nálezu nejv. spr. soudu z 15. října 1925, č. 19068/25).
Důchod předků. Podle § 25 zák. č. 142/1920 mají rodiče osoby uvedené v § 20 tohoto zákona, pokud jsou výdělku neschopni, nárok na důchod předků, přispívala-li osoba ta podstatně k jejich výživě nebo lze-li důvodně za to míti, že by tak činila, kdyby byla zůstala na živu. Okolnosti, že rodiče mají nemovitý majetek a jiné dospělé syny, samy o sobě nijak nevylučují, že zemřelý syn k výživě skutečně přispíval, resp. že by tak činili, kdyby byl na živu. V tom směru třeba zkoumati, zdali výtěžek z onoho majetku je takový, že rodiče podstatné podpory nepotřebovali a nepotřebují, resp. zdali žijící synové rodiče dostatečně podporovati mohou a také skutečně podporují. (Z nálezu nejv. spr. soudu z 15. října 1925, č. 19069/25.)
K §§ 6 a 32 n. z. Nároky zaměstnance na pojistné dávky a na těchto se zakládající nároky náhradní podle § 32 n. z. jsou závislý na faktu onemocnění a není rozhodným, zdali onemocnění nastalo při zaměstnání pojistnou povinnost zakládajícím čili nic. (Nález nejv. spr. soudu z 16. ledna 1926, č. 675/26.)
197

Citace:

Péče o válečné poškozence. - Nemocenské pojištění.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 210-211.